Co má historicky poučená interpretace společného s povidly?

V době předkoronavirové se Czech Ensemble Baroque věnoval historicky poučenému provádění děl starších mistrů. Jeho zpěváci a instrumentalisté se věnovali intenzivní přípravě koncertů, realizační a produkční tým zase shánění finančních prostředků, dramaturgii, propagaci, personální produkci, komunikaci s pořadateli či zajišťování koncertních a zkušebních prostor. Díla Mozarta nebo Bacha, tak jak zněly před stovkami let, snaha o co nejvěrnější přiblížení se provedení jaké asi zamýšlel sám autor, to byl smysl uměleckých snah tohoto souboru.

Nyní žijeme v době koronavirové a umělci právě nemají na růžích ustláno. Vedoucí souboru, Roman a Tereza Válkovi, využívají vynuceného „volného“ času k ojedinělému a na Moravě dnes již vzácnému způsobu zpracování úrody švestek – k vaření autentických povidel. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to oblast na hony vzdálená autentické interpretaci, opak je však pravdou. Roman Válek, vedoucí souboru Czech Ensemble Baroque, je známý svým nadhledem, otázku autenticity však bere vážně. A to nejen v hudbě, ale i když vaří povidla.

 „Není to jen o hudbě nebo povidlech. Je to zkrátka naše životní filozofie. Hledat pravdivost, opravdovost. My máme dnes v době mobilů a jaderných elektráren tendenci dívat se na věci, či procesy z minulých staletí s despektem. Možná s lehkou nostalgií, ale málokdy s respektem. Naše babičky vařily povidla ze švestek. Hotovo. Dnes si zajdeme do supermarketu, koupíme „švestková“ povidla, kde je 40% jablek, 15% cukru, řada konzervantů a stopy švestek. A nepřijde nám to divné. Stejně tak je to s hudbou. Odmítáme její „průmyslovou“ výrobu,“ říkají manželé Válkovi.

Dirigent Roman Válek popisuje technologii autentické, neprůmyslové výroby: „Důležité je mít měděný kotel, pod kterým zatopíme „správným“ dřevem, nejlépe v kachlových kamnech s míchačkou. Tu my tedy naštěstí máme. Švestky odpeckujeme, nasypeme postupně do kotle a pak už „jen“ 12 až 14 hodin mícháme a mícháme. K tomu slouží speciální zařízení – svislé rameno, tzv. trdlo, na kterém jsou umístěny míchací „měsíčky“. U míchání se samozřejmě střídá více lidí a měly by správně znít starodávné písničky, poutavé historky a anekdoty – pravda v dobách korony těžko realizovatelný sociální aspekt… Až se odpaří většina vody, zůstane hustá, skoro černá hmota, která vám bez jakýchkoliv konzervantů vydrží i tři roky.

Když realizujeme dílo nějakého dávno mrtvého autora, snažíme se také nalézt co nejvěrnější zdroje a indicie, které nám napoví, jak asi daný autor své dílo zamýšlel provozovat. Snažíme se najít rukopis, nebo alespoň dobový opis, zajímáme se o souvislosti z doby vzniku díla – o politickou a náboženskou situaci, o složení ansámblu a hudební nástroje (zejména varhany), které měl autor k dispozici, kde, kdy, kdo a jak provedl premiéru, příležitost, pro kterou autor dílo napsal, dobové kritiky provedení… Čím více informací máte, tím přesnější je obrázek o tom, jak by se mělo dílo hrát.“

Na otázku, kam až sahá autenticita hudebního projevu, říká Tereza Válková „V ideálním případě je všeobjímající. Snad s výjimkou svícení, protože v tomto případě dáváme přednost žárovkám před svíčkami. Jinak ale musí být „zasažena“ každá oblast. V žádném případě se nejedná pouze o výměnu moderního nástroje za historický. Ovlivněna je volba tempa, výslovnost, výběr hlasů, tedy obsazení, dynamika, artikulace, vedení frází. Na co všechno si vzpomenete…“ Roman Válek dodává: „Osobně se vyhýbám přesným rekonstrukcím, tzn. ta a ta skladba zazněla tehdy a tehdy tak a tak. To by byl obyčejný revival. Jdeme na to se všemi prvky kreativity včetně romantismu, s nimiž operují tzv. moderní umělci. Velmi dobré přirovnání je, že způsob fungování barokních kapel připomíná dnešní kapely, třeba rockové… Každá je něčím jiná, přitom zastává společný styl a estetické normy. To přináší nám interpretům neskutečnou paletu možností.“

Jak se potom liší „poučené“ provedení například Bachovy kantáty od toho „nepoučeného“? „Třeba až o pět minut,“ směje se Tereza Válková. „To je řečeno s nadsázkou, ale právě volba tempa je jedním z nejzásadnějších faktorů ovlivňující celkové vyznění skladby. Co se zpěvu týká, speciálně u Bacha je velmi dobré, když má interpret zkušenost s prováděním chorálu. Ten tvoří jeden ze zásadních pilířů Bachovy hudby, a pokud tápeme v interpretaci chorálu, tápeme i v Bachových kantátách. Na „obyčejném“ finálním chorálu se možná projeví rozdíl v „nepoučené“ a „poučené“ interpretaci nejvíc. Chybou bývá například příliš pomalé provádění se snahou docílit co největšího propojení frází – v nekonečném vibrujícím legatu. A to opravdu s dobovou praxí nemá mnoho společného.“

„Nepoučená interpretace používá termín pocitová fráze. Znamená to, že podle nálady, jež ze zápisu plyne, patřičně zrychlíme, zpomalíme, zeslabíme či zesílíme. Autentická interpretace však pracuje v první řadě se znalostí dobových interpretačních zásad a stylů, jež byly mnohočetně detailně  popsány samotnými skladateli v traktátech, návodech, jak jejich hudbu hrát. Jde o základní přístup k dílu: Chci být chytřejší či lepší než Bach, nebo ho uctívám jako neměnnou autoritu? Hudba je bohužel v této oblasti lehce deformovatelná. Monu Lisu asi da Vincimu nebude nikdo přemalovávat a vydávat ho za Mistrovo dílo. Pokud k takovému přemalování však dojde, měl by interpret říct, že již nejde o dílo da Vinciho, ale třeba Josefa Nováka,“ uvažuje o rozdílu Roman Válek.

Je tohle správná cesta? Není vše zbytečně teoretické? Není lepší hrát hudbu prostě od srdce, jak ji člověk cítí a nenechat se svazovat dobovými konvencemi? A je lepší povidlí ze švestek nebo to jeblečno-želatinovo-umělohmotné? Nechť si zvídavý posluchač či ochutnavač sám odpoví.