Dnes je tzv. historicky poučená interpretace v módě, říká cembalista Martin Hroch

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mladý úspěšný český cembalista a klavírista, pedagog. Vystudoval Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži, HF JAMU, cembalo u Barbary M. Willi. Jako sólista vystupuje s řadou komorních souborů a orchestrů, je členem The British Harpsichord Society.

Martin Hroch (foto archiv umělce)

Vypadá to, že jste už od dob studií na konzervatoři věděl, čemu se chcete věnovat – totiž tzv. poučené interpretaci barokní hudby na klávesové nástroje. Vybral jste si konzervatoř v Kroměříži záměrně právě kvůli možnosti studovat cembalo, nebo jste nejdříve začal studiem klavíru a poté jste si přidal cembalo?
Na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži jsem nastupoval až po gymnaziálních studiích, tedy později než většina studentů. Rozhodl jsem se tehdy nastoupit na klavír a cembalo na sebe nenechalo dlouho čekat. Jednak jsem přicházel s určitou výbavou obecného rozhledu, který v člověku klasické gymnázium zanechává a potom historie a stará hudba byla vždycky oblast, která mě fascinovala. Nehledě na to, že Kroměříž je magické místo, jehož genius loci člověka zcela pohltí. Co by kamenem dohodil od konzervatoře je arcibiskupský zámek s jednou z největších sbírek hudebních rukopisů 17. a 18. století v Evropě a takřka každý kousek starého města je protknutý bohatou kulturní historií. Už tehdy jsem měl velké štěstí na skvělé pedagožky Vandu Jandovou (klavír) a Ivonu Křivánkovou (cembalo), které mi daly pevný „řemeslný“ základ, a přesto ponechaly dostatek svobody k rozvoji mých uměleckých zájmů.

Když jsem studovala střední školu v první polovině 70. let, tak bylo málo příležitostí hrát na dvoumanuálové cembalo. Chodila jsem cvičit buď k Milanu Muncligerovi do bytu, nebo do Studia 1 v Českém rozhlase. Od té doby se situace hodně změnila, že? Kde jste cvičil vy?
Ani za dob mých studií nebylo cembalo samozřejmým nástrojem. Tu a tam se objevil nějaký spinet, některé instituce vlastnily stará cembala ze 70. a 80. let. Hudební akademie měly samozřejmě nástroje stavěné na zakázku jako historické kopie. S trochou nadsázky ale můžu říct, že mít doma běžně cembalo, tedy jeho historickou kopii, se rovnalo stejně nerealistické představě jako vlastnit třeba vrtulník. Cvičil jsem na leccos, co mělo klávesy a zvukově se cembalu alespoň přibližovalo. Za tu dobu se naštěstí mnoho změnilo. Cembalisté si postupně nechávali stavět kopie historických nástrojů ve vznikajících českých dílnách nebo se k nám dostávala cembala ze zahraničí. Mým prvním nástrojem byl malý virginal z německé dílny Merzdorf. Dnes je má sbírka nástrojů podstatně větší, ale doposud bohužel není žádný český provenience. Věřím, že tomu tak nebude napořád.

Martin Hroch (foto archiv umělce)

Studoval jste u několika specialistů, absolvoval kurzy a workshopy. Vzpomínáte si, kdo nebo co vás vysloveně posunulo? Nějaký ten moment, kdy se vám dosud nabyté poznatky a zkušenosti propojily?
Během svého života jsem měl opravdu štěstí na skvělé pedagogy. Každý z nich mi mnoho dal a posunul mě. Na brněnské JAMU především cembalistka Barbara Maria Willi nebo pianistka Alena Vlasáková. Musím přiznat, že zcela zásadním momentem pro mě bylo setkání s kanadským cembalistou Gordonem Cherlesem Murrayem, v jehož mistrovské třídě na vídeňské hudební univerzitě jsem měl možnost v rámci postgraduálního studia prohlubovat své poznatky. Jedna věc je propojovat zkušenosti a poznatky, ale druhá umět je předat posluchačům a oslovit je do té míry, že se na vaše koncerty budou rádi vracet. V tomto ohledu mě zcela ovlivnil obrovský muzikant a přítel, houslista Václav Hudeček. Se svou až aristokratickou noblesou a hlubokou pokorou mě naučil stát na pódiu, navázat s publikem nejužší kontakt a umět mu dát pocit výjimečnosti dané chvíle. Umění citlivě doprovázet pak zase moje žena, operní sólistka mezzosopranistka Jana Hrochová.

Měl jste možnost na některé ze škol studovat šířeji třeba barokní estetiku a filosofii? Nebo jste si to musel doplňovat sám? V jaké pozici v tomto kontextu vidíte hudbu? Jak se to vůbec dneska má s tzv. poučenou interpretací, s autenticitou?
Myslím, že českému uměleckému školství trošku schází teoretická rovina především v oblasti komplexního vhledu a hledání interdisciplinárních souvislostí. Navzdory tomu, že většina vysokých uměleckých škol poskytuje předměty jako je estetika či filosofie umění, někdy to bývá pro studenty nutným zlem. Pro jakékoliv umění je podle mého názoru nesmírně důležité hledání souvisejících skutečností, jedině tak vzniká mozaika odpovídající požadavkům na jakousi autenticitu či její domnělý odraz. Dnes je tzv. historicky poučená interpretace v módě. Máme k dispozici historické traktáty, často dostupné i v češtině, mnoho literatury, což je skvělé. Na druhou stranu stará hudba a její potenciál byla vždy spojená s živým provozováním, energií samotných interpretů a koneckonců i posluchačů. Tedy každý zmiňovaný traktát a historické pojednání sice stanovuje základní pravidla a je jakýmsi návodem a průvodcem, nikoliv zásadním dogmatem. Povětšinou uvádí i tu kouzelnou větu, že pokud tomu není tak, jak jste se právě dočetli, záleží na dobrém vkusu interpreta. Myslím, že interpretace staré hudby je především o hledání správné míry dobrého vkusu na základě respektování oněch základních pravidel.

Martin Hroch (zdroj TZ)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4.5 6 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments