Dvakrát žena v pohybovém divadle

Opticon – vzdušné zastavení nad fotografií

Bílý prostor bývalého bazénu v karlínských kasárnách, s podlahou navíc zakrytou stejně bílým baletizolem, působí sterilním, trošku znepokojivým dojmem. Jako operační sál. Ve skutečnosti je v preformanci Opticon metaforou vyvolávací lázně, v níž ale chybí vůně tak typická pro temné komory. Na podlaze jsou rozloženy misky na vývojku, ale dívka v bílých šatech do nich přilévá vodu. Rozsvícením malých žárovek se z nich stane soustava světelných prvků a nastává tanec mezi fotografiemi.

Eliška Brtnická je akrobatka, představitelka nového cirkusu, ale její vystoupení se svou křehkostí blíží spíš jemným formám současného tance. Ačkoli jsou v prostoru umístěny kladky připravené k závěsu a akrobatickým číslům, snad nikdo není tak vzdálen pouhému vystavování fyzické zdatnosti nebo předvádění triků pro obdiv, jako právě tato performerka. Zcela se oprostila od kořenů akrobacie jako podívané a své tělo využívá k vytváření atmosféry – sugestivně, soustředěně, s fascinací prostorem a zpomaleným pohybem, která se přenáší okamžitě na diváky. Někdy s nadsázkou říkám, že míra mé schopnosti zůstat při představení vzhůru mi slouží jako barometr pro vycítění jeho opravdovosti. I u nejdynamičtějších tanečních výkonů se mi občas klíží oči. Zato zde jsem přikovaná na místo a nasakuji meditativní atmosféru při vybuzeném vědomí, s očekáváním, jaký nový motiv či obraz bude vytvořen, a s přáním, aby tento výjev pojící čistý prostor, čistý pohyb a světlo, trval co nejdéle. Je úlevné občas potkat performera, který nerezignuje na estetiku krásy, ale rozvíjí ji, přitom způsobem, který není ani povrchní, ani kýčovitý. Elišce Brtnické se to skvěle daří. Skutečně má již ve svém oboru zcela ryzí, osobitý styl.

Mottem inscenace je citát filosofa Rolanda Barthese „Fotografie je novou formou halucinace, která je nepravdivá v rovině vnímání, ale pravdivá ve vztahu k času,“ který popisuje stav, kdy se jako recipienti díváme na něco, co už neexistuje, ale protože to předtím existovalo a bylo v určitém okamžiku zachyceno, tedy to v jisté fázi skutečným bylo. Performanci pak doprovází další text, slova, pojmy a útržky pronášené performerčiným hlasem ze záznamu, někdy se ze sebe vylupují jako slovní hříčky: podobnost, pohled, plochá smrt, gravitace, ponořit, proces, úhel pohledu, nadhled… Zvuk se zdá být všude kolem nás, o jeho všeobjímající cestu se stará sound designér Stanislav Abrahám, který se sám i pohybuje po scéně, třeba aby mezi kádinky rozmístil minutky odpočítávající čas.

Scéna se pohrouží i do červeného světla jako v opravdové temné komoře, ale poslouží i projekční plátno, stínohra. Performerka ze sebe pózami z profilu vytváří dvourozměrný obraz, deformovaný jako montáž. Nebo se pohybuje po stěně bazénu tak, že vytváří iluzi, že stěna je ve skutečnosti podlahou, na které posedává a odpočívá. Performance je o to náročnější, že téměř veškerý pohyb se odehrává zpomaleně a plynule, v dokonalé kontrole. Relativizace toho, co vidíme, odráží základní motiv – to, co naše oči vyhodnocují jako realitu, je ve skutečností iluzí, pravda je nepoznatelná, i naše smysly jsou prostředek, který nás od reality odděluje, ačkoli si myslíme, že nám předává její dokonalý obraz. Zvláště pak, když se díváme na fotografii, obraz, ikonický znak, který možná už ztratil spojitost s označovaným, můžeme si tuto relativizaci uvědomit v její hmotné podobě. Ideově by se k tomuto pojetí reality a vůbec k tomuto pohybovému meditování nad médiem fotografie, hodil koncept simulakra, se kterým přišel Barthesův krajan Jean Baudrillard. V mnohém mluví o tomtéž. Simulakrum je obraz, který různou mírou přichází o obsah, až z něj zůstává jen forma. Jsou tu tři stupně, simulakra prvního, druhého a třetího řádu. První představuje kopii existujícího předobrazu, kdy vnímáme rozdíl mezi nimi a uvědomujeme si, že obraz je iluze a není realitou. Simulakrum druhého řádu je průmyslová kopie, dokonalá, sériová výroba, fáze, kde se ztratila spojitost originálu s kopií. Jako tisíckrát provedená kopie jednoho obrazu, na jehož originál jsme zapomněli. Ve třetí fázi je rozdíl mezi originálem a kopí docela smazán, není už realita a její obraz, je jen hyperrealista. Fotografie, kterou je možné stále znovu kopírovat, je simulakrum druhého řádu. Přidejme ke kontextu ještě esej Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, ve kterém také hovoří o fotografii a možnostech obrazové reprodukce, se zápory i klady (dílo zachycené na fotografii sice ztratí ducha originálu, ale jeho široká dostupnost je pozitivním jevem alespoň v sociálním smyslu).

A takových inscenací a performancí si vážím, které inspirují k tomu hledat v tématech něco víc, vzbuzují nejen obrazotvornost v okamžiku, kdy jsme s umělcem tady a teď a sdílíme s ním bezprostředně tvůrčí a divácký zážitek, ale podnítí nás k uvažování o zhlédnutém v mnohem hlubším kontextu.

V závěru performance Eliška Brtnická v prostoru rozprostírá fotografie svého bratra Vojtěcha Brtnického, který se už léta věnuje zachycování tance a pohybu. Mezi snímky se pohybuje stále tím zpomaleným pohybem, který evokuje starou rozfázovanou fotografii, aby nakonec nechala diváky s fotografiemi samotné. Ti se pak mohou osmělit a jít si je prohlédnout, performance volně přechází ve výstavu. Můžeme si vzít fotečku na památku? Jediné, co zde chybí, je ta omamující vůně vývojky a ustalovače, která by vytvořila už dokonalou iluzi fotoateliéru.