Člověk má i na sebe pohlížet dostatečně sebekriticky, aby uměl včas odejít

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vůbec to nebylo o kvalitě mých tanečních výkonů. Podepsal jsem v Ostravě smlouvu na funkci choreografa a zároveň sólisty baletu. Po roce jsem zjistil, že mám choreografické práce tolik, že to s tím tancem nelze plně skloubit. Nezbývalo mi dostatek času na tréninky. V Ostravě jsem zažil krásné časy – tehdy to bylo bohaté hornické město, na umění se v těch dobách našlo dost peněz, byla to úplně jiná situace, než je tomu dnes. A v divadlech tam byli prima lidi – kvalitní umělci, například tam působil Jan Kačer v činohře – a publikum je milovalo. Bylo to v letech 1979 až 1983, divadlo Jiřího Myrona bylo bohužel po požáru zavřené, tak jsme tam po okolí hodně jezdili na zájezdy – do Orlové, Karviné, Havířova, Těšína a Poruby. Mě bavilo vymýšlet projekty i mimo pravidelný program, s tanečníky jsme dělali po odpoledních moderní tanec, často jsme si zvali i hosty.

Ve vašem životopise se dočítáme, že jste se podílel za svou kariéru na sto čtyřiceti inscenacích. Která z nich byla vaše nejoblíbenější?

Z karlínské éry moc rád vzpomínám na americké muzikály, které jsme tady uváděli poprvé koncem osmdesátých let po uvolnění politické situace – jako Sugar (Někdo to rád horké) nebo Funny Girl s Petrem Novotným jako režisérem, kde byla spousta různorodého tancování. Z baletů v Brně nejraději vzpomínám na Romea a Julii, který se tam hrál šestnáct let a byli jsme s ním i v Japonsku a dvakrát ve Španělsku. Ještě bych připomněl Bolero, které bylo velmi populární v Japonsku, mělo tam premiéru v roce 2005, a které jsme od roku 2006 hráli v Brně – a o šest let později jsem je uvedl i v Plzni, kde se k tomu hrála ještě Carmina Burana.

Jak je to vlastně s „opisováním“ u choreografů – nebylo už všechno někdy zatančeno? Dá se vůbec ještě vymyslet něco nového, když děláte choreografii na něco tak populárního a často uváděného, jako je balet Romeo a Julie?

Samozřejmě se člověk podívá na různá zpracování a ocení chytré momenty. Ale já jsem se vždy nechával hlavně inspirovat obsahem. Ta Prokofjevova hudba, když bych zůstal u veronských milenců, je napsaná tak, že se nedají ty emoce ani nijak jinak chápat. On psal i do partitury, co si představuje, že se v tu chvíli na jevišti odehrává. Navíc já jsem měl to štěstí, že premiéra se odehrávala v Brně, kde se to hrálo z původních not, které byly signovány samotným Prokofjevem. Na druhou stranu to ještě nebyla úplně kompletní partitura, takže jsem si třeba podle některé nahrávky už představoval, co se tam bude odehrávat – a poté jsem zjistil, že v naší verzi not to není obsaženo. A kdybychom si měli půjčit noty, tak to je dnes pro divadla drahá záležitost, o některé momenty jsem tím pádem byl ochuzen.

Ohlásil jste odchod do důchodu, aniž byl vybrán váš nástupce – to ještě asi setrváte v Laterně magice do konce této sezóny, že?

Ne, to v žádném případě. Odcházím už za pár dnů. S představením Human Locomotion režisérského dua SKUTR se vydáme ještě teď na přelomu září a října do Hongkongu. To bude takové mé rozloučení s Laternou magikou. Pokud je mi známo, tak se moje práce dočasně rozdělí mezi několik lidí. Já jsem neměl za padesát let, co pracuji v umělecké branži, téměř žádné volné víkendy, těším se, že konečně budu cestovat – a chci to stihnout, dokud si to můžu užít, dokud mé tělo ještě jakž takž drží pohromadě!

Zdeněk Prokeš (foto Tomáš Ježek)

My, normální smrtelníci, žijeme v domnění, že jste se jako umělec nacestoval až až …

To je pravda, ale ne jako turista. Během mého působení v Brně jsem absolvoval na osmdesát zájezdů do Japonska, Španělska a mnoha dalších zemí. Lidé ale možná mají zkreslenou představu o tom, jak cestování se souborem vypadá – ono to znamená, že se skoro nedostanete mimo budovu divadla, kde trávíte den zkoušením. Pak se jdete třeba o přestávce kratince projít – někdy máte štěstí a divadlo je uprostřed historického centra – jindy máte smůlu a divadlo je někde na nevzhledné periferii. Zbytek času trávíte na hotelech nebo dokonce nočním přejížděním z místa na místo. Takže jsem navštívil hodně zemí, ale ne všude jsem něco viděl.

Nyní tedy pomalu rekapitulujete. Je někdo, koho jste chtěl získat pro spolupráci s Laternou magikou a z nějakého důvodu se to nepovedlo?

Jiří Kylián. O toho jsem velmi stál, on se teď hodně zabývá i filmem – ale děsí se závazných termínů. I když jsme se snažili stanovit termín premiéry třeba až za tři roky – byl to termín a pro něj to bylo nepřijatelné.

Vy tak krásně dokážete o tom umění povídat, ani si nedovedu představit, že opravdu dokážete odejít do důchodu. Lze to vůbec?

Někteří tvrdí, že to nelze, a drží se na jevišti nebo kolem něho zuby nehty. Ale já nechci umřít v divadle. Odcházím hlavně kvůli sobě, ale i kvůli tomu divadlu – osobně si myslím, že po sedmi či osmi letech je čas, aby přišel někdo nový, mladý a ukázal své schopnosti. Není dobré, když člověk setrvává příliš dlouho a pak už nemá tomu souboru co nového dát. A navíc, já nejdu okopávat zahrádku. Mám ještě spoustu neziskových aktivit a konečně budu mít dostatek času se jim seriózně věnovat. Už dlouho se například zabývám problematikou finančního zajištění tanečníků po odchodu z aktivní kariéry.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně krásných zážitků při cestování!

 

VIZITKA
Zdeněk Prokeš (15. července 1952) umělecký šéf Laterny magiky, tanečník, choreograf, pedagog. Absolvoval taneční oddělení Konzervatoře v Praze. Jako tanečník působil v pražském Hudebním divadle Karlín (1971-1979). Na taneční katedře Akademie múzických umění v Praze u Jiřího Němečka dále vystudoval choreografii (1975-1979) a následně přijal angažmá jako choreograf ve Státním divadle v Ostravě (1979-1983).

Absolvoval několik zahraničních stáží, mimo jiné v Polsku v Teatru Tanca u choreografa Conrada Drzewieckiho (1980), v Belgii u choreografa Maurice Béjarta a ve Flanderském královském baletu v Antverpách (1982). Zúčastnil se také několika celostátních a mezinárodních baletních soutěží (Moskva, Varna, Jackson, Helsinki, Osaka). Za své choreografie získal na celostátních baletních soutěžích několik cen (1977, 1979, 1981, 1984, 1987). Jako choreograf a zároveň šéf baletu působil Zdeněk Prokeš v Hudebním divadle Karlín (1983-1990) a v Národním divadle v Brně (1991-2004).

V letech 2003 až 2007 pak zastával post ředitele brněnské první scény. Od listopadu 2007 byl poradcem ředitele Národního divadla v Praze a po návratu Laterny magiky do svazku Národního divadla v roce 2010 byl jmenován jejím uměleckým šéfem. V letech 1994 až 2011 zároveň působil jako pedagog choreografie a baletní dramaturgie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a v letech 1995 až 2006 také na Akademii múzických umění v Praze.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář