Donizettiho Emilia di Liverpool z Norimberku

Jak známo, osud bývá v nejednom případě zle ironický. Nejinak tomu bylo i v případě Gaetana Donizettiho (1797-1848), který se dostal v posledních letech svého nepříliš dlouhého života do péče lékařů v ústavech pro duševně nemocné, a to kvůli své progresivní paralýze, tedy takzvanému měknutí mozku, které zvláště v dobách dřívějších přicházelo jako důsledek nákazy tehdy neléčitelné pohlavní nemoci. A právě v jednom takovém sanatoriu pro duševně choré se odehrává jedna z jeho ranných oper, Emilia di Liverpool, kterou Donizetti zkomponoval ve svých sedmadvaceti, tedy v roce 1824, kdy měla také neapolskou premiéru. O čtyři roky později pak partituru zrevidoval, poměrně velké plochy překomponoval a také opeře dodal nové finále. Jde o operu semiseria, s mluvenými dialogy, sice s řadou romantických prvků (autonehoda, bouře, souboj mezi hroby), avšak celkově s libretem poměrně chabým a dějem na řadě míst poměrně nudným.

Jde o to, že titulní hrdinka Donizettiho opery je nucena kvůli svému pokání za to, že se nechala svést neznámým mužem, pobývat v sanatoriu pro duševně choré a umírající, kdesi v horách nad Liverpoolem. Hlavní zápletku rozehraje autonehoda v blízkosti ústavu, kdy mezi neznámou posádkou je i otec Emilie, kterého ale dívka nikdy nepoznala, neboť byl zajat piráty a dvacet let vězněn. Jak se později ukáže, v posádce je také věznitel otce a svůdce Emilie v jedné osobě. Souboj obou mužů je však nakonec odvrácen, provinilec se rozhodne si Emilii vzít (přestože s jinou ženou, která také cestovala havarovaným autem, čeká dítě), a tak může dojít ke šťastnému rozuzlení příběhu.

K.Schober (Claudio di Liverpool), Ch.Lincoln (Federico), R.Zaun (Don Romualdo)

Donizettiho hudba je pochopitelně tím hlavním důvodem, proč Emilii di Liverpool dnes inscenovat (novodobou premiéru měla v roce 1957, právě v Liverpoolu). Jistě, tak jako v dalších operách skladatelova ranného období je i v téhle partituře poznat vliv o něco staršího Rossiniho, současně se ale už i tady objevují základy Donizettiho osobitého stylu, skvělého mimo jiné v hudební charakteristice jednotlivých osob děje, v mistrném zpracování ansámblů, a také směřujícího ke stále dokonalejšímu belcantu. Ostatně ne nadarmo se v roce 1829 stal Donizetti v Neapoli hudebním ředitelem a posléze byl povolán do Paříže.

M.Tepretmez (Il Conte), R.Zaun (Don Romualdo), Ch.Lincoln (Federico), A.L.Zicat (Luigia)

Nynější uvedení Donizettiho Emilie di Liverpool v Norimberku si rozhodně zaslouží obdiv. A to nejen kvůli dramaturgické vynalézavosti a odvaze (zdaleka nejde o jediný podobný tamní titul v poslední době), ale v neposlední řadě i kvůli mistrnému režijnímu zpracování a hudebnímu nastudování. I u tak chatrného a nepříliš věrohodného syžetu stačí jediné: Přijít na to „správné“ režijní uchopení, nechat se při tom plně vést hudbou a mít dobré zpěváky, kteří jsou současně i obstojnými herci. Německý režisér Andreas Baesler to štěstí měl: Příběh zlomené Emilie, pobývající v sanatoriu, situuje někam do třicátých let minulého století a víc už vlastně nemění. Jen jednotlivé situace žene až na hranici grotesky či komiksu, aby vzápětí – po ostrém střihu – občas nechal diváky doslova zkoprnět. To jako když třeba do budovy ústavu nabourá automobil s Emiliiným otcem, proboří jednu ze stěn haly a zastaví se až uvnitř. Zkrátka a dobře, snad ani minutu se nenudíte, skvěle se bavíte a na naivitu příběhu si ani nevzpomenete.

R.Zaun (Don Romualdo), H.Bassénz (Emilia di Liverpool), T.Fauser (Candida), Ch.Lincoln (Federico)

Ch.Lincoln (Federico), K.Schober (Claudio di Liverpool), R.Zaun (Don Romualdo)

M.Tepretmez (Il Conte), T.Fauser (Candida), Ch.Lincoln (Federico), H.Bassénz (Emilia di Liverpool)

Mezi zpěváky norimberského nastudování sice žádná věhlasná jména neobjevíte, ale jsem si jist, že třeba i pražské Národní by olízlo všech deset. Snad každý z nich má na to se do několika let stát hvězdou, arménskou sopranistku Hrachuhí Bassénz coby Emilii nevyjímaje. Nelehký part zvládá svým plným a skvěle pohyblým vyrovnaným sopránem s jistými výškami skutečně na výbornou. Podobně lze mluvit i o dalších sólistech, výtečných jak pěvecky, tak i herecky, pochvalu zaslouží i Norimberská filharmonie a dirigent Guido Johannes Rumstadt.

Zkrátka a dobře: Kdo podobné představení v oblastních (nejen) německých divadlech nezažije a opakovaně se nepřesvědčí, že rozhodně nejde o nic ojedinělého, ten jen ztěží pochopí skutečnou závažnost a naléhavost konstatování, že vlak ujíždějící české opeře už opravdu nenávratně mizí v dáli, a že konec nejednoho našeho krajského operního souboru je dřív nebo později nevyhnutelný.


Gaetano Donizetti:
Emilia di Liverpool
Dirigent: Guido Johannes Rumstadt
Režie: Andreas Baesler
Scéna: Harald Thor
Kostýmy: Gabriele Heimann
Die Nürnberger Philharmoniker
Premiéra 27.3.2010
Staatstheater Nürnberg
(psáno z reprízy 10.4.2010)
 
Emilia di Liverpool – Hrachuhí Bassénz
Claudio di Liverpool – Kurt Schober
Don Romualdo – Rainer Zaun
Federico – Christopher Lincoln
Il Conte – Andrew Finden
Luiga – Audrey Larose Zicat
Candida – Angelika Straube
Stimme des Erzählers – Michael Nowack
 

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments