Spisovatelka, překladatelka a okultistka: Nevšední zájmy Emy Destinnové

Nejslavnější česká operní pěvkyně Ema Destinnová se narodila před 141 lety, 26. února 1878 v Praze, a zemřela 29. ledna 1930 v Českých Budějovicích ve věku nedožitých 52 let. Nebyla jen skvělou pěvkyní, sopranistkou, primadonou zpívající na předních světových scénách, ale také všestranně vzdělanou ženou s nevšedními zájmy.
Ema Destinnová (zdroj archiv ND)

Narodila se jako Emilie Pavlína Kittlová a svůj pseudonym si zvolila podle své učitelky, profesorky zpěvu Marie Loewe-Destinnové (1837–1921), jejíž hodiny začala navštěvovat ve třinácti letech. Mimo to studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Ve světě se pak proslavila jako Emmy Destinn. Byla druhou nejstarší dcerou z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla (1844–1910) a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové (1859–1898). Umělecky byla Ema velmi nadaná: malovala, psala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a už v osmi letech měla svůj první houslový koncert. Mimochodem, její mládí zachytil spisovatel Vladimír Neff ve své románové pentalogii Sňatky z rozumu, kde se ve čtvrtém díle Veselá vdova Emilie/Ema zaplete s mladým Matějem Nedobylem. V seriálu Zlá krev (1986) režiséra Františka Filipa, natočeném podle třetího a čtvrtého dílu Neffovy pentalogie a navazujícím na seriál Sňatky z rozumu (1968) podle prvních dvou dílů, hrála Emilii Kittlovou Libuše Šafránková a jejího otce Čestmír Řanda. A když už jsme u toho, pozdější etapu života Emy Destinnové v době kolem první světové války a po ní zachytil volně podle skutečných událostí známý film režiséra Jiřího Krejčíka a scenáristy Zdeňka Mahlera Božská Ema (1979); titulní roli hrála Božidara Turzonovová, jíž v pěveckých číslech propůjčila hlas sopranistka Gabriela Beňačková.

Později své zájmy Destinnová ještě rozšířila a dá se tedy říci, že zdaleka nežila jen operou a zpěvem. Dosáhla slávy, jíž se mnoho českých pěvkyň nepřiblížilo. Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Úspěšný debut jí zajistil pětileté angažmá v berlínské opeře. V roce 1901 zpívala v Bayreuthu Sentu ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. Dále vystupovala ve Vídni či Paříži. Jen v pražském Národním divadle o ni zpočátku příliš nestáli. Inu, doma není nikdo prorokem… Celkem vystoupila Destinnová v Národním divadle v letech 1901–1924 v osmdesáti čtyřech představeních, nejčastěji jako Mařenka a Milada ve Smetanových operách Prodaná nevěsta a Dalibor a v titulní roli v Libuši.

Ema Destinnová (foto archiv)

V roce 1908 Destinnová poprvé vystoupila v Metropolitní opeře v New Yorku, kde pak zpívala ve více než dvě stě čtyřiceti představení. Mimo jiné zde zpívala i Mařenku v Prodané nevěstě, a to v roce 1909 za řízení Gustava Mahlera. Dne 10. prosince 1910 se Destinnová zaskvěla v roli Minnie ve světové premiéře Pucciniho Děvčete ze Západu (La fanciulla del West), vzniklé na objednávku Metropolitní opery. Byla to jedna z nejslavnějších premiér své doby. Dirigentem představení byl Arturo Toscanini a Dicka Johnsona zpíval tenorista Enrico Caruso, světová operní superstar a častý partner Destinnové. V jedné z dobových kritik se tehdy psalo:

Obsazení bylo téměř bezchybné. Slečna Destinnová v titulní roli získala nové vavříny, a to jako zpěvačka i jako herečka. Skvěle ztvárnila až jednoduše kouzelnou dívku Minnie a také ukázala obrovskou hloubku první lásky. Zpívala zde jako nikdy předtím, zejména v druhém dějství, kdy její hlasové umění bylo zkoušeno téměř do krajnosti. […] S Destinnovou, Carusem a Amatem v hlavních rolích není nutné diskutovat o kvalitě zpěvu. Hlavní chvála náleží Destinnové, protože její part je mimořádně obtížný, celé části jsou napsány ve velmi vysoké tónině, kdy musí držet dlouho ty vysoké noty s malou podporou orchestru. V prvním dějství ukázala nádhernou kvalitu hlasu, často spojovanou jen s Melbou. Nikdy doposud neměla roli, která jí tak dobře vyhovuje. Jedinou nevýhodou je to, že se zdá téměř nemožné, aby nějaká jiná známá zpěvačka předvedla Minnie tak uspokojivě jako Destinnová.“

Ema Destinnová jako Salome (foto archiv OP)

Rozsáhlý repertoár Destinnové zahrnoval téměř osmdesát rolí od lyrického po dramatický obor. Zpívala v dílech Verdiho, Pucciniho, Wagnera, Bizeta, Glucka, Mozarta, R. Strausse, Webera, Beethovena, Smetany, Dvořáka (Rusalka), Fibicha (Šárka), Meyerbeera, Catalaniho, Leoncavalla, Mascagniho, Čajkovského a dalších. Zanechala také řadu nahrávek, takže i dnes si můžeme udělat představu o jejím zpěvu. Kompletní nahrávky (celkem 214 záznamů) z let 1901–1921 vyšly poprvé na dvanácti CD na značce Ultraphon v roce 1994 péčí editora Jana Králíka; v reedici pak u Supraphonu v roce 1999 (The Complete Destinn). V roce 2000 vydal label Marston na CD kompletní nahrávku Bizetovy Carmen s Destinnovou v titulní roli; dirigentem nahrávky z roku 1908, zpívané v němčině, je Bruno Seidler-Winkler a Dona Josého zpívá Karl Jorn. V remasterované reedici vyšla nahrávka v roce 2016 na značce Opera Discovery.

Ale mnoho již bylo napsáno o slávě Destinnové, o jejím hlase, její kariéře či trpkém konci i předčasné smrti. O tom všem se můžeme dočíst v řadě biografických knih a článků, za všechny zmiňme alespoň životopis Václava Holzknechta Ema Destinnová, životopis Miloslava Pospíšila Ema Destinnová – Pěvecká legenda, portrét Destinnové v jeho knize Z operního Olympu či v kapitole Česká femme fatale světové operní scény, kterou do českého vydání knihy Kurta Honolky Slavné primadony připsala Jarmila Brožovská. Destinnová však byla osobností mnohem pestřejší.

Ema Destinnová jako Černá paní ze Stráže (archiv NM)

Primadona s nevšedními zájmy

Jak už jsme zmínili, měla Ema Destinnová umělecké sklony od dětství, a to nejen v oblasti hudby. Kromě malování milovala také literaturu. A to nejen jako čtenářka, ale i jako spisovatelka a překladatelka. Již v roce 1902 vydala v Berlíně pozoruhodnou sbírku německy psaných básní Sturm und Ruhe (Bouře a klid; v překladu Jana Králíka vydal Klub Emy Destinnové v Jindřichově Hradci v roce 1995) a celkem zanechala kolem 170 básní. Její veršovanou scénu o jednom dějství Nastolení Libušino zhudebnil Rudolf Zamrzla. Věnovala se také dramatu a její díla se i hrála. Po první hře Kroužek českých žen následovaly hry U cíle (provedeno 17. listopadu 1896 v Národním domě na Vinohradech), Dvojí hřích (provedeno 1. prosince 1896 ve Švandově divadle na Smíchově), Pod praporem umění (provedeno ochotnickým spolkem Pokrok 13. prosince 1896), Nadarmo (provedeno ve Švandově divadle 7. března 1900) a Rahel (provedeno tamtéž 21. března 1908). Pod delší pauze pak napsala v letech 1916–1917 hru Tůně, kterou uveřejnila pod pseudonymem Jeanne Satran a poprvé ji uvedla v srpnu 1919 s ochotníky ve Stráži nad Nežárkou, kde žila na svém zámku.

Za první světové války, kdy nemohla vystupovat v cizině a vlastenectví obětovala svoji kariéru, pracovala Destinnová na rozsáhlém románu Ve stínu modré růže, který má podtitul Román zašlých vášní a v němž zpracovala skutečné události ze života příslušníků rodu baronů z Leonhardi, což byli někdejší majitelé zámku ve Stráži. Jejich osudy poskytly autorce skvělou osnovu k dílu s příchutí pozdního romantismu, jejž spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod, který patřil k jejím nejmilejším přátelům, označil za „mistrovský kus, jímž se přihlásila do cechu“. Čtyřdílný, česky psaný, více než tisícistránkový román vyšel poprvé v letech 1924–1925 (tiskem a nákladem Družstvotisku), novodobě pak v roce 2002 (Evropský literární klub).

Destinnová je také autorkou německy psaného autobiografického románu Pan doktor Casanova, který je jedním ze základních pramenů pro každého badatele. Za jejího života však zůstal v rukopise a vyšel až v roce 1988 v překladu Václava Šmejkala v nakladatelství Vyšehrad, doplněný o česky psané povídky Stromy zrazené lásky a Mladá paní stará.

Stráž nad Nežárkou (archiv OP)

Kromě četné korespondence, která dosud nebyla edičně zpracována a vydán z ní byl jen zlomek, pěvkyně a spisovatelka také překládala, k čemuž Miloslav Pospíšil ve své biografii Emy Destinnové píše, že pro to „měla nesmírné nadání a vkus, méně však vytrvalost. Proto její překlady, z nichž mnohé dodnes nezestárly, působí spíše dojmem skvělé básnické improvizace. Vzhledem ke zpěvu jsou však přímo ideální, vzorně totiž respektují deklamační stránku textu. Dokladem je jak Album klasiků, tak i pozdější Album 24 písní a romancí P. I. Čajkovského, vydané v její revizi. Z obsahu obou sbírek můžeme si dnes alespoň částečně rekonstruovat její pedagogické názory zejména na repertoár, na vztah hudby a slova a hudební (pěveckou) frázi a dech.“

Neméně zajímavý je vztah Emy Destinnové k ezoterice, spiritismu a okultismu, o něž se živě zajímala a ve své knihovně měla na toto téma množství knih (okultní a alchymistické spisy, astrologické a spiritistické příručky aj.). Koupila je i se zámkem ve Stráži od barona Leonhardiho; v té době šlo o největší knihovnu okultní literatury ve střední Evropě. Z cest si vozila bizarní suvenýry, třeba rakvičku s kostlivcem nebo oltář z lebek a hnátů. V pozůstalosti Destinnové se zachovaly například i vykládací karty s jejími ironickými glosami. Ve svém zámečku prý dokonce potají vyvolávala duchy a v zájmu o magii a spiritismus si rozuměla i s vdovou po Richardu Wagnerovi Cosimou Wagnerovou. V té době byl zájem o okultní vědy aktivitou velice oblíbenou nejen mezi smetánkou. I přes světovou slávu a úžasnou kariéru v pěvkyni přetrvávaly pochybnosti o životě a jeho smyslu, trpěla nešťastnou láskou, její básně jsou většinou truchlivé; snad v okultních vědách hledala odpovědi i útěchu.

Mezi přátele Destinnové patřil například Josef Šimánek (1883–1959), knihovník, romanopisec a povídkář, pracovník ve skautingu, který byl členem společnosti Universalia. Ta vznikla roku 1920 jako soukromý kroužek zájemců o hermetismus, mezi něž dále patřili Pierre de Lasenic (Petr Pavel Kohout), Oldřich Eliáš, Jan Kefer, Julius Nestler, Jiří Grubner a mnozí další. V roce 1927 byl název změněn na Universalia – Společnost českých hermetiků; státem byla uznána v roce 1930. (Německou policií pak byla zrušena v roce 1941. Universalia byla obnovena v roce 1990. Roku 1998 byl název změněn na Univerzalia a její činnost pokračuje dodnes.) Pierre de Lasenic, první předseda Universalie, navrhnul vlastní soubor tarotových karet (tzv. Lasenicův tarot), který byl mezi dvěma světovými válkami jedním z mála v Československu a byl několikrát vytištěn. Existovaly také unikátní objednávky pro osobnosti, jako byla právě Ema Destinnová, avšak ty jako originál byly určeny pouze pro ně a opakovaně se netiskly.

Spiritualistou byl rovněž známý sochař Ladislav Šaloun (1870–1946), autor pomníku Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Ve své pražské vile pořádal spiritistické seance a Destinnová byla jejich aktivní účastnicí.

Kromě toho měla Destinnová zájem také o astronomii a medicínu a na noze měla odvážné tetování v podobě hada mířícího až k intimním partiím. Jak vidno, byla to žena opravdu širokých a všestranných zájmů a aktivit!

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na