Dirigent Ton Koopman: Doufám, že by se mnou Bach byl spokojený

V Praze jste v minulosti vystupoval již několikrát. Tentokrát přijíždíte se svým souborem Amsterdam Baroque Orchestra & Choir a představíte posluchačům tři Bachovy kantáty – BWV 110, 127 a 207a. První dvě kantáty byly složené ve stejném roce, 1725, třetí z nich byla sice napsána o deset let později, ale čerpá materiál z dříve zkomponovaného prvního Braniborského koncertu. Proč jste se rozhodl právě pro tyto tři kantáty, všechny z podobného období?
Bach sice první dvě kantáty složil ve stejném roce, ale hudebně jsou velmi odlišné. Mám rád pestré programy, řadím jednotlivá čísla tak, aby šla smysluplně za sebou. První kantáta začíná uvedením orchestru, zaznívá v ní adaptace Bachovy předehry k jeho čtvrté Orchestrální suitě D dur, následuje sborová část, která dokresluje název kantáty – Unser Mund sei voll Lachens (Naše ústa nechť jsou plná úsměvů) – sboristé zpívají „hahaha“, evokují smích. Má oblíbená druhá kantáta Herr Jesu Christ, wahr’ Mensch und Gott (Ježíš Kristus, člověk a Bůh) nutí posluchače k pozastavení se, obsahuje nádhernou sopránovou árii, ve které hrají dvě zobcové flétny a hoboj. Árie je tak citová, že předčí i ty nejdojemnější árie z Matoušových pašijí. Třetí kantáta, ačkoliv tematicky čerpá mimo jiné i z prvního Braniborského koncertu, který Bach napsal dříve než první dvě kantáty, není jen jeho kopií, je poměrně novátorská. Například jako jediná Bachova kantáta začíná pochodem, do kterého jsem mimochodem dodal part malého bubnu, a část, jež je inspirovaná Braniborským koncertem, Bach doplnil o sborový part. Tedy – koncert začíná odlehčenou kantátou, pokračuje vážnou kantátou, ve které se objevuje i part trubky přivolávající den posledního soudu, a končí pochodem.

Co je pro vás na Bachově hudbě tak výjimečné?
Vím, že slovo „dojemný“ k barokní hudbě moc nepatří. Je to hudba postavená na pevných a racionálních základech. Bachova hudba je pro mě však výjimečná v tom, že se dotýká stejnou měrou našich srdcí i mozků. I jeho technicky či harmonicky nejnáročnější skladby jsou plné krásných melodií a dokáží promlouvat k posluchačům, kteří se o hudbu jinak nezajímají.

Nahrál jste všechny Bachovy kantáty. Některé z nich se však nedochovaly v úplnosti, například do jeho kantáty BWV 37 jste sám dopsal houslový part. Jak je to s těmito třemi kantátami? Je kromě přidaného partu malého bubínku ve třetí kantátě něco, co jste ještě přidal, nebo dokonce upravil?
Není toho mnoho, jen v poslední kantátě 207a jsem zdůraznil její začátek – k basovému partu jsem přidal i tenorový, vyznívá tak mohutněji. A samozřejmě všechno, co dělám, je jen moje interpretace. Každý má jiný vkus. Například, co se zpěváckých partů týče, nemyslím si, že by měly vyznívat jako sekvence za sebe kladených akcentů, naopak by měly stále někam směřovat, být plastické a plné kontrastů. Také jsem vysazený na rytmus, můj otec byl jazzový bubeník, asi to mám po něm. Pointa je – ačkoliv se snažím být ve své interpretaci Bachových děl dobově co nejvěrnější, netroufám si tvrdit, že to, co dělám, je autentické. Stále nevíme všechno a dost možná to tak zůstane. Přesto se snažím Bachovi porozumět co nejvíce. Doufám, že je se mnou spokojený.

Divila bych se, kdyby s vámi spokojený nebyl. Když už jsme u autenticity, zajímalo by mě, jaké používáte ladění?
Záleží na repertoáru. Když hrajeme Bachovy skladby, používáme nerovnoměrně temperované ladění Werckmeister III. Pro provedení Monteverdiho skladeb ladíme středotónově. A u novějších skladeb používáme novější ladění. Mnoho mých kolegů používá ladění Valotti, usnadní se tím ladění u houslí. Já však tento systém nemám rád. Myslím, že je lepší se naučit hrát na rozladěné housle, což se ostatně hráčům občas děje, i když se o to nesnaží. Ostatně, například hoboje a flétny jsou přirozeně laděné nerovnoměrně. S Werckmeisterovým laděním se dají hezky spojit všechny nástroje dohromady. Samozřejmě, že všechny systémy ladění mají svá úskalí. A tak si občas musím chytře poradit. Třeba tak, jak to dělal Michael Praetorius – zahraju na neladícím tónu trylek, nebo zvednu prst nad klaviaturu a nikdo pak neslyší, že nota neladí. Tedy, i když ladění Werckmeister má svoje mouchy, lidé jsou na něj zvyklí. A co se týče konkrétních čísel, když hrajeme například Bachovy rané kantáty, které složil během svého pobytu ve Výmaru, nehrajeme je v ladění A 415, ale v 465, o celý tón výš, což bylo během jeho doby zvyklostí. Na druhé straně, když hrajeme starou francouzskou hudbu, ladíme na A 390, o celý tón níž. V barokní hudbě zkrátka musíte být velmi přizpůsobiví.

Jako hostující dirigent vedete i přední orchestry, ve kterých se hraje na moderní nástroje. Zaměřujete se s nimi na dobový repertoár. Jak probíhají takové zkoušky?
S moderními orchestry bohužel nemívám na zkoušení tolik času, kolik bych si přál, často třeba jen tři dny, někdy i méně. V Americe mám na zkoušení občas jen dva dny, v Japonsku déle – tam lépe chápou, že když už někoho pozvou, je dobré mu poskytnout na práci více času. Ale co se týče náplně zkoušek, se všemi orchestry je to podobné. Zvuk moderních nástrojů je přirozeně jiný, například smyčcové nástroje se strunami ze střívek znějí jinak než ty s umělými strunami. S tím se musí počítat. S laděním je to podobné. Ale i to mohu ovlivnit. Například dolaďuji dechaře, třeba je požádám, aby zahráli tón fis níž, tón as naopak výš, a najednou se celý zvuk rozjasní. A dynamika zkoušek je asi taková – zkoušky řídím já, ale zároveň vybízím hráče k tomu, aby za mnou přišli o přestávce, pokud s něčím nesouhlasí. Jsem vstřícný učitel a vždy se nějak domluvíme.

Na kolik let dopředu máte naplánován program?
Asi na tři roky dopředu, právě v diáři zaplňuji rok 2027. Manželka se mě občas ptá, kdy s tím skončím. Nepřemýšlím nad tím. Letos oslavím osmdesáté narozeniny, ale i když vypadám jinak než dříve a mám méně vlasů, jsem stále zdravý a plný energie, stejně jako před třiceti lety. Nevnímám svoji práci jako práci. Všechno, co dělám, dělám rád – doslova mě to naplňuje, proto nebývám unavený. Podobně jako Herbert Blomstedt. Letos oslaví devadesáté sedmé narozeniny a stále diriguje s ohromnou vervou. V civilu se hýbe opatrně, jeho vysoký věk je na něm znát, ale jakmile stane před orchestrem, vždy ožije a omládne.

Děkuji, že jste si našel čas na rozhovor, těším se na váš pražský koncert!