Dvojí setkání s Bamberskými symfoniky

Kořeny Bamberských symfoniků sahají do Německého divadla v Praze a bylo tedy dobře, že jsme tento orchestr mohli v Praze opět přivítat. Orchestr v minulosti řídili tak významní dirigenti, jakými byli například Eugen Jochum, Joseph Keilberth, Horst Stein, Herbert Blomstedt, Christoph Eschenbach, Jonathan Nott a mnozí jiní. Od září 2016 stojí v čele tohoto orchestru český dirigent Jakub Hrůša, který svými zřetelnými gesty a jasnou koncepční představou interpretace jednotlivých skladeb navazuje na práci svých předchůdců. Jakub Hrůša je znám svou zanícenou propagací české hudby, vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů (sám je autorem vynikající suity z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky) i dnes neprávem opomíjených skladatelů Suka a zejména Nováka a Foerstera. Českou hudbu zařazuje do svých programů i v zahraničí a tím patří k jejím velkým propagátorům.

Bamberští filharmonikové vystoupili v Praze na dvou festivalových koncertech 19. a 21. září 2021 v Dvořákově síni Rudolfina. Na obou koncertech zazněla česká hudba. 19. září koncert vyvrcholil Symfonií č. 4 „Veliká noc“ Josefa Bohuslava Foerstera, u nás známé spíš z nahrávky doktora Václava Smetáčka, než z živých provedení. A je to škoda, protože se jedná o dílo mimořádně zdařilé, dílo skladatele na vrcholu svých tvůrčích sil, hluboce věřícího, ovlivněné tvorbou jeho přítele Gustava Mahlera, s nímž se znal již z Hamburku, kde Foersterova žena Berta a Mahler působili v místní opeře. Jakub Hrůša celou symfonii působivě vystavěl a vedl k vrcholu v poslední čtvrté větě, kde velký orchestr doplnily ještě varhany. Promyšlená koncepce dirigenta, jako u všech interpretovaných skladeb, ukázala, že toto dílo (jako mnoho jiných) neprávem slyšíme v našich koncertních síních jen výjimečně.

Druhý koncert 21. září byl zahájen dalším opomíjeným českým dílem – předehrou Lady Godiva Vítězslava Nováka. I za propagaci a špičkovou interpretaci tohoto díla patří Jakubovi Hrůšovi dík. Na závěr druhého koncertu zazněla 2. řada Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Ondřej Šupka ve výborně napsaném textu programové brožury o 2. řadě Slovanských tanců mimo jiné správně píše, že „ve druhé řadě nacházíme mnohem pestřejší paletu nálad, od melancholických až po extaticky divoké.“ Dle mého soudu právě onu melancholii Hrůšova interpretace postrádala, přestože provedení celé 2. řady vyznělo strhujícím způsobem a publikem bylo odměněno nadšenými ovacemi (publikum k potlesku již vyprovokovala interpretace 15. Slovanského tance). Celá interpretace se mi zdála příliš hřmotná a racionální, bez oněch melancholických nálad, které dílu dokázal dát ve svých interpretacích například Václav Neumann nebo Zdeněk Košler.

První koncert byl zahájen Adagiem z 5. symfonie Gustava Mahlera. Jistě, jedná se snad o nejznámější část Mahlerovy tvorby vůbec a v provedení Bamberských symfoniků pod taktovkou Jakuba Hrůši zazněla ve výborné interpretaci. Vyzdvihl bych zejména dynamické kontrasty, kdy po plných forte následovala něžná pianissima. Nicméně se vkrádá otázka na dramaturgii, proč se z jedné z nejhranějších Mahlerových symfonií hrála jen jedna část, když se mohlo na program zařadit působivé Adagio z Mahlerovy nedokončené Symfonie č. 10, které, jako jedinou část z této symfonie, Mahler ještě před svou smrtí stihl instrumentovat. Po Mahlerovi následovaly Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Ten je komponoval na samém konci své dlouhé kariéry jednoho z nejvýznamnějších skladatelů první poloviny 20. století v sousedství opery Capriccio a Metamorfóz pro 23 smyčců. Tato díla jsou důkazem, že jejich tvůrce si dokázal až do konce svého dlouhého života uchovat svůj osobitý kompoziční styl a že mu v žádném případě neubývalo tvůrčích sil. Čtyři poslední písně jsou vrcholem jeho písňové tvorby a v repertoáru je má každá významná pěvkyně (Lisa Della Casa, Anna Tomowa-Sintow, Elisabeth Schwarzkopf, Diana Damrau, Jessye Norman a mnoho dalších).

Sopranistka Kateřina Kněžíková se jejich interpretace zhostila velice dobře. Měla perfektní německou výslovnost, věděla, o čem zpívá, což jí umožnilo ponořit se do obsahu zpívaného textu a zároveň se nechat unášet působivými Straussovými melodiemi, přičemž veškeré technické nároky písní zvládla bez problémů.  Ačkoliv jsou písně doprovázeny velkým orchestrem, ke cti Jakuba Hrůši slouží, že Kateřinu Kněžíkovou nikde nekryl (ostatně Strauss rozuměl zpěvu, doma měl za manželku zpěvačku). Vrcholem cyklu i interpretace Kateřiny Kněžíkové se stala poslední píseň Im Abendrot. Zde je nutno také zmínit, že je škoda, že program neuvedl jméno koncertního mistra, který výborně zahrál houslové sólo nejen ve třetí písni tohoto cyklu, ale i ve Foersterově symfonii.

Za vrcholně interpretovanou skladbu obou těchto koncertů bych ovšem označil Korngoldův Houslový koncert D dur, díky interpretaci Jana Mráčka. Tento náš přední houslista mladé generace zaujal především sytým zvukem svých houslí, kantabilním legatem i brilantním zvládnutím technicky náročných částí této pozoruhodné a efektní skladby. Publikum zaujal tak, že spontánně začalo aplaudovat již po první větě koncertu.

Děkujeme festivalu Dvořákova Praha za mnoho krásných koncertů včetně hostování Bamberských symfoniků v čele s Jakubem Hrůšou, i za objevný program, který zazněl ve špičkové interpretaci.