Žij rychle a umři mladý. Berliozův Benvenuto Cellini v Norimberku

  1. 1
  2. 2
Opery Hectora Berlioze u nás nemají zrovna na růžích ustláno, poslední pokus vyrovnat se s partiturou tohoto skladatele byl u nás zaznamenán ve Státní opeře Praha (tehdy ještě jako nezávislém operním domě), kdy se dne 11. prosince 2003 konala premiéra opery Béatrice et Bénédict v režii Philippa Godefroida – a nutno říct, že to byl na pražské poměry menší skandál a vskutku nefalšovaný divadelní zmetek, který se dočkal jen pár repríz. Česká premiéra recenzovaného titulu Benvenuto Cellini se uskutečnila v Praze v Národním divadle, a to v roce 1894, v hudebním nastudování dirigenta Adolfa Čecha. Naposledy toto dílo zaznělo v Národním divadle v roce 1967 v překladu Jeleny Holečkové, režii Ladislava Štrose a v hudebním nastudování Jana Husa Tichého. Hlavní role tehdy alternovali Oldřich Spisar a Ivo Žídek (Cellini) a inscenace se hrála celkem jedenáctkrát.
H. Berlioz: Benvenuto Cellini - ND Praha 1967 (foto Jaromír Svoboda)
H. Berlioz: Benvenuto Cellini – ND Praha 1967 (foto Jaromír Svoboda)

Monumentální opera Hectora Berlioze zachycuje několik epizod ze života slavného florentského sochaře Benvenuta Celliniho (1500-1571). Jeho paměti La vita scritta da lui medesimo vyšly i v českém jazyce, a to naposledy v roce 1976 v nakladatelství Odeon.

Cellini byl typickým renesančním člověkem, který vynikal v několika uměleckých disciplínách, byl zbožňován i nenáviděn, prožil období, kdy byl zahrnován bohatstvím, a kdy zas začínal úplně od nuly, prostě jeho život byl plný dobrodružství – a to také činí jeho autobiografii stále přitažlivou.

Operní zpracování příběhu Benvenuta Celliniho mělo světovou premiéru v roce 1838 v Paříži, později Hector Berlioz operu pro německé scény za pomoci Franze Liszta přepracoval a výrazně zkrátil: německá premiéra se konala až v roce 1852 ve Výmaru – dnes se ve světě vedle sebe hrají (ve francouzském znění) obě verze – pařížská i výmarská. Rozdíl v obou verzích je nejen v délce, ale i v pojetí hlavního hrdiny – bouřlivák, drzoun, sebestředný a sebevědomý Benvenuto je v německé verzi umírněn a jsou zde zdůrazněny především jeho pozitivní vlastnosti.

Podle libreta, vytvořeného Léonem de Wailly a Augustem Barbierem, se děj příběhu odehrává v Římě v roce 1532: sochař Cellini miluje Terezu, dceru lakomého strážce papežského pokladu Balducciho; o ni se ovšem uchází i jeho umělecký kolega – Fieramosca, papežský sochař. Balducci nemá rád Celliniho, protože Cellini neustále poukazuje na jeho lakotu. Cellini naplánuje únos Terezy během římského karnevalu, ale situace se vyhrotí, musí zachránit svůj holý život, o který mu usiluje vrah, najatý sochařem Fieramoscou. Cellini vyvázne, ale musí v sebeobraně zabít člověka. Kardinál Salviatti mu odpustí jeho čin, ale Cellini musí do stanového termínu odlít do bronzu objednané dílo, proslavenou sochu Persea. Cellinimu se za cenu nesmírného fyzického a nervového úsilí podaří dílo zvládnout: je volný a může se oženit s Terezou.

H. Berlioz: Benvenuto Cellini - Staatstheater Nürnberg 2016 (foto © Ludwig Olah)
H. Berlioz: Benvenuto Cellini – Staatstheater Nürnberg 2016 (foto © Ludwig Olah)

Režisérka Laura Scozzi vytvořila v Norimberku inscenaci Benvenuto Cellini již v roce 2008, později, v roce 2011, na této scéně předvedla též půvabnou a vtipem sršící inscenaci Rossiniho Cesty do Remeše a jak to u ní bývá zvykem, ani v případě Berlioze nevytvořila historickou fresku a děj opery přemístila do žhavé současnosti. Předobrazem jejího pojetí je motto „Žij rychle a umři mladý“, které si nese na svém tričku i hlavní představitel opery. Benvenuto je dnešní frajírek s dredy, který si s ničím příliš nedělá starosti, pořád vymýšlí šprýmy, rapuje, nic mu není svaté, nezastaví se před žádnou autoritou. Když nešťastnou náhodou zabije Pompea, nehroutí se pod tíhou zodpovědnosti, svědomí jej netíží, prostě se to „nějak vyřeší“. Tato ústřední myšlenka, řekli bychom „take it easy“, je podpořena jednoduchou náznakovou a barvitou scénou, která je schopna rychlých přeměn, a výbornou choreografií, kterou též vytvořila režisérka inscenace.

Jestliže bujará, vtipná a nápady nabitá alegorie dokonale funguje v první části představení (to jest až do okamžiku Pompeovy smrti během římského karnevalu), ve druhé části se Laura Scozzi bohužel nesnaží o žádnou sebereflexi hlavního hrdiny. Inscenace je stále nesena ve stejném humorném duchu, jen žerty na jevišti se stávají prázdnějšími, málo účinnými a někdy jsou až prvoplánově laciné (například narážka na odlišnou sexuální orientaci papeže a jeho doprovodné suity). Je to škoda, protože právě v této části opery by měly vysmátému divákovi trochu „ztvrdnout rysy“ a měl by si uvědomit, že nyní jdou žerty stranou, teď se hraje o život – jenže inscenace zůstává plochá a v podstatě bez skutečné peripetie a katastrofy.

Pod hudebním nastudováním obnovené premiéry je podepsán Marcus Bosch, šéfdirigent Státní opery v Norimberku. Recenzované představení dirigoval vynikajícím způsobem Guido Johannes Rumstadt, orchestr hrál skutečně prvotřídně, již po brilantně provedené předehře se ozval hlasitý souhlas diváků s úrovní produkce. Norimberk nedisponuje žádnými mimořádnými mediálně známými pěveckými hvězdami, nicméně jako vždy – na této scéně – výkony sólistů byly na velmi slušné úrovni, za kterou by se nemusela stydět ani první česká scéna. Na prvním místě nutno zmínit představitele Celliniho, mladého tenoristu Mirka Roschkowskiho, který beze stopy námahy utáhl celé představení a i přes tělesný handicap (mírná tělnatost) dokázal svoji postavu obdařit neuvěřitelnou pohyblivostí a celkovou kreativitou projevu. Z původního premiérového obsazení v roce 2008 zůstala v inscenaci arménská sopranistka Hrachuhí Bassénz, disponující dobrou technikou a příjemným hlasem menší průraznosti; není bez zajímavosti, že tato sopranistka působila jako „cover“ slavnější kolegyně Sonyi Yonchevy v nedávné produkci Belliniho Normy v Covent Garden. Hrachuhí Bassénz bude mít možnost představit se norimberskému publiku v titulní roli druidské kněžky v nové inscenaci Normy na jaře příštího roku, ještě předtím v únoru 2017 vystoupí v Covent Garden jako Adriana Lecouvreur. Silný, výrazný hlas a rovněž tak projev propůjčila postavě Ascania, Celliniho učně, Jordanka Milkova, ale bez jakékoliv srozumitelnosti zpívaného francouzského textu. Stejný nedostatek v intepretaci předvedl bohužel i jinak dobře znělý představitel papeže Alexey Birkus.

I přes výše uvedené nedostatky je produkce Benvenuta Celliniho v Norimberku důkazem invenční dramaturgie a trvale vysoké kvality všech tamních inscenací. Státní opera v Norimberku je ve stínu zájmu českých operních příznivců, ti, pokud už se rozhodnou navštívit operní dům v zahraničí, míří do Vídně, Mnichova, Drážďan či Berlína. Zde se za rozumnou cenu (cena vstupenek maximálně šedesát euro) nabízí kvalita, kterou na českých operních scénách včetně těch pražských můžeme zažít jen občas.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Berlioz: Benvenuto Cellini (Staatstheater Nürnberg 2008)

[yasr_visitor_votes postid="233147" size="small"]

Mohlo by vás zajímat