„Divadlo a zejména balet budou jeho život.“ Zdeněk Prokeš slaví pětašedesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Před pětašedesáti lety, 15. července 1952, se v rodině Prokešových v pražských Holešovicích narodil syn Zdeněk. Ve své knize života měl patrně po svém narození napsáno: „Divadlo a zejména balet budou jeho život.“ Harmonické, vzdělané, uměnímilovné, múzické rodinné prostředí formovalo Zdeňkovu osobnost i jeho dva bratry, Jana a Miroslava.
Zdeněk Prokeš (zdroj tanecnikariera.cz)

Zdeněk Prokeš lnul od útlého dětství k múzám Thálii a Terpsichoré. Navštěvoval baletní školu Karla Pirnika a baletní přípravku Národního divadla. Vedle toho se ale také velmi intenzivně věnoval sportu, především lehké atletice, gymnastice a krasobruslení.

V prosinci 1964 si ve svých jedenácti letech poprvé zatančil na Národním divadle. Bylo to na scéně tehdejšího Smetanova divadla (dnešní Státní opery), v dětské roli Jendy v premiéře Čajkovského Louskáčka, kterou střídal při reprízách s postavou Malého Louskáčka. Drobná zajímavost je, že jeho partnerem a někdy alternantem v roli byl o rok mladší chlapec s exotickým jménem Norodom Sihamoni, kterého poslal jeho otec, kambodžský král Norodom Sihanuk, na učení do Prahy. V roce 2004 převzal od svého otce vládu a je dnes jediným monarchou na světě, který mluví plynně česky a je velkým přítelem naší země.

P. I. Čajkovskij: Louskáček – 18. 12. 1964 Smetanovo divadlo – premiérová cedule (zdroj archiv ND)

Po prvních tanečních krůčcích na jevišti logicky následovalo studium na tanečním oddělení konzervatoře v Praze. Mladý studentík se ale velmi čile účastnil pražského divadelního života. V Národním divadle účinkoval v činoherních inscenacích Tylovy Lesní panny a Shakespearova Snu noci svatojanské, vystoupil na dalších jevištích (Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích, Divadlo na Vinohradech, tehdejší Divadlo S. K. Neumanna v Libni, Divadlo za branou). Autor těchto řádků si vzpomíná na tehdejší novinku Arthura Millera Případ ve Vichy, kterou uvedlo dramaturgicky i inscenačně tehdy velmi průbojné Divadlo E. F. Buriana v režii svého vynikajícího šéfa, Karla Nováka. Její děj se odehrává v nacisty okupované části Francie, kde je skupina obyvatel držena jako rukojmí v rukou okupantů. Z plejády vynikajících výkonů herců Ilji Racka, Luďka Kopřivy, Josefa Větrovce a dalších mi tehdy v paměti utkvěla velmi sugestivně interpretovaná postava židovského chlapce. Jejím představitelem byl právě  Zdeněk Prokeš.

Jeho aktivity se zdaleka neomezovaly pouze na divadlo. Účinkoval v rozhlase i v televizi a často býval hostem dabingového studia. Už v osmi letech daboval dětskou roli Saši v sovětském filmu Matčino srdce. Z jeho dabovaných rolí bych rád připomněl Jacka v tehdy populárním polském dětském filmu O dvou bratrech, kteří ukradli měsíc. Jejich představiteli byli bratři Jaroslav a Lech Kaczyńští a právě Lecha, pozdějšího tragicky zesnulého polského prezidenta, tehdy Prokeš daboval. Ovšem nejvíce se jeho hlas zapsal do povědomí filmových diváků ve způsobu, kterým pronesl ve filmu Knoflíková válka legendární větu: „Kdybysem to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil. Občas jsem si na Zdeňka Prokeše vzpomněl, kolikrát si asi ve vedoucích funkcích, jež zastával, tuto větu v duchu připomenul. Říkávali jsme ji i my, kteří jsme ji znali jenom z filmu.

Po absolutoriu konzervatoře Zdeňka Prokeše angažoval v roce 1971 Jiří Němeček do baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a Nuslích, jemuž tehdy šéfoval. Zde Prokeš účinkoval ve všech tehdejších inscenacích operet, muzikálů i hudebních komedií, tak jak je přinášel různorodý repertoár této scény. V inscenaci West Side Story, pro níž choreografii vytvořil Luboš Ogoun, ztvárnil například roli Bažanta.

V Karlíně měl možnost seznámit se se stylem práce řady významných choreografů. Vedle již zmíněných Němečka a Ogouna to byl například Josef Koníček, ale především dlouholetý šéf tohoto tělesa Bedřich Füsseger. U Bedřicha Füssegera bych se chtěl na chviličku zastavit. Neměli bychom na tuto svéráznou osobnost tanečníka a choreografa, který po roce 1945 přišel z Bratislavy do Prahy a výrazně se v obou profesích zapsal do historie českého operetního a muzikálového žánru, zapomínat. Měl výrazný cit a smysl pro styl vídeňské či budapešťské operety stejně jako pro revuální tanec, dokázal se vyrovnat i s nároky nastupujícího muzikálu a nepochybně i on patřil mezi ty, kdož ovlivnili Prokešovu choreografickou kariéru.

Zkušenosti, které Zdeněk Prokeš nasbíral v letech svého zrání, spjaté s jeho důkladným teoretickým vzděláním, kulturním přehledem, pílí a cílevědomostí, jej zcela zákonitě vedly k tomu, že začal studovat choreografii. Na HAMU byl žákem profesora Jiřího Němečka. Němečkův smysl pro dramatičnost baletu a tanečních situací později často uplatňoval ve svých inscenacích. Svá vysokoškolská studia ukončil absolutoriem v roce 1978. Jeho absolventským představením byla choreografie k inscenaci Lehárova Paganiniho v karlínském divadle.

V roce 1978 zcela nečekaně oznámila Julie Jastřembská, někdejší vynikající ostravská primabalerína, v té době choreografka ostravského divadla, jež se úspěšně věnovala zejména operetním a muzikálovým inscenacím, svůj záměr odejít do důchodu. Bylo nutné najít náhradu. Vedení divadla a souboru se rozhodlo pro Zdeňka Prokeše a učinilo ten nejlepší možný krok.

Zdeněk Prokeš (zdroj NDM Ostrava)

První nastudovanou ostravskou premiérou, pro niž Zdeněk Prokeš vytvořil výbornou choreografii, byli v květnu 1978 Offenbachovi Bandité.

A hned sezona 1979/1980 mu přinesla řadu různorodých úkolů. V operetním souboru nastudoval choreografie k Divotvornému hrnci Burtona Lanea, k Tylově a Škroupově Fidlovačce a k Brázdovým a Tetauerovým Ztřeštěným námluvám, v opeře se postaral o pohybovou složku Nicolaiových Veselých paniček windsorských a participoval rovněž na řadě inscenací činoherních, jako bylo například Goldoniho Náměstíčko, Feydeauovo Ťululum anebo Gogolova Ženitba.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář