David Fray a Kammerakademie Potsdam. Notebook Michala Maška (38)

Tak jako velice rád navštěvuji koncerty osvědčených umělců, u kterých vím, co mohu očekávat, těším se i na vystoupení těch, které slyším vůbec poprvé. A tak jsem se v neděli 6. března vypravil do Potsdamu na koncert Davida Fraye, kterého doprovázela místní Kammerakademie pod vedením Antonella Manacorda. Ne že bych jméno David Fray neznal, ale slyšel jsem v minulosti jen několik ukázek na YouTube, a i tak mně přišel jako výrazný pianista, který má svůj vlastní vytříbený styl a svébytný interpretační názor. Zejména jeho provedení Schuberta a Mozarta mě velmi zaujalo.

Koncert se konal v Nikolaisaal v ulici Wilhelm-Staab-Strasse 11 a vůbec byste  neřekli, že se zde nachází takový úžasný prostor. Z venku není téměř nic vidět, je to obyčejná ulice. Musíte vstoupit jakoby do dvora a tam se před vámi, za dalšími dveřmi, rozprostře rozlehlé předsálí, které dále vede do moderně pojatého sálu, jenž pojme kolem 700 lidí. Musím říct, že sál se zdá subjektivně mnohem menší a jeho velikost je naprosto ideální pro sólové koncerty i koncerty orchestrální.

Panuje zde krásná uvolněná atmosféra, vše je nenásilné, přirozené, jako taková jedna velká rodina. Tento zcela vyprodaný koncert byl součástí abonentního cyklu orchestru, kde v první polovině zazněl Koncert Igora Stravinského Es dur pro komorní orchestr Dumbarton Oaks, doplněný Mozartovým Koncertem c moll KV 491. Malý ansámbl hrál absolutně skvěle, velice čistě a průrazně, ale ne agresivně, bylo slyšet, že všichni táhnou spontánně za jeden provaz a mají chuť do muzicírování. Dirigent Antonello Manacorda dal skladbě vše, co potřebovala, není to typ vůdce, ale řekněme takový inspirátor hráčů. Pohyby má někdy i velice energické, ne však rozmáchlé, jeho gesta jsou absolutně čitelná a zřetelná a hezky se na něj dívá.

I David Fray je zajímavá osobnost. Jeho příchod působil trochu plaše, ale sebejistě, on sám je drobnější postavy a stejně jako mnoho jiných kolegů ani on nesedává na klasické klavírní židli, ale na té obyčejné, co mají orchestrální hráči, a občas se i zády opírá o opěradlo. Co zaujme pak ještě více je jeho ponoření do kláves, kdy je po celou dobu hry s hlavou skloněný v klávesách, trochu jako v pozdějších letech třeba Glenn Gould. Z toho vychází i jeho zcela odlišný úhoz, který je v podstatě jemnější, od kláves a bez velké akce a váhy paže. Mám radost, že se rodí osobití umělci a jejich metoda – cesta jim skvěle funguje.

Frayova dynamická škála není jakkoliv rozsáhlá, ani moc nepoužívá přílišná pianissima, při kterých by se tajil  dech, a už vůbec ne velká forte nebo jakékoli akcenty. Využívá  takový střed… Řekl bych, že nádherně vypráví příběh, který dokonale zná a má nad ním nadhled. Tempa volí velice rychlá, a to i v pomalých větách, což na mě osobně bylo již příliš, zejména v druhé větě Mozarta a také v první větě Bachova Koncertu A dur, kterým začal druhou polovinu. Beru však pianistu jako vyzrálou osobnost a přiznávám, že kdyby ji hrál pomaleji, nebyl by to on.

Znovu říkám, že jsem opravdu rád za takovéto umělce, kteří mají svou cestu, dalším krásným příkladem je třeba Piotr Anderszewski.

Mozart ke Koncertu c moll nezanechal svoje kadence, což je i dobře, protože nudné opakování těch stávajících nebo té od Beethovena ke Koncertu d moll již nepřinášejí do hry svěžest a jen podtrhují určitou zkostnatělost zaběhnuté praxe. Jaké hrál Fray, nevím ani po rozhovoru s manažerkou orchestru, ale první byla poměrně robustní, podtrhující velikost díla a výborně se hodila. Koncert c moll byl velkou inspirací pro Beethovena, měl jej jako předlohu svého třetího Koncertu c moll, mají mnoho společných prvků a Beethoven se ho o i obával, aby s tím svým uspěl.  Má tajemná místa a mystickou náladu a je to také jediný Mozartův koncert, který používá kompletní dechovou sekci včetně flétny, hobojů, klarinetů i fagotů, čehož autor bohatě využil při velkých sekcí znějících jako serenáda.

Bachův Koncert A dur BWV 1055, který je plný čiré radosti, doplnila Schubertova První symfonie D dur D 82 zahraná ve stejném optimistickém duchu. Ještě předtím však David Fray po neutuchajícím potlesku zahrál přídavek v podobě Bussoniho úpravy Bachova chorálu.

Co mě na tomto koncertu vlastně nejvíc zaujalo, byla nevídaná jednota hráčského stylu. Jak dirigent, tak orchestr i sólista působili, že jsou z jednoho těsta. A to není vše. Koncert doplnilo několik roztomilých a neuvěřitelně vtipných akcí kustodů, kteří přemisťovali židle, klavír a stupínek pro dirigenta, a jelikož i ti jaksi sdílejí stejnou energii, tak se zpočátku třeba nedalo absolutně poznat, že jejich příchod nebyl ještě vstupem dirigenta. Opravdu krásný zážitek se vším všudy.