Eva Urbanová: Nejtěžší úseky života jsem vždycky přežila. Jedeme dál!
Jak se vám žije s Kabanichou?
Špatně. Musím se přiznat, že tuhle roli mám z Janáčka asi nejmíň ráda. Ať totiž pracuji na jakékoli roli, chci ji prožít, chci se v ní ztratit, být tou osobou. Když se vám to podaří u Kabanichy, jste sebestředná, zlá, bezcharakterní, sobecká… To je něco pekelného. Nejsem ten typ, že po zkoušce ťuk, a z postavy je náhle zase Eva Urbanová. Pořád přemýšlím, co vylepšit, co dodat… Stále tu postavu tvořím a mám ji v hlavě, nemůžu se jí zbavit. Takže s takovou negativní, odpornou osobou pak žiju celé zkouškové období.
Kabanicha patří podle vás k charakterově nejstrašnějším rolím. Kolikrát jste ji už ztvárňovala?
Několikrát. U nás doma máme vžito, že to je zlá, odporná ženská, až přímo baba. Tohle chápání jsem nabídla Robertu Carsenovi, ovšem on mi řekl, že nechce mít z Kabanichy ošklivou stařenu, chápe ji tak, že je bytostí toužící ovládat ty druhé. Podstata sporu mezi ní a Káťou je v tom, že ona ve svém domě Káťu nechce, tam vládne jen ona. Carsen to hnal až do takových mezí, že když Káťa, ta bytost toužící po lásce, Tichona obejme, on se odtáhne, jako by říkal, nech toho, na mě smí sahat jen maminka. Tím pádem je příběh Káti úplně o něčem jiném. Proč se Káťa zamiluje do Borise? Protože touží po bezpodmínečné velké lásce, doma má mamánka, který se nechá matkou ovládat, nemá sílu se jí vzepřít. Carsen řekl: „Chtěl bych, aby Kabanicha byla hezká a vedla svůj boj s Káťou přes to, že bude vždycky upravená, nalíčená…“ Dokonce mě donutil, i přes mé protesty, abych si nalakovala nehty na červeno. A své příkazy bude dávat jakoby mimochodem, s úlisností, ne jako „česká“ Kabanicha tvrdě a nekompromisně.
Kabanichu ve vašem pojetí jsem chápala jako soupeřku Káti…
To právě Robert Carsen chtěl. Je to ještě žena plná života, je v ní i jakási zvrhlost, vždyť se vrhne i na toho opilého Dikoje, živočišně pije z flašky… Ale nechce ho mít doma. Tam vládne ona. Dikoje si bere, jen když za ní zajde a může ho ovládat. Je to hrozný charakter.
Zlo se úplně zhmotní v závěrečné scéně, kdy Káťa skočí do Volhy a Kabanicha jen tak pohrdavě pokrčí ramenem…
Ano, dám najevo: „Ach, mám ji z krku, je to báječný…“ A přitom si rovnám rukavičky a usmívám se. Robert Carsen mi řekl: „… v tom tvém úsměvu je tolik hnusného zla…“
Taky mi ta scéna evokuje – „takový póvl tady leží…“
Přesně tak. I já to tak cítím. Pak se nedivte, že ji strašně nemám ráda, protože s ní musím celé zkouškové období žít a kdykoliv přijdu na jeviště, musím ji do sebe vpustit. Jak říkám o Kostelničce, že to je můj duševní upír, kterého mám nejradši, tak tuhle ženskou bych do sebe raději vůbec nevpouštěla. Po Kostelničce se cítím krásně, proti Kabaniše je to charakter. Vždyť kolikrát člověk ve víře, že našel správné řešení, udělá velkou chybu… A ona se ke všem svým chybám přizná. To by Kabanicha nikdy neudělala.
Jak se téhle postavy v sobě po představení zbavujete?
Kupodivu téhle Carsenovy Kabanichy, mondény, která se na všechny usmívá, ale nejraději by je zadupala do země, se zbavuji snadněji. Tu musím více zahrát, zkontrolovat, jestli mám správně nasazený prsten, jestli vypadám šik… To vám roli odlehčí. Tahle inscenace mi asi vyhovuje nejvíce, protože do sebe to zlo nevpustím prvoplánově.
Jak vlastně došlo ke spolupráci s Robertem Carsenem? Měl požadavky na obsazení?
Obsazení vzešlo od šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana. Zpívala jsem Kabanichu v režii Roberta Wilsona v pražském Národním divadle, když tam Jiří Heřman působil, a zeptal se mě, zda bych si tuhle roli nezazpívala i v Brně. Zlákalo mě to, protože to je hezká inscenace, navíc jsem už s Robertem Carsenem spolupracovala. To bylo v Opeře Bastille, kde jsem zpívala Cizí kněžnu v jeho Rusalce.
Zmínila jste pražskou inscenaci Káti Kabanové od Roberta Wilsona. Jak se vám spolupracovalo s tímhle režijním mágem?
Roberta Wilsona mám nesmírně ráda a těší mě s ním spolupracovat. Velice se mně jeho režie líbí. Je to skvělý režisér, který mě naučil spoustu věcí. Seznámili jsme se v Metropolitní opeře při práci na Lohengrinovi. Tam mě uchvátil. U jiných režisérů je to tak, že ve Wagnerovi všichni stojíme a stojíme a zpíváme… Ale u Wilsona je to jinak. Najednou mi připadalo, že jsme všichni v pohybu, jako bychom se na tom jevišti vznášeli.
Stejně ale musím trochu kacířsky poznamenat, že Carsenovo pojetí Janáčka mi je bližší než Wilsonovo…
Víte, asi to bude tím, že Wilsonova režie je chladnější. Jeho přístupem ubrala Janáčkova hudba na své vášnivosti. Ale jinak to bylo krásné. Nedám na Wilsona dopustit. Carsen je jiný. A jeho režie Káti je nádherná. To, jak zapojil vodní plochu do inscenace, je obdivuhodné.
Kdo patří k vašim důležitým spolupracovníkům, kterým stoprocentně důvěřujete, ať už jsou to režiséři, dirigenti, pěvečtí partneři?
Právě Robertu Wilsonovi jsem stoprocentně důvěřovala, protože on mě strašně moc naučil. Uvědomte si, že jsem se učila zpívat soukromě, a herectví mě neučil nikdo. V Plzni si se mnou dala velkou práci Inge Švandová a až postupně jsem si skládala hereckou mozaiku dohromady. Když jsem přišla do Národního divadla, setkala jsem se tam s člověkem, kterému jsem bezmezně důvěřovala, a to byl Zdeněk Košler. Na scéně to pak byl můj neskutečný partner Leo Marian Vodička. Nezpívala jsem s lepším Daliborem. Na něj velice vzpomínám.
Říkáte, že Zdeněk Košler byl určitým mezníkem ve vašem pěveckém vývoji. Pak však přišla další dirigentská osobnost…
To byl John Fiore – v pražském Národním divadle. Dělali jsme spolu Děvče ze Západu, Parsifala a Pád Arkuna.
Prý máte k Parsifalovi výjimečný vztah?
Inscenace, na které nejraději vzpomínám, které mě nejvíce zasáhly, byly na počátku Pucciniho Triptych, konkrétně Sestra Angelika, a Wagnerův Parsifal v režii Jiřího Heřmana s rolí Kundry. Když o tom teď tak mluvíme – asi to byla nejkrásnější inscenace, ve které jsem zpívala. Vidíte – úplně jsem se vyhnula Její pastorkyni a Kostelničce, kterou zpívám asi nejraději.
Na které role ještě vzpomínáte?
Mé sny mi začal plnit Robert Jindra v Ostravě: La Wally, Lohengrin, Andrea Chénier, přemluvil mě hlavně na Emilii Marty a poté také na Kabanichu, tu jsem v Ostravě zpívala mockrát, i Kostelničku v Její pastorkyni. Spolupráce s Robertem Jindrou byla velmi příjemná.
A ve světě?
Zase musím jmenovat Roberta Wilsona. Protože on mě naučil chodit po jevišti. Svou režií mi dal tolik inspirace, naučil mě gestikulovat, dnes dokážu díky němu naplnit gesto tak, že má v sobě energii. To je vlastně podstata Wilsonovy režie. Gesto vychází z podvědomí, ve spojitosti se slovy, která vám vycházejí z pusy, je to vlastně naplněný význam. K tomu přistupuje mimika, která dotváří celkové vyjádření. Ale ptala jste se na další dirigenty. Za všechny musím jmenovat aspoň Jamese Levina, Charlese Mackerrase nebo Nella Santiho, Jamese Conlona, Carla Rizziho…
A co režiséři?
Jednoznačně Franco Zeffirelli. Myslím si, že to je sen každého zpěváka, zpívat v takových inscenacích, jaké vytvořil on. Tosca, Turandot, Sedlák kavalír – tam vám jde všechno samo. Přijdete, dají vám kostým – a víte, co máte dělat. Tam se totiž absolutně s postavou ztotožníte. Nic podobného jsem už pak nezažila.
Když vás tak poslouchám, mám pocit, jako by vás ty minulé role stále naplňovaly energií. Je to tak?
To nemůžete zapomenout. Když si na jevišti prožijete životy, které jsem mohla prožít – Adriana Lecouvreur, Tosca, Kostelnička, Kabanicha … – každá ta role ve vás zanechá zářez, který už ze sebe nikdy nedostanete. I proto jsem dost rolí odmítla, protože jsem věděla, že je nedokážu prožít. Byla bych trapná. Zpívala bych jen noty, ale chyběl by tomu prožitek. Nebyla bych tou postavou, byla bych Evou Urbanovou. A to je podle mě špatně. Mám ráda role, v nichž se můžu jako Eva Urbanová vymazat. Proto miluji svou práci – takový pocit naplnění by mi žádná jiná profese nedala.
Richard Novák v jednom rozhovoru řekl, že jsou zpěváci, kteří budou zpívat celý život jen noty, budou je zpívat krásně, ale nebude to mít žádný obsah.
To je pravda. A hodně se to ukáže v písních. Miluji Dvořákovy Biblické písně. On je sice napsal pro nižší hlasy, ale mně jejich obsah dává tolik, že je stejně zpívám, i když jsou pro soprán velmi těžké. Ale v nich prožívám každé písmeno textu a chci lidem předat víru, přesvědčení, že smrtí nic nekončí, že i když milionkrát padneme na zem, někdo nám dá impulz, abychom se zvedli.
Počátkem tohoto roku vám odešla maminka, se kterou jste měla velmi úzký vztah. Jak se s jejím odchodem vyrovnáváte?
Ta zpráva mě zastihla v divadelní šatně a za deset minut jsem měla jít na výstup Heleny v Mefistofelovi. Umíte si představit, jak mi bylo. Dokázala jsem to překonat s pomocí mé rok a půl staré německé ovčačky Brity, které jsem zabořila hlavu do srsti a cítila jsem, jak ze mě ta bolest odchází. Sice to ten pes odnesl dvoudenní nevolností, protože ze mě vysál všechnu negaci a žal, které ve mně byly, a nedokázal se toho zbavit. Ale psi dokážou rozpoznat, kdy jste na dně, a pomáhají vám.
A kdo se o ni stará, když jste pryč?
Moje švagrová. S Britou by ani nebyl takový problém, je přátelská, ale potíže dělá starší papoušek, který snese jen mou švagrovou. A mě, pochopitelně.
Pojďme prosím po zvířecí odbočce zpátky k vaší profesi. Před lety jsem byla na jubilejním koncertě Gabriely Beňačkové. A znovu se mi potvrdilo, jak velký člověk to je, protože vás pozvala a nechala se zastínit zpěvačkou s mladším hlasem…
Myslím, že to tak nebrala a ani já jsem to tak nebrala. I kdybychom byly v relativně stejném věku, máme obě natolik odlišné hlasy, že se nedají takhle srovnávat. Interpretační umění každé z nás je zcela odlišné. Jediné, co mě mrzí, je to, že jsem si s ní nikdy nezazpívala Kostelničku. Fascinovala mě i tím, že když jsme připravovaly duet z Giocondy, tak ona, která má lehčí hlas, řekla, „Evo, já ten mezzosopránový part zazpívám“. Vůbec neřekla, zůstanu ve svém oboru a vy se ten part Laury naučte. To velmi oceňuji.
Jak je možné, že zkušeností umělců, jako je paní Beňačková, se více nevyužívá? Vždyť ona zažila tolik partnerů, dirigentů, režisérů, mohla by tolik předávat… Existuje u nás profese podobná opernímu koučinku?
Myslím, že ne. Ale když jsem přišla do Národního divadla, potkávala jsem v klubu kolegy jako Karel Berman, Libuše Márová, Drahomíra Drobková… Začali jsme si povídat a mladší člověk jen nasával ty zkušenosti… Dneska se to nedělá. A víte proč? Protože strašně spěcháme. Teď se dělají rychlé kariéry. Ne kariéry na celý život. Jsou to uměle vytvořené hlasy, které jsou k dispozici agenturám, jež je využívají. Navíc nectí obory. Lyrický tenor začne tmavit hlas, aby byl hlas větší, ale ztratí se ta lehkost. Když máte hlas posazený vpředu, je dlouho mladý, protože ho nebarvíte. Vezměte si Montserrat Caballé, Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga, který měl od přírody tmavý hlas, dokázal zazpívat všechno, ale zpíval vpředu a nikdy nebarvil.
V téhle souvislosti mě napadá i jméno Adama Plachetky…
No jistě. Adam je předurčený k velké kariéře. A víte proč? Protože on se s velkým hlasem už narodil, což je dneska ojedinělé. Teď se z malých hlasů pomocí barvení dělají velké hlasy, ale to není Adamův případ. On má velký hlas přirozeně. A takových hlasů moc není.
Povím vám o svém zážitku. Byla jsem v létě v Českém Krumlově na koncertu Juana Diega Flóreze. On zpívá přesně tak, jak by se mělo zpívat, úžasně technicky a extrémně vpředu. Naše mladé pěvce bych tam posadila a řekla jim: Slyšíte to? Zaposlouchejte se, jak zpíváte vy. Proč Flórez nebarví?
To ale zřejmě nebude chyba jen těch mladých zpěváků. Někdo je takovému zpívání musí naučit…
To je trend. Dnes se učí zpívat takhle. Doširoka, ovšem tóny nemají špičku. A hlas není srovnaný. Podle mého názoru jsou to uměle vyrobené hlasy. Možná někdo řekne, sama nikoho zpívat nenaučila, a tady něco vykládá. Ale je to můj názor. My nyní na sílu vyrábíme velké hlasy z materiálů, které nemají tu kapacitu. Když jste mladší, máte pocit, že to vydržíte. Ale pak dojdete do věku, kdy už nemůžete. Vy se nesmíte na každé výšce dřít.
Vy víte, o čem mluvíte. Před pár lety jste sama měla problémy s hlasem. Jak jste tohle období překonala?
To bylo spojené se zdravotními problémy, dokonce jsem musela na operaci. A dostala jsem se do situace, kdy jsem si říkala, že asi přestanu zpívat, protože mi vůbec nic nešlo. Úplně jsem ztratila hlavový tón a to je pro zpěváka katastrofa, protože bez něj nemůže zpívat. Silou jsem se snažila to prorazit, ale pak jsem stejně skončila na operačním sále. U kořene nosu jsem měla zarostlé polypy, takže nedocházelo k žádné rezonanci v hlavě. Než se na to přišlo, asi tři čtyři roky jsem se trápila.
Po operaci se všechno vrátilo zpátky?
Kdepak. Hlavový tón se sice objevil, ale ty nánosy zlozvyků ze dne na den nepominou. Navíc psychika je zcela na nule, vůbec si nevěříte, před každým vysokým tónem si ty své dřívější potíže připomínáte, říkáte si, vždyť já to nezazpívám…
Jak z toho ven?
Musela jsem se zase znovu začít učit zpívat, protože se vám ztratí fráze, zpíváte vzadu… Mám ale obrovské štěstí, že za tu dobu, kdy jsem se svými hlasivkami tak neurvale zacházela, se s nimi nic nestalo. Dva roky jsem se učila znovu zpívat. Ale musíte najít někoho, komu věříte, kdo vás zná a kdo ví, jak váš problém odstranit. A to není jen tak jednoduché. Navíc v sobě musíte mít tolik pokory a píle, že začnete znovu chodit do školy, učit se zpívat. Znovu jsme začaly pracovat s mou paní profesorkou Kotnauerovou, přes dva roky nám trvalo, než se hlas zase znovu usadil. Musím říct, že teď zpívám úplně jinak než předtím. Vlastně jsem se „přeučila“ zpívat. V plném provozu to bylo velmi těžké. Chodila jsem na hodiny a do toho jsem stála večer na jevišti, kde na mě doléhaly všechny ty nejistoty… Jakmile se trochu u zpěváka rozkolísá psychika, jakmile si přestane věřit, je to konec. Zpěv miluju, ale v té době jsem se na jevišti trápila. Skutečně jsem si říkala, že skončím. Ale dřela jsem, abych si tu radost mohla zase znovu dopřát.
A už si ji dopřáváte?
Ano. Už zase zpívám s lehkostí, hlavový tón je zpátky, vrátila se piana, vůbec se nedřu. Po představení vůbec nejsem unavená, jediné, co mě bolí, jsou nohy. Takže – jedeme dál.
Na co myslí Eva Urbanová, když je sama se sebou?
Teď prožívám takové složité období, protože je doba okolo Vánoc, poprvé bez maminky. Navíc maminka se narodila 22. prosince a byla Eva jako já. Odřekla jsem i půlnoční u nás v kostelíčku. Pan farář to pochopil. Ale nejtěžší úseky života jsem vždycky přežila, tak tomu bude doufám i tentokrát.
Děkuji za rozhovor.
Vizitka:
Sopranistka Eva Urbanová (1961) patří již více než dvacet let k největším českým operním hvězdám. K jejím nejvýznamnějším vyznamenáním patří dvě Ceny Thálie za Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni, kanadská cena Dora Mavor Moore za ztvárnění téže role v inscenaci Kanadské operní společnosti v Torontu či americká cena Grammy za nahrávku Celeste Aida: Famous Opera Arias. Na tutéž cenu byla nominována i její nahrávka Janáčkovy Šárky (dirigent Sir Charles Mackerras). V roce 2003 byla Eva Urbanová jmenována Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky.
Eva Urbanová studovala zpěv soukromě u Ludmily Kotnauerové a zároveň pracovala s proslulou sopranistkou Renatou Scotto. Od roku 1990 je v trvalém angažmá v pražském Národním divadle, kde nastudovala řadu velkých rolí: Smetanova Libuše a Milada (Dalibor), Janáčkova Kostelnička (Její pastorkyňa), Marfa Ignatěvna Kabanová (Káťa Kabanová) a Matka Míly (Osud), Verdiho Alžběta (Don Carlo), Leonora (Síla osudu), Amélie (Maškarní ples) a Amneris (Aida), Straussova Salome, Pucciniho Tosca, Turandot a Minnie (Děvče ze Západu), Santuzza (Mascagni: Sedlák kavalír), Cileova Adriana Lecouvreur, Cizí kněžna (Dvořák: Rusalka) a mnoho dalších. Na scéně Státní opery Praha nastudovala titulní roli v nové inscenaci Dvořákovy Rusalky. Od roku 2010 je stálým hostem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde zpívá Janáčkovu Kostelničku a Emilii Marty (Věc Makropulos), Wally (Catalani: La Wally), Ortrud (Wagner: Lohengrin) a Maddalenu (Giordano: Andrea Chénier).
V roce 1998 debutovala v newyorské Metropolitní opeře jako Ortrud a dále zde vystoupila jako Santuzza, Cizí kněžna, Tosca a Turandot. Hostovala na dalších světových scénách, jakými jsou mimo jiné milánská La Scala, Hamburská státní opera, Covent Garden v Londýně, Opéra national de Paris, Teatro Real v Madridu, Volksoper ve Vídni, Los Angeles Opera a další. Intenzívní je rovněž její koncertní činnost, jmenujme například Verdiho Requiem (turné po Švýcarsku), Mozartovo Requiem (Mnichov), Brittenovo Válečné requiem (Royal Albert Hall v Londýně), Martinů Epos o Gilgamešovi (Londýn), Janáčkovu Glagolskou mši (Londýn, Toronto, Vídeň, Athény), Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila (Edinburgh). Je stálým hostem mezinárodních hudebních festivalů Pražské jaro a Smetanova Litomyšl a spolupracovala s významnými dirigenty (Christoph von Dohnányi, Jiří Bělohlávek, Sir Charles Mackerras, Kent Nagano, Ondrej Lenárd, Sir Andrew Davis, James Conlon, James Levine, Nello Santi, Leonard Slatkin, Roberto Abbado a Riccardo Chailly). Její četná diskografie zahrnuje mimo jiné nahrávky Smetanových oper Libuše a Dalibor, Dvořákovy kantáty Svatební košile a oratoria Stabat Mater, Janáčkovy Glagolské mše, Mahlerovy kantáty Das klagende Lied pod taktovkou Kenta Nagana a několik portrétních nahrávek árií a duetů.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
