Collegium Marianum v rámci svého cyklu Barokní podvečery (a podobně i u festivalu Letní slavnosti staré hudby) pečlivě volí místa konání koncertů tak, aby genius loci umocnil dojem z hudby, a sleduje přitom i historické souvislosti. Nejinak tomu bylo v případě prvního koncertu jarní řady. Císařský sál Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě s výhledem na Prahu a Belvederem rýsujícím se v průhledu za vyvýšeným pódiem je sám o sobě mimořádně atraktivním prostorem, který i akusticky komorní hudbě tohoto druhu svědčí.
Lobkowiczové se zapsali do hudebních dějin, a to nejvýznamněji podporou Ludwiga van Beethovena, který Františku Josefu Maxmiliánu z Lobkowicz dedikoval mimo jiné některé symfonie. Rod shromáždil i významnou sbírku hudebnin (francouzská hudba sedmnáctého století, hudba osmnáctého a devatenáctého století). Prostředí Pražského hradu pak může odkazovat ke korunovaci Karla VI. českým králem roku 1723. Při této příležitosti byla uváděna hudba císařského kapelníka Johanna Josepha Fuxe (opera Costanza e Fortezza) a jeho někdejšího žáka Jana Dismase Zelenky (melodrama Sub olea pacis). Tato událost do Prahy rovněž přivedla řadu významných zahraničních hudebníků, mezi jinými též Giuseppe Tartiniho, který, jak v textu v programu upozornil Václav Kapsa, udržoval kontakty právě s příslušníky rodiny Lobkowiczů.
Koncert otevřela s grácií provedená Fuxova Ouvertura g moll ze sbírky Concertus Musico-instrumentalis z roku 1701, která zřetelně ukazuje autorův zájem o francouzský hudební styl a jeho spojení se stylem italským. V obsazení uplatnila Jana Semerádová kromě flauty traverso i zobcovou flétnu, což podtrhlo kontrast hravého charakteru druhé věty ve srovnání s pompézním úvodem. Vedle samozřejmě působící sehranosti souboru (včetně basové skupiny: Hana Fleková – violoncello, Ján Prievozník – kontrabas, potažmo Filip Hrubý – cembalo) zde zaujala i výborná zvuková balance jednotlivých nástrojů, kterou se dařilo udržet téměř po celý večer. Spíše humorným než neblaze rušivým momentem se stalo laškovné vyzvánění mobilního telefonu z auditoria před poslední větou skladby.
Kontrast a jisté zklidnění přineslo první vokální číslo programu, na něž cembalista Filip Hrubý přesedl k varhannímu pozitivu. Bylo jím Sicut locutus est z Magnificat pražského autora, regenschoriho u sv. Martina ve zdi, Šimona Brixiho. Není zřejmě bez významu, že Brixiho skladby měl ve své sbírce i jeho starší současník Jan Dismas Zelenka. Hudební propojení Prahy a Drážďan bylo vůbec v této době poměrně živé. Na relativně malé ploše zde zřetelně předvedl Tomáš Šelc své interpretační kvality, především kultivovaný, přirozeně působící projev a schopnost tvořit bohaté dynamické i výrazové odstíny plně v souladu s hudebním charakterem skladby, respektive její části.
Hned dvojnásobně byla zastoupena tvorba Antonína Reichenauera, který od roku 1723 působil v kapele hraběte Morzina. Nejdříve to byla Triová sonáta B dur pro housle, violoncello a basso continuo. Suverénním výkonem se v této, ne právě snadné skladbě, prezentovala houslistka Lenka Torgersen, violoncellistka Hana Fleková se jí vyrovnala muzikalitou, nicméně svému partu hlavně v rychlé fuze ve druhé části zůstala něco málo dlužna. Výrazný houslový part měla i následující mariánská antifona Regina coeli laetare. Pěvecký sólista v úvodní části s koloraturami ukázal i pohyblivost svého lehce tvořeného hlasu.
Po přestávce stanula v popředí Jana Semerádová, která se zhostila sólového partu v Koncertu G dur pro flétnu, smyčce a basso continuo Giuseppe Tartiniho. Působivě vyzněla zvláště prostřední dojemně lkavá pomalá věta, kde se k flétně připojuje jen dvojice houslí (Lenka Torgersen, Małgorzata Malke). Poslední položkou avizovaného programu bylo Zelenkovo Salve Regina, ZWV 139 z roku 1724, jediná z mariánských antifon, kterou Zelenka zhudebnil pro sólový bas. Relativně rozsáhlá, závažně vyznívající skladba klade na pěvce poměrně značné nároky, zejména pokud jde o hlasový rozsah a plynulost frází. Tomáš Šelc jim dostál, s jediným drobnějším zaváháním v rychlejší části Ad te clamamus, které ho na pár taktů připravilo o úplnou intonační jistotu. Že je mu Zelenkova hudba blízká ukázal i v přídavku, který završil povedený večer. Tím bylo Benedictus ze mše Missa Corporis Domini, ZWV 3, zkomponované asi roku 1719. Záznam této skladby pěvec před časem pořídil s Collegiem 1704, jehož je kmenovým spolupracovníkem.
V rámci jarní řady Barokních podvečerů chystá Collegium Marianum ještě dva koncerty. V Barokním refektáři Dominikánského kláštera na Starém Městě uvede 24. května program z houslových skladeb autorů sedmnáctého století pod názvem In stile italiano, o slunovratu (jenž je ve francouzském prostředí i svátkem hudby) pak v Ledeburské zahradě návštěvníky čeká Soirée à Dresda s hostující hobojistkou Xenií Löffler.
Hodnocení autora recenze: 90%
Barokní podvečery – Salve Regina
21. dubna 2022, 19:00 hodin
Císařský sál Lobkowiczkého paláce, Pražský hrad
Program:
Johann Joseph Fux: Ouvertura g moll, K.355 (ze sbírky Concertus Musico-instrumentalis)
Šimon Brixi: Sicut locutus est z Magnificat
Antonín Reichenauer: Triová sonáta B dur pro housle, violoncello a basso continuo Rk 20
Antonín Reichenauer: Regina coeli pro sólový bas a basso continuo
Giuseppe Tartini: Koncert G dur pro flétnu, smyčce a basso continuo, GIMO 293
Jan Dismas Zelenka: Salve Regina, ZWV 139
Účinkující:
Collegium Marianum
Jana Semerádová – flauto traverso, zobcová flétna, umělecká vedoucí
Lenka Torgersen – koncertní mistr
Małgorzata Malke – barokní housle
Andreas Torgersen – barokní viola
Hana Fleková – barokní violoncello
Ján Prievozník – kontrabas
Filip Hrubý – cembalo, varhanní pozitiv
Tomáš Šelc – basbaryton
