Dvakrát žena v pohybovém divadle

Nebo spíše čtyřikrát, protože se jedná o jedno sólo a jednu trojici, v každém případě o dva diametrálně odlišné přístupy k tvorbě v oblasti pohybového divadla/tance/nového cirkusu, které naše umělkyně volí. Projekt Elišky Brtnické Opticon měl premiéru už v prosinci, ale stojí za ohlédnutí a zhlédnutí. Svým typicky niterným způsobem rozjímá nad fotografií nejen taneční, nad obrazem zachyceným světlem v jednom okamžiku, nad pravdivostí. Trio Holektiv naopak přišlo se situační komikou a s nadsázkou vypráví příběh první české pilotky v inscenaci Božena. Každou práci ocení úplně jiný druh publika, ale obě přispívají k rozmanitosti toho, co divák může na tomto poli zhlédnout.

Opticon – vzdušné zastavení nad fotografií

Bílý prostor bývalého bazénu v karlínských kasárnách, s podlahou navíc zakrytou stejně bílým baletizolem, působí sterilním, trošku znepokojivým dojmem. Jako operační sál. Ve skutečnosti je v preformanci Opticon metaforou vyvolávací lázně, v níž ale chybí vůně tak typická pro temné komory. Na podlaze jsou rozloženy misky na vývojku, ale dívka v bílých šatech do nich přilévá vodu. Rozsvícením malých žárovek se z nich stane soustava světelných prvků a nastává tanec mezi fotografiemi.

Eliška Brtnická je akrobatka, představitelka nového cirkusu, ale její vystoupení se svou křehkostí blíží spíš jemným formám současného tance. Ačkoli jsou v prostoru umístěny kladky připravené k závěsu a akrobatickým číslům, snad nikdo není tak vzdálen pouhému vystavování fyzické zdatnosti nebo předvádění triků pro obdiv, jako právě tato performerka. Zcela se oprostila od kořenů akrobacie jako podívané a své tělo využívá k vytváření atmosféry – sugestivně, soustředěně, s fascinací prostorem a zpomaleným pohybem, která se přenáší okamžitě na diváky. Někdy s nadsázkou říkám, že míra mé schopnosti zůstat při představení vzhůru mi slouží jako barometr pro vycítění jeho opravdovosti. I u nejdynamičtějších tanečních výkonů se mi občas klíží oči. Zato zde jsem přikovaná na místo a nasakuji meditativní atmosféru při vybuzeném vědomí, s očekáváním, jaký nový motiv či obraz bude vytvořen, a s přáním, aby tento výjev pojící čistý prostor, čistý pohyb a světlo, trval co nejdéle. Je úlevné občas potkat performera, který nerezignuje na estetiku krásy, ale rozvíjí ji, přitom způsobem, který není ani povrchní, ani kýčovitý. Elišce Brtnické se to skvěle daří. Skutečně má již ve svém oboru zcela ryzí, osobitý styl.

Mottem inscenace je citát filosofa Rolanda Barthese „Fotografie je novou formou halucinace, která je nepravdivá v rovině vnímání, ale pravdivá ve vztahu k času,“ který popisuje stav, kdy se jako recipienti díváme na něco, co už neexistuje, ale protože to předtím existovalo a bylo v určitém okamžiku zachyceno, tedy to v jisté fázi skutečným bylo. Performanci pak doprovází další text, slova, pojmy a útržky pronášené performerčiným hlasem ze záznamu, někdy se ze sebe vylupují jako slovní hříčky: podobnost, pohled, plochá smrt, gravitace, ponořit, proces, úhel pohledu, nadhled… Zvuk se zdá být všude kolem nás, o jeho všeobjímající cestu se stará sound designér Stanislav Abrahám, který se sám i pohybuje po scéně, třeba aby mezi kádinky rozmístil minutky odpočítávající čas.

Scéna se pohrouží i do červeného světla jako v opravdové temné komoře, ale poslouží i projekční plátno, stínohra. Performerka ze sebe pózami z profilu vytváří dvourozměrný obraz, deformovaný jako montáž. Nebo se pohybuje po stěně bazénu tak, že vytváří iluzi, že stěna je ve skutečnosti podlahou, na které posedává a odpočívá. Performance je o to náročnější, že téměř veškerý pohyb se odehrává zpomaleně a plynule, v dokonalé kontrole. Relativizace toho, co vidíme, odráží základní motiv – to, co naše oči vyhodnocují jako realitu, je ve skutečností iluzí, pravda je nepoznatelná, i naše smysly jsou prostředek, který nás od reality odděluje, ačkoli si myslíme, že nám předává její dokonalý obraz. Zvláště pak, když se díváme na fotografii, obraz, ikonický znak, který možná už ztratil spojitost s označovaným, můžeme si tuto relativizaci uvědomit v její hmotné podobě. Ideově by se k tomuto pojetí reality a vůbec k tomuto pohybovému meditování nad médiem fotografie, hodil koncept simulakra, se kterým přišel Barthesův krajan Jean Baudrillard. V mnohém mluví o tomtéž. Simulakrum je obraz, který různou mírou přichází o obsah, až z něj zůstává jen forma. Jsou tu tři stupně, simulakra prvního, druhého a třetího řádu. První představuje kopii existujícího předobrazu, kdy vnímáme rozdíl mezi nimi a uvědomujeme si, že obraz je iluze a není realitou. Simulakrum druhého řádu je průmyslová kopie, dokonalá, sériová výroba, fáze, kde se ztratila spojitost originálu s kopií. Jako tisíckrát provedená kopie jednoho obrazu, na jehož originál jsme zapomněli. Ve třetí fázi je rozdíl mezi originálem a kopí docela smazán, není už realita a její obraz, je jen hyperrealista. Fotografie, kterou je možné stále znovu kopírovat, je simulakrum druhého řádu. Přidejme ke kontextu ještě esej Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, ve kterém také hovoří o fotografii a možnostech obrazové reprodukce, se zápory i klady (dílo zachycené na fotografii sice ztratí ducha originálu, ale jeho široká dostupnost je pozitivním jevem alespoň v sociálním smyslu).

A takových inscenací a performancí si vážím, které inspirují k tomu hledat v tématech něco víc, vzbuzují nejen obrazotvornost v okamžiku, kdy jsme s umělcem tady a teď a sdílíme s ním bezprostředně tvůrčí a divácký zážitek, ale podnítí nás k uvažování o zhlédnutém v mnohem hlubším kontextu.

V závěru performance Eliška Brtnická v prostoru rozprostírá fotografie svého bratra Vojtěcha Brtnického, který se už léta věnuje zachycování tance a pohybu. Mezi snímky se pohybuje stále tím zpomaleným pohybem, který evokuje starou rozfázovanou fotografii, aby nakonec nechala diváky s fotografiemi samotné. Ti se pak mohou osmělit a jít si je prohlédnout, performance volně přechází ve výstavu. Můžeme si vzít fotečku na památku? Jediné, co zde chybí, je ta omamující vůně vývojky a ustalovače, která by vytvořila už dokonalou iluzi fotoateliéru.

Božena, Laglerová, těší mne

Tak jako vítám inscenace, které mají moc vytvářet asociace s dalšími obory a probouzejí nejen fantazii, ale nabízejí i hledání souvislostí, své místo mají takové, které do popředí staví hravost a optimismus a intelektuálního průzoru se vzdávají, nabízejí ale jiné kvality. Inscenace souboru Holektiv s prozaickým názvem Božena, patří k těm lehkým a optimistickým kusům, na které je milé vzpomínat, a přitom jejich obsah nebyl banální. Novocirkusové a mimické trio mladých performerek vytvořilo nový projekt na motivy života a zásluh ženy, která je pozapomenutá, přesto není nevýznamná – první české profesionální pilotky Boženy Laglerové.

Hravost a nadsázka jsou hlavními prvky, s nimiž Holektiv pracuje pravidelně. Performerky, které pod společným názvem tvoří od roku 2016, čerpají často ze situační komiky, kterou samy vyvolávají disproporčností své tvůrčí trojice, jejich schopnost sebeironizování je bezbřehá. Fyzickou převahu Evy Staré nad jejími křehkými kolegyněmi Karolínou Křížkovou a Andreou Vykysalou využívají přímo při tvorbě čísel, a ne jinak je to i v Boženě, která je jejich čtvrtým projektem. Rozvíjejí dál své vztahy na scéně, v nichž hraje roli nejen fyzický kontakt, ale i pohledy, narážky, mimika. Nehledají překotně nové techniky, staví stále na tradiční silové akrobacii, kterou občas doplní tanec a postupně stále více práce s rekvizitami.

Božena je toho příkladem, protože její dobová poetika je právě dotvářená scénografií a funkčními hravými rekvizitami, ať jsou to vzdušné lamely pohybující se po zemi na kolečkách, jež tvarem evokují křídla (a už od prvního pohledu je zřejmé, že toho bude využito), až po jakýsi multifunkční trakař, který se promění v cvičební nástroj, a nakonec v letadlo (scénografii vytvořil Matěj Forman). Inscenace není navzdory svému tématu postavená na vzdušné akrobacii, jak by možná někdo očekával. Ve vzduchu se ocitá jen Andrea při imitaci letu aeroplánem, většina příběhu se odehrává na zemi.

Od operního vystoupení (neboť Božena Laglerová byla i pěvkyní, sochařkou, zkrátka všestrannou umělkyní) vedou dívky diváka do zákulisí tréninku fyzické zdatnosti budoucích pilotů, až do kašírovaných oblak, s nimiž se zcela přiznaně prohánějí po scéně. Poetiku inscenace vytváří výprava, pojatá s účelovou naivitou, jež evokuje éru počátků němého filmu a jeho rádoby realistických kulis. Dívky na scéně přesvědčivě cvičí a trénují, běhají za papírovými letadélky, která si posílají navzájem mezi sebou i s diváky. Není tu žádná sofistikovaná choreografie, žádné složité technické prvky, které by chtěly diváky ohromit, je to inscenace naivní v tom nejlepším slova smyslu, bezelstná a upřímná – jen tři pilotky v kožených čepicích, které si na scéně skládají vysněné letadlo, které by nikdy vzlétnout nemohlo, ale divák milerád přistoupí na iluzi, že letí. Na druhou stranu je přeci jen škoda, že projekt nemá výraznější taneční choreografii, byť by to znamenalo přizvat dalšího tvůrce, ale téma létání by bylo možné rozvinout do prostoru daleko více. I při zachování úmyslné popisnosti, s jakou dívky tyto obrazy ze života české feministky pojaly.

O to více bych inscenaci doporučila pro rodiny s dětmi a nastavila bych hranici klidně už od 5 let. I pád pilotky je pojatý tak poeticky, že tu není naprosto nic, co by mohlo malého diváka rozrušit. Inscenace se přitom svou lehkostí, humorem a tím, že ani v nejmenším nepředstírá sofistikovaný intelektuální výboj, tak odlišuje od toho, co obvykle na scéně vidíme, že opravdu nezapadne a že zájem o příběh pilotky a bojovnice za ženská práva Boženy probudí. Vyrazte na ni, až si budete chtít odpočinout od starostí všedního dne.

Opticon
Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Námět: Eliška Brtnická, Vojtěch Brtnický
Sound design: Stanislav Abrahám
Light design: Prokop Vondruška, Vojtěch Brtnický
Grafika: Ondřej Holba
Site-specific premiéra: 15. a 16. 12. 2018

Psáno z provedení 26. 4. 2019, Kasárna Karlín

 

Božena
Koncept, interpretace: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Eva Stará
Hudba: Julie Lupačová
Scéna: Matěj Forman
Kostýmy: Marianna Stránská
Světelný design: Jiří Zewll Maleňák Zvuk: Niels Doucet
Supervize: Martin Kukučka
Výroba scény: Petr Pasler
Premiéra: 5. 5. 2019

Psáno z premiéry 5. 5. 2019, La Fabrika