Collegium Marianum v působivém prostředí zahrady Trojského zámku

Collegium Marianum letos poprvé zavítalo do Zámku Troja. Toto již tradiční místo pro konání některých koncertů festivalu Letní slavnosti staré hudby tentokrát ale neposkytlo svůj skvostný sál, nýbrž svou snad ještě krásnější zahradu. Ta přinesla večer 27. července 2020 hudební program s názvem „La rose de Paris“, „Růže (z) Paříže“.

Letní slavnosti staré hudby, La rose de Paris: Collegium Marianum, Lenka Torgersen, Vojtěch Semerád, Hana Fleková, Jana Semerádová, Filip Hrubý (foto Petra Hajská)

 

Kromě příslibu skvělé interpretace lákají každoroční letní koncerty v Tróji pořádané Collegiem Marianem také na stylové prostředí místního červenobílého barokního zámku. Zatímco v minulých letech obdivoval divák v průběhu poslechu výzdobu koncertního sálu, dnes si mohl ze svého místa vychutnat fasádu zámku, a především honosné schodiště tyčící se za umělci. Toto spojení hudby a architektury pak bylo velice příznačné i tématicky: dnešní program, sdružující skladby napsané, či alespoň inspirované Francií, se dobře doplňoval s typicky francouzskou linií barokního stavitelství, ve které architekt Jan Baptista Mathey v 17. století projektoval Trojský zámek.

 

Tématicky výborně promyšlená však byla i čistě hudební stránka dnešního večera. Nejen, že veškerý program směřoval k Francii (ať už šlo o hudbu ryze francouzskou, nebo na francouzské autory navazující), ale byl zaměřen – vzhledem k provedení v zahradě – i ke květinám. Slyšeli jsme dvě části ze Suity č. 8 z „květinové knížečky“ Johanna Caspara Ferdinanda Fischera, úpravu „květinového rondeau“ Michela Blaveta z opery Les Indes galantes od Jean-Philippa Rameaua nebo dva kvartety „květinového milovníka“ George Philippa Telemanna a další. Jednoznačně kladným prvkem takto vystavěné dramaturgie však byla i dostatečná pestrost programu, podpořená vcelku netradičním rozmístěním jednotlivých skladeb (např. dva Telemannovy kvartety nebyly uvedeny hned za sebou, ale rozděleny do obou polovin koncertu; celý večer začínal i končil výběrem částí z Les Plaisirs champêtres Jean-Féry Rebela atd.).

 

U počátečního Rebela se nám mohlo zdát, že venkovní akustika možná koncertu moc přát nebude – jednotlivé složky souboru nepůsobily úplně vyváženě po zvukové stránce (housle v podání Lenky Torgersen a Vojtěcha Semeráda téměř zcela přehlušovaly flétnu Jany Semerádové) – ale je také možné, že tento pocit posluchač získal spíše kvůli počátečnímu sehrávání se a postupnou snahou nalézt ono jedinečné společné souznění, které u tohoto souboru známe. Už při nadcházejícím Pařížském kvartetu č. 4 h moll George Philippa Telemanna jsme totiž při často se vyskytujících místech duetové povahy mohli zaznamenat skvělé zvukové i artikulační prvky hudební sounáležitosti mezi sourozenci Semerádovými; jednotlivé věty, z nichž bych nejvíce vyzdvihla pomalou a v této interpretaci neuvěřitelně teskně se linoucí část „Triste“, nepostrádaly zvukovou ani barevnou kontrastnost.

 

Letní slavnosti staré hudby, La rose de Paris (foto Petra Hajská)

 

O vítaný zvukový předěl se poté postaraly dvě části z již zmíněné Fischerovy suity ze sbírky Musicalisches Blumen-Büschlein pro cembalo v podání Filipa Hrubého, díky čemuž jsme také mohli plně docenit (již v předchozích skladbách slyšitelnou, avšak ostatními nástroji poněkud potlačenou) čistou, bezchybnou a stylovou hru tohoto mladého instrumentalisty. V poslední skladbě před přestávkou, „Sonnerie de Sainte Geneviève du Mont de Paris“ Marina Maraise, se pak virtuózním partem a ušlechtilou zvukovostí ukázala i poslední členka tohoto dnes vystupujícího pětičlenného souboru, Hana Fleková, na violu da gamba.

 

Těsně po potlesku spadlo pár kapek, ale naštěstí se déšť nijak nerozvinul, a tak jsme se po přestávkové procházce v zámeckých zahradách mohli opět usadit na svá místa pod širým nebem a nepřijít tak o několik dalších působivých prvků, které si pro nás Collegium Marianum připravilo. Tím prvním byla hned vzápětí hra Blavetovy/Rameauovy „La Rose“ ze zámeckého balkónu, po jejímž skončení se soubor teprve po majestátním schodišti přesunul k nám dolů. A aby těchto impozantních vychytávek nebylo málo, začala padat tma a zbytek koncertu tak dostal opět jinou atmosféru.

 

Letní slavnosti staré hudby, La rose de Paris (foto Petra Hajská)

 

Zatímco si tedy skupina krvežíznivých komárů z nedaleké Vltavy pochutnávala na nás, my jsme si vychutnávali druhý z dnes prováděných Telemannových Pařížských kvartetů (č. 6). Zde mě z hlediska interpretace zvláště zaujala část „Distrait“; vyznačovala se lehkostí, hráčskou přesností a technickou přesvědčivostí, a to zvláště z hlediska dialogického podání Lenky Togersen a Jany Semerádové; místy dostala sólistické slovo taktéž Hana Fleková. Těmto třem dámám se spolu s Filipem Hrubým podařilo dosáhnout geniální gradace koncertu, jehož třešničkou už pak byl spolu s Vojtěchem Semerádem pouze Jean-Féry Rebel, sršící pozitivním napětím a energií. („Tambourin“ z Les Indes galantes Jean-Philippa Rameaua jako přídavek už jen dotvořil závěrečnou tečku.)

 

Soubor Collegium Marianum si nejčastěji spojujeme s přízvisky jako „půvabný“, „něžný“, „sympatický“ a další; vzhledem k dnešnímu koncertu bych si dovolila ještě připojit přídavné jméno „působivý“, a to díky celkové atmosféře i těm stovkách detailů, které na posluchače zapůsobí a taktéž způsobí, že si takovýto večer dlouho pamatujeme. Pokud nám ovšem dnešní zážitek nepřehluší dojmy z dalších jistě taktéž působivých koncertů festivalu Letní slavnosti staré hudby, které nás toto léto ještě čekají.

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments