Václav Bednář - Opera PLUS

Václav Bednář byl český operní pěvec-barytonista, který patřil k nejvýznamnějším představitelům zlaté generace pěvců Národního divadla v Praze. Proslul především svými interpretacemi hlavních barytonových partií v operách Bedřicha Smetany a stal se národním umělcem.

Životopis

Václav Bednář se narodil 20. prosince 1905 v Ostravě-Mariánských Horách a zemřel 12. listopadu 1987 v Praze. Původně následoval povolání svého otce a stal se kominickým tovaryšem, přičemž svůj hezký hlas a divadelní schopnosti uplatňoval pouze v ostravských ochotnických spolcích. K profesionální hudební dráhe ho přivedl až pěvec Karel Kügler, u něhož později studoval zpěv společně s K. Grünwaldem a M. Sachsem. V září 1928 ho tehdejší šéf ostravské opery Jaroslav Vogel pozval k pohostinskému vystoupení ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, čímž začala jeho osmletá etapa v Ostravě. V roce 1936 přešel do Zemského divadla v Brně, kde působil devět let. Od roku 1945 se stal řádným členem operního souboru Národního divadla v Praze, kde zůstal až do konce své aktivní kariéry.

Tvorba

Bednář měl v průběhu své kariéry nastudováno přibližně sto operních partií, přičemž se specializoval především na české operní dílo, zejména na tvorbu Bedřicha Smetany. K jeho nejslavnějším rolám patřily Přemysl v Libuši, král Vladislav v Daliborovi, Tomeš v Hubičce, Kalina v Tajemství a Petr Vok v Čertově stěně. Ze světového repertoáru vystupoval jako Escamillo v Carmen, Amonasro v Aidě, Valentine ve Faustovi či Tonio v Komediántech od Leoncavalla. Jeho interpretace smetanovských postav, zejména krále Vladislava, zůstaly ve fondu českého operního umění nepřekonané. Byl také vyhledávaným sólistou Československého rozhlasu a později se uplatnil i v televizi a filmu.

Význam

Václav Bednář představoval jeden z vrcholů českého operního pěvectví 20. století a patřil k tzv. zlaté generaci pěvců Národního divadla působící od 40. do 60. let. Byl držitelem titulu národní umělec a celou svou kariéru prokázal výjimečnou svědomitost a vysoké umělecké standardy. Jeho měkký lyrický baryton ovládal s technickým mistrovstvím a vyznačoval se naprostou vyrovnaností ve všech polohách. Zpěv plynul v dokonalém legatu a široce klenutých obloucích kantilény, což z něj činilo výsostně muzikálního umělce s eminentním smyslem pro krásný zpěv.

Zajímavosti

Bednářova cesta k opernímu pěvectví byla neobvyklá – z kominického tovaryše se stal jedním z předních českých barytonistů pouze díky šťastné náhodě setkání s pěvcem Karlem Küglerem. Jeho role krále Vladislava ve Smetanově Daliborovi byla zvěčněna dokonce i filmovým záznamem a dodnes slouží jako vzor pro nastupující generace pěvců. Kromě domácích úspěchů reprezentoval Národní divadlo i při zahraničních zájezdech a zanechal tak nesmazatelnou stopu v historii české operní kultury.