Dnes v Londýně Prodaná nevěsta s Danou Burešovou

Dana Burešová: Mařenka? Má dlouholetá přítelkyně

Světová operní literatura je plná postav, které na ulici běžně nepotkáte, a které kdybyste si měli pozvat domů, řádně byste si to rozmysleli. Ale hezká mladá holka na vdávání, to je něco jiného. Ano, řeč je o nevěstách. V operách je vdavekchtivých dívek dost a dost, jenže než tomu pravému konečně padnou do náruče, musí čelit všelijakým nástrahám. Elvíra v Puritánech jen o vlásek unikne trvalému pominutí mysli, Paminu v Kouzelné flétně vlastní matka nutí k nepěknému mordu, Konstanci unesou piráti a prodají ji do serailu. Česká opera má vlastní specialitu: nevěstu prodanou samotným ženichem – Smetanovu Mařenku.

Právě dnes, 20.května 2011 se o její štěstí bude handlovat v londýnské Barbican Hall, kde Prodanou nevěstu koncertně provede BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, a to s českými a slovenskými operními pěvci. V hlavní roli zde bude vystupovat Dana Burešová, sólistka Národního divadla v Praze, držitelka ceny Thálie za rok 2008. Jako Mařenku ji na jevišti prodali už mnohokrát, jen ve Zlaté kapličce ve třech inscenacích. Téma k rozhovoru se proto přímo nabízí.

Kde a kdy jste Mařenku v Prodané nevěstě zpívala poprvé?

Bylo to v plzeňském divadle v roce 1992, tedy ještě v době mých studií. Tehdy jsem netušila, že já a Mařenka budeme „přítelkyněmi“ po mnoho let.

Z jakých důvodů máte tuto roli ráda?

V prvé řadě je to výborně napsaná postava. Má celou škálu výrazových prostředků, je zajímavá po pěvecké i herecké stránce a její příběh je reálný. Tím je blízká i divákům. Vždyť kdo nebyl zamilovaný? Kdo o své lásce nikdy nezapochyboval? Kdo o ni nemusel aspoň trochu bojovat? V Mařence může každý najít kousek sebe sama. Je hodná, uličnická i vážná, v životě si umí poradit… Vlastně si ji jako svou přítelkyni dovedu docela dobře představit.

Mařenku mám ráda i z toho důvodu, že je protiváhou k ostatním rolím, v nichž nejčastěji vystupuji. V Rusalce, v Carmen nebo v Její pastorkyni na jevišti hlavně lkám. Když to řeknu s jistou nadsázkou, v těchto operách jsou moje ženské postavy hlavně proto, aby tenoři měli koho trápit. Rusalka, Micaela, Jenůfa, ty všechny více méně pasivně čekají, až jim osud řádně zatopí. Mařenka je jiná. Ne že by se kvůli svému tenorovi nesoužila, taky má důvod si kvůli lásce zoufat, ale Smetana ji stvořil jako aktivní postavu. Nečeká v koutě, jestli ji tam štěstí najde nebo ne. Když chce Jeníka, sama pro to udělá, co může, a navíc vysloveně ženskými zbraněmi.

Jak se během let změnilo vaše pojetí této role? Změnil se nějak i váš hlas, a tím způsob, jak Mařenku zpíváte?

Začala bych druhou částí otázky a začala bych trochu obecněji. Samozřejmě, že se hlas v průběhu kariéry mění. Zraje stejně jako osobnost člověka, a má-li zrát jako víno, potřebuje optimální podmínky. Mezi ně patří především technická průprava a odpovídající repertoár, ale rovněž dostatek spánku, slušného zacházení a obecně klid a pohoda.

V českém prostředí se však takové skleníkové klima podaří vytvořit málokomu. Dva měsíce intenzivně zkoušet jeden titul, odehrát šest představení a v klidu začít studovat titul nový, to je pro naprostou většinu českých operních pěvců fikce. U nás v běžném repertoárovém divadle ráno či odpoledne zkoušíme Mozarta a večer zpíváme Smetanu. To není nota jako nota. To je, jako byste po profesionálním krasobruslaři chtěli, aby po dopoledním trojitém rittbergeru večer ještě házel oštěpem.
Proto nám dá stejnou práci snažit se svůj hlas nezničit jako ho pěstovat a rozvíjet.

Co se mého hlasu týká, s postupem let ho snad umím lépe ovládat, což mi dovoluje pracovat s větší výrazovou a dynamickou škálou. To nové, co se v něm objevilo, se pak přirozeně vtělilo i do Prodané nevěsty, aniž bych nad tím musela nějak teoretizovat. Prostě jsem Mařenku nechala, aby si z mého hlasu „vzala“, co potřebuje.

V jiných aspektech jsem způsob interpretace této postavy rozvíjela asi uvědoměleji. Má první Mařenka byla naivně radostná a lehce zarputilá. Aby ne. Stejně jako ji i mě svatba teprve čekala. Ale na rozdíl od ní mě pak čekaly i další životní zkušenosti. A které z nich se promítly do Mařenky? Snažím se, aby měla víc nadhledu a laskavosti.

Kratší? Snad delší, ne?

Kdepak, kratší. Řekla bych jí: „Holka, neblázni a nehoň se tolik. Stačí, když se na Jeníka usměješ a pochválíš ho, a on už všechno udělá sám.“

Jste vy osobně Mařence v něčem podobná?

Podobné bychom si snad mohly být v rázném řešení některých situací. Ovšem předvést doma občas trochu rámusu jako ve třetím jednání Prodanky, to zvládne každá žena s manželem a třemi dětmi. Už jen z pudu sebezáchovy.

Jako Mařenka jste vystupovala nejen na českých scénách, ale i v cizině, konkrétně v Baltimore. Jaká byla tato americká Prodaná nevěsta?

Režijně to byla inscenace spíše klasická, blízká našemu pojetí. U publika sklidila veliký úspěch, třebaže nejde o operu, která by v Americe patřila k nejznámějším. V Baltimore jsem byla teprve druhou Mařenkou, po paní Jarmile Novotné.

Neměli, Indiána zpíval běloch. To spíš Principál byl inspirován místním prostředím, respektive Principálův kostým. Žádné pruhované triko jako obvykle tady v Čechách. Tenhle byl jak Buffalo Bill.

A co hudební provedení?

Ani pokud jde o zvukovou podobu, tak se od naší vžité nijak zvlášť se nelišila, neboť dirigentem byl pan Oliver Dohnányi a ten orchestr přesvědčil o své představě díla.

Doposud jste vystupovala spíše v tradičně pojatých inscenacích Prodané nevěsty. Nemáte chuť na trochu divadelního experimentu, jak je dnes v operních domech zvykem?

S Prodanou nevěstou ne, přesněji řečeno ne na žádné násilné modernizace. Myslím, že Mařenka nepatří ani do supermarketu, ani na skládku toxického odpadu. Ale režiséři jsou vynalézaví. Co není, může ještě být…

V Londýně teď budete Prodanou nevěstu zpívat koncertně. Máte už nějakou zkušenost s koncertním uváděním oper?

Vystupovala jsem v koncertním provedení Rusalky.

Opery jsou skládány pro jeviště. Co podle vás „ospravedlňuje“ jejich koncertní uvádění?

Krása hudby jako takové. Oba druhy provedení mají své opodstatnění, protože každý z nich dává hudbě vyniknout jinými prostředky. Divadelní jeviště tím, že jich má k dispozici mnoho, koncertní pódium tím, že jich má málo. Výhoda jeviště spočívá v tom, že je to jakási barevná plocha, která přenáší příběh k divákovi, podává mu jasnější obraz, a tím ho snadněji vtahuje do hudebního světa opery.

Naopak na koncertním pódiu jsme spolu s orchestrem jen a jen my, zpěváci se svými hlasy. Díky tomu však můžeme koncentrovat pozornost posluchačů na čistě hudební stránku díla, intenzivní zážitek v nich vyvolat bezprostředně hudbou a zpěvem. Že Prodaná nevěsta je opera krásná, dojemná i veselá a že Mařenka je postava z masa a kostí, o tom já jako interpretka musím posluchače přesvědčit i bez červené sukně.

Dirigentem londýnského koncertního provedení Prodané nevěsty je pan dirigent Jiří Bělohlávek. Vy s ním nebudete spolupracovat poprvé…

Ano, spolupracovala jsem se s ním už na Dvořákově Rusalce, Bizetově Carmen, Smetanově Čertově stěně a naposledy na inscenaci Her o Marii Bohuslava Martinů. Pan dirigent Bělohlávek je pro mne vždy inspirativní a vůdčí osobností. Setkání dirigenta a pěvce pokaždé znamená nový tvůrčí proces a u rolí, které má zpěvák určitým způsobem zažité, je to obzvlášť podnětné a důležité. Kromě toho pan dirigent Bělohlávek udělal nesmírně mnoho pro propagaci české hudby ve světě, takže i proto se do Londýna těším – určitě jedu k poučenému publiku.

Na to je jednoduchá odpověď: někdo role obsazuje, jiný je zpívá. Vytváření dramaturgického plánu a obsazování rolí je práce náročná a zodpovědná, do níž nemohu zasahovat a ani nezasahuji. Já zpívám. Když dodám, že nejčastěji je to v operách od Smetany, Dvořáka či Janáčka, je to konstatování faktu, a to milého faktu, nikoli stížnost. Vážím si všech svých rolí.

V Národním divadle však vystupuji také jako Micaela v Carmen nebo nedávno jako Taťána v Evženu Oněginovi, v Brně jsem zpívala Alžbětu v Tannhäuserovi, v Ostravě mě koncem této sezóny čeká role v Hindemithově Cardillacovi. Dá se tedy říct, že se mi čas od času podaří vymanit se ze škatulky výhradně českých oper. Jsem ráda i proto, že český repertoár hlasům příliš nesvědčí.

Čím je to způsobeno?

Je to dáno charakterem češtiny. Převažují v ní hlásky, které vznikají ve střední a zadní části patra, zatímco pro hlas je nejlepší tvořit hlásky „vpředu“. Italský repertoár je po této stránce vůči hlasu mnohem šetrnější.

Jak tak poslouchám vaše velmi realistické odpovědi, otázka typu „Máte nějakou vysněnou roli?“ je asi zbytečná…

Zbytečná ne, láká mě celá řada postav, třeba Mimi v Bohémě, ale ne všechny mé tužby jsou uskutečnitelné. Když pominu role, které bych mohla zpívat, musím se přiznat, že od dětství se mi líbila Ježibaba v Rusalce.

Proč?

Jako malou mě přitahovala její síla a démoničnost, mohla pomáhat i ničit. A mám moc ráda text její árie “Čury mury fuk…”

Když mluvím s nějakým profesionálním hudebníkem, často mě napadne, že v určitém ohledu se mám lépe než on, protože jako divák či posluchač stihnu víc hudebních lahůdek. Máte vy z poslední doby nějaký hezký hudební zážitek?

Mám, a to z prostředí pro hudbu poněkud netypického: z tělocvičny. Jedna základní škola v Praze 6, která nese jméno Emy Destinnové, každoročně pořádá koncert na její počest. Koncert je také jakousi odměnou pro žáky, kteří vyhráli školní soutěž. Požádali mě o vystoupení, já jsem souhlasila a byl to hezký večer. Publikum – od mrňousů až po rodiče – bylo milé a pozorné. Nezpívala jsem ale jenom já. Na koncertu děti předávaly peníze, které samy vydělaly, několika neziskovým organizacím. Protože jejich šeky dostaly spolky starající se o zvířata, měli jsme domluveno, že poslední skladba bude v duchu celého večera taky „zvířecí“ – Rossiniho Komický duet pro dvě kočky. Jenže můj doprovázející klavírista se zdráhal mňoukat. Co teď? Hudební kus se vysloveně hodil, programy byly natištěné… Všechno zachránila malá holčička ze třetí třídy. Tu mi rychle přihráli a ta po kratičké zkoušce celý duet se mnou báječně odmňoukala. To už se odvázal i pianista a prskal na nás od klavíru jako správný kocour. A výsledek? Jak my u divadla dobře víme, na jevišti mají největší sukces zvířata a děti. Já jsem mohla perlit vysoké b v Rusalčině árii o měsíčku až do aleluja, největší aplaus měly kočky. Ale tahle tečka za koncertem byla přesně to pravé.

www.danaburesova.eu

foto z Prodané nevěsty v ND Hana Smejkalová