Dvakrát Jonas Kaufmann s písňovým recitálem

Michaela Freemanová, 21.11.2012 0:01

Jonase Kaufmanna mohla Praha prozatím poznat jen jako operního zpěváka. Ke škodě českého publika: k zážitkům, které zůstanou dlouho v posluchačově paměti, totiž patří i jeho písňové recitály. Kaufmann neodpovídá ideálu písňového zpěváka, na který jsme zvyklí z našich pódií – nevládne lehkým, “monochromním” hlasem, charakteristickým pro německé a anglické písňové interprety. Vzhledem k barvitosti a objemu jeho hlasu od něj nelze očekávat “salonní projev”; výsledný dojem je však přesto – nebo snad právě proto – zcela mimořádný. V poslední době jsem měla možnost ho slyšet dvakrát – 27. září v hamburské Laeiszhalle a 23. října ve vídeňské Státní opeře. V Hamburku byly na pořadu večera písně Lisztovy, Mahlerovy (Fünf Lieder nach Gedichten von Friedrich Rückert), Duparcovy a Straussovy (straussovské byly i přídavky). Program náročný na poslech i pozornost; Jonas Kaufmann však dokáže i tímto repertoárem publikum okamžitě zaujmout a udržet v napětí až do posledního tónu. Německá žurnalistika si při hodnocení jeho hamburského vystoupení vypomohla výrazem “vokální testosteron” (vypůjčeným z recenzí salcburské Straussovy Ariadny) – ten však dojem z koncertu postihoval jen zcela marginálně. Nepamatuji se, že bych byla někdy předtím slyšela Mahlerovu píseň Um Mitternacht v podobně niterné, emocemi nabité interpretaci – a nepamatuji se ani na písňový koncert, kdy by po každém bloku následovalo nejprve mrtvé ticho – a teprve pak frenetický potlesk a nadšený pokřik, který postupně získával na intenzitě. Nemyslím si, že jedno i druhé platilo jen jménu a pověsti interpreta a jeho doprovazeče, Helmuta Deutsche. Velký sál Laeisz Halle byl téměř vyprodaný (byť na rozdíl od Prahy visely po městě snad jen dva nenápadné plakáty – jeden přímo na budově, kde se koncert konal, druhý na stojce kavárny v centru, kde byly vstupenky ke koupi ještě několik hodin před začátkem koncertu). Obecenstvo se sem však zjevně nepřišlo jen pobavit. Nepamatuji se na žádný jiný písňový koncert, při kterém by se publikum (ve kterém nescházeli mladí lidé) chovalo, jako by bylo v transu (něco podobného jsem až potud zažila jen jednou, v úplně jiné situaci – při prvním pražském vystoupení anglického gambového souboru Fretwork). Prožitek uměleckého díla by měl vrcholit katarzí a pocitem povznesení; přesně k tomu zjevně došlo právě tady. Stejně neobvyklým zážitkem byla i vídeňská Krásná mlynářka. V interpretaci Jonase Kaufmanna nepůsobil Schubertův cyklus jako sled dobře známých koncertních čísel, ale jako příběh, který si sám pro sebe na svých cestách při chůzi v polích a po lukách spřádá skutečný mlynářský tovaryš – až k hořkému konci (v Kaufmannově pojetí končí vypravěč sebevraždou). Šlo o obdivuhodný výkon – nejen pokud se týče interpretace samotné. Jonas Kaufmann ve Vídni zpíval v těžké indispozici, za kterou se obecenstvu na začátku koncertu omluvil(!). Nebylo to zapotřebí: jeho zdravotní problémy se neprojevily ani na hlase, ani na výraze; na závěr přidal tři Schubertovy písně – mezi nimi i Die Forelle.

Vídeňská státní opera má stejně výtečnou akustiku jako Laeiszhalle. K Lisztovi, Mahlerovi, Duparcovi a Straussovi byl klavír, který byl v Hamburku k dispozici, zvukově přiměřený. Schubert by byl potřeboval komornější doprovod: vídeňský nástroj zněl občas příliš ostře. Z moderních klavírů by byl vhodný kupříkladu Bösendorfer, ideálně hammerklavier (z produkce vídeňských klavírnických dílen Schubertovy doby nejspíš Graf, který by se s největší pravděpodobností výborně pojil s barevnými proměnami a nepravidelnostmi Kaufmannova hlasu, zvukově srovnatelného se smyčcovými nástroji se souznějícími strunami – violou d’amour nebo barytonem). Nebo, pokud by šlo o menší sál, docela dobře i stejně autentickou romantickou kytaru.

Otázka na závěr: najde se u nás festival, nebo agentura, kteří by Jonase Kaufmanna pozvali do Prahy (nebo kamkoliv jinam) na koncert, na kterém by publiku nepředvedl jen svou “vizitku” (t.j. operní árie), nýbrž repertoár, jehož interpretaci on sám pokládá za úkol pro zpěváka nejobtížnější? Pro všechny zúčastněné by se mohlo jednat o zajímavé dobrodružství: počínaje výběrem sálu (Rudolfinum odpovídá Laeiszhalle velikostí, kvality její akustiky však nedosahuje) a klavíru (pokud by šlo o Schuberta, právě u nás – pokud by byl zpěvák k podobnému experimentu svolný – lze dnes najít hammerklaviery i hammerklavieristy vynikající kvality), přes (možné?) doplnění programu o neprávem pozapomenutá, leč znamenitá díla českých skladatelů německého původu. Liszta si lze velmi dobře představit v kombinaci s Wenzelem Heinrichem Veitem, Schuberta s Josefem Marií Wolframem. Nepochybně krásný by byl v Kaufmannově interpretaci i Janáčkův Zápisník zmizelého… (snad někdy v budoucnosti).
Písňový večer
Jonas Kaufmann (tenor)
Helmut Deutsch (klavír)
27. září 2012 Laeiszhalle Hamburk

program:
Franz Liszt:
– Vergiftet sind meine Lieder S 289
– Im Rhein, im schönen Strome S 272/1
– Freudvoll und leidvoll S 280
– Es war ein König in Thule S 278/1
– Ihr Glocken von Marling S 328
– Die drei Zigeuner S 320
– Ich atmet’ einen linden Duft (Rückert-Lieder)
– Liebst du um Schönheit (Rückert-Lieder)
– Blicke mir nicht in die Lieder (Rückert-Lieder)
– Ich bin der Welt abhanden gekommen (Rückert-Lieder)
– Um Mitternacht (Rückert-Lieder)
= přestávka =
Henri Duparc:
– L’Invitation au Voyage (Mélodies)
– Phidylé
– Le manoir de Rosemonde / Das Schloß von Rosemonde
– Chanson triste / Trauriges Lied
– La vie antérieure (Mélodies)
Richard Strauss:
– Schlechtes Wetter op. 69/5
– Schön sind, doch kalt die Himmelssterne op. 19/3 (Sechs Lieder aus Lotusblättern)
– Befreit op. 39/4
– Heimliche Aufforderung op. 27/3
– Morgen op. 27/4
– Cäcilie op. 27/2