Čtenáři blogují: Malé ohlédnutí za Brněnskými smyčcovými kurzy

V Atriu Iva Možného na brněnské Fakultě sociálních studií to hučí jako v úle. Děti (ty nejmenší v doprovodu rodičů), teenageři i mladí dospělí obklopují dirigentku Evu Bublovou. Ve tvářích se dětem zračí radost, těm odrostlejším už i únava, ale zároveň spokojenost. Znějí slova díků, odehrává se nejeden emocemi nabitý moment, dochází na mnohá loučení.

Je neděle 30. srpna 2020, těsně po 16:00 hodině. Před několika okamžiky dozněl bouřlivý potlesk, kterým nadšené publikum ocenilo účinkující slavnostního závěrečného koncertu již osmého ročníku Brněnských smyčcových kurzů, akce, kterou na konci srpna s podtitulem „prázdninové rozehrávání“ pořádá Konzervatoř Brno.

Zdá se to dávno, a přesto je tomu teprve týden, co všechny v nově zrekonstruovaném sále Leoše Janáčka na brněnské konzervatoři vítal umělecký vedoucí kurzů MgA. Štěpán Graffe. A teď maratón zkoušek orchestrů i komorních uskupení, množství individuálních konzultací i bohatý doprovodný program všichni společně završili.

O den dříve se při odpoledním vystoupení účastníků kurzů podělili ti nejodvážnější o skladby, které si před cestou do Brna nazkoušeli, nebo je případně za těch pár dnů stihli nastudovat, a v podání těch nejmladších zazněla píseň ke 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, která přímo během kurzů dokonce teprve vznikla.

Úvod nedělního koncertu obstarávají ti nejmenší. Odměnou za nadšeně provedenou Sweelinckovu Intrádu g dur a pochod Leopolda Mozarta je jim mohutný aplaus, který ani na okamžik nedá vzniknout pochybnostem, kdo je tady největším miláčkem publika.

Poté co se děti konečně dostanou z pódia a zaujmou místa v sále po boku svých dojatých rodičů, prarodičů či učitelů, vystřídají se před zraky posluchačů tři komorní uskupení: smyčcové sexteto poskládané ze starších frekventantů předvede velmi soustředěný a precizní výkon při Minuettu amorosu Luigiho Boccheriniho a Rondu Karla Ditterse z Dittersdorfu. Po něm na sebe zcela zaslouženě strhne pozornost kontrabasové kvinteto provedením Händelovy Gavotty, Grave Bernarda Sabadiniho a především Tancem Robina Hooda Thomase Tompkinse. Následný Telemannův Koncert pro čtvery housle v takřka idylickém podání skoro kompletní rodiny Graffovy je vysloveně pohlazením na duši.

Skandovaný potlesk auditoria vítá na scéně starší účastníky kurzů, orchestr Giovani archi, který chvilku nebyl k nalezení. Závěr koncertu patří jim. Postupně zazní Gavotta g moll a Valčík a dur Antonína Dvořáka a nakonec Dětská symfonie Leopolda Mozarta, pěkně se vším všudy – s bubínky, řehtačkami, slavíčky i kukačkou. Výkon je to věru strhující (a nechal-li se snad někdo z více než čtyřiceti účinkujících strhnout atmosférou k nějaké drobné nepřesnosti, je to okamžitě odpuštěno a zapomenuto). Mladí interpreti stojí tváří v tvář posluchačům, kteří je nehodlají propustit jen tak. Paní profesorka Bublová se vrací k dirigentskému pultíku, ansámbl znovu usedá, chápe se nástrojů a přídavkem v podobě reprízy třetí věty (s překvapením v podobě prestissima na závěr) definitivně odpálí ohňostroj nadšení.

Krásné završení krásného týdne, který po měsících nejistoty a bezpočtu zrušených akcí působil skoro jako zázrak. Ale nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe. Tak tedy snad zase za rok. Závěrečnými slovy paní dirigentky řečeno: „Nashledanou v lepších časech…“