Eva Urbanová: Nejtěžší úseky života jsem vždycky přežila. Jedeme dál!

V dubnu tohoto roku oslavila Eva Urbanová pětapadesátiny. V plné formě, žádaná našimi předními scénami, obsazovaná světovými režiséry. Zpívá nejen v pražském Národním divadle, ale ráda zajíždí i do Ostravy a do Brna, kde v inscenaci Káti Kabanové Roberta Carsena ztvárnila další ze svých kreací Kabanichy. Kromě toho se nezříká ani samostatných recitálů. Ten tradiční vánoční se uskutečnil 17. prosince na pražském Žofíně, její koncert si budou moci poslechnout i 5. ledna v Plzni – ve městě, kde Eva Urbanová začínala a z tamější operní scény vystoupala až na světová pódia. Je Eva Urbanová diva, která od novináře vyžaduje povinný respekt? V žádném případě. Otevřená, milá a srdečná žena, která dokáže mluvit o svých bolestech i o období, kdy vážně uvažovala, že se zpíváním skončí. Náš rozhovor v Brně však nemohl začít ničím jiným, než její spoluprací s Robertem Carsenem a vztahem k jedné z nejzápornějších postav operní literatury – Janáčkově (Ostrovského) Kabaniše.

Jak se vám žije s Kabanichou?

Špatně. Musím se přiznat, že tuhle roli mám z Janáčka asi nejmíň ráda. Ať totiž pracuji na jakékoli roli, chci ji prožít, chci se v ní ztratit, být tou osobou. Když se vám to podaří u Kabanichy, jste sebestředná, zlá, bezcharakterní, sobecká… To je něco pekelného. Nejsem ten typ, že po zkoušce ťuk, a z postavy je náhle zase Eva Urbanová. Pořád přemýšlím, co vylepšit, co dodat… Stále tu postavu tvořím a mám ji v hlavě, nemůžu se jí zbavit. Takže s takovou negativní, odpornou osobou pak žiju celé zkouškové období.

Kabanicha patří podle vás k charakterově nejstrašnějším rolím. Kolikrát jste ji už ztvárňovala?

Několikrát. U nás doma máme vžito, že to je zlá, odporná ženská, až přímo baba. Tohle chápání jsem nabídla Robertu Carsenovi, ovšem on mi řekl, že nechce mít z Kabanichy ošklivou stařenu, chápe ji tak, že je bytostí toužící ovládat ty druhé. Podstata sporu mezi ní a Káťou je v tom, že ona ve svém domě Káťu nechce, tam vládne jen ona. Carsen to hnal až do takových mezí, že když Káťa, ta bytost toužící po lásce, Tichona obejme, on se odtáhne, jako by říkal, nech toho, na mě smí sahat jen maminka. Tím pádem je příběh Káti úplně o něčem jiném. Proč se Káťa zamiluje do Borise? Protože touží po bezpodmínečné velké lásce, doma má mamánka, který se nechá matkou ovládat, nemá sílu se jí vzepřít. Carsen řekl: „Chtěl bych, aby Kabanicha byla hezká a vedla svůj boj s Káťou přes to, že bude vždycky upravená, nalíčená…“ Dokonce mě donutil, i přes mé protesty, abych si nalakovala nehty na červeno. A své příkazy bude dávat jakoby mimochodem, s úlisností, ne jako „česká“ Kabanicha tvrdě a nekompromisně.

Kabanichu ve vašem pojetí jsem chápala jako soupeřku Káti…

To právě Robert Carsen chtěl. Je to ještě žena plná života, je v ní i jakási zvrhlost, vždyť se vrhne i na toho opilého Dikoje, živočišně pije z flašky… Ale nechce ho mít doma. Tam vládne ona. Dikoje si bere, jen když za ní zajde a může ho ovládat. Je to hrozný charakter.

Zlo se úplně zhmotní v závěrečné scéně, kdy Káťa skočí do Volhy a Kabanicha jen tak pohrdavě pokrčí ramenem…

Ano, dám najevo: „Ach, mám ji z krku, je to báječný…“ A přitom si rovnám rukavičky a usmívám se. Robert Carsen mi řekl: „… v tom tvém úsměvu je tolik hnusného zla…“

Taky mi ta scéna evokuje – „takový póvl tady leží…“

Přesně tak. I já to tak cítím. Pak se nedivte, že ji strašně nemám ráda, protože s ní musím celé zkouškové období žít a kdykoliv přijdu na jeviště, musím ji do sebe vpustit. Jak říkám o Kostelničce, že to je můj duševní upír, kterého mám nejradši, tak tuhle ženskou bych do sebe raději vůbec nevpouštěla. Po Kostelničce se cítím krásně, proti Kabaniše je to charakter. Vždyť kolikrát člověk ve víře, že našel správné řešení, udělá velkou chybu… A ona se ke všem svým chybám přizná. To by Kabanicha nikdy neudělala.

Jak se téhle postavy v sobě po představení zbavujete?

Kupodivu téhle Carsenovy Kabanichy, mondény, která se na všechny usmívá, ale nejraději by je zadupala do země, se zbavuji snadněji. Tu musím více zahrát, zkontrolovat, jestli mám správně nasazený prsten, jestli vypadám šik… To vám roli odlehčí. Tahle inscenace mi asi vyhovuje nejvíce, protože do sebe to zlo nevpustím prvoplánově.

Jak vlastně došlo ke spolupráci s Robertem Carsenem? Měl požadavky na obsazení?

Obsazení vzešlo od šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana. Zpívala jsem Kabanichu v režii Roberta Wilsona v pražském Národním divadle, když tam Jiří Heřman působil, a zeptal se mě, zda bych si tuhle roli nezazpívala i v Brně. Zlákalo mě to, protože to je hezká inscenace, navíc jsem už s Robertem Carsenem spolupracovala. To bylo v Opeře Bastille, kde jsem zpívala Cizí kněžnu v jeho Rusalce.

Zmínila jste pražskou inscenaci Káti Kabanové od Roberta Wilsona. Jak se vám spolupracovalo s tímhle režijním mágem?

Roberta Wilsona mám nesmírně ráda a těší mě s ním spolupracovat. Velice se mně jeho režie líbí. Je to skvělý režisér, který mě naučil spoustu věcí. Seznámili jsme se v Metropolitní opeře při práci na Lohengrinovi. Tam mě uchvátil. U jiných režisérů je to tak, že ve Wagnerovi všichni stojíme a stojíme a zpíváme… Ale u Wilsona je to jinak. Najednou mi připadalo, že jsme všichni v pohybu, jako bychom se na tom jevišti vznášeli.

Stejně ale musím trochu kacířsky poznamenat, že Carsenovo pojetí Janáčka mi je bližší než Wilsonovo…

Víte, asi to bude tím, že Wilsonova režie je chladnější. Jeho přístupem ubrala Janáčkova hudba na své vášnivosti. Ale jinak to bylo krásné. Nedám na Wilsona dopustit. Carsen je jiný. A jeho režie Káti je nádherná. To, jak zapojil vodní plochu do inscenace, je obdivuhodné.

Kdo patří k vašim důležitým spolupracovníkům, kterým stoprocentně důvěřujete, ať už jsou to režiséři, dirigenti, pěvečtí partneři?

Právě Robertu Wilsonovi jsem stoprocentně důvěřovala, protože on mě strašně moc naučil. Uvědomte si, že jsem se učila zpívat soukromě, a herectví mě neučil nikdo. V Plzni si se mnou dala velkou práci Inge Švandová a až postupně jsem si skládala hereckou mozaiku dohromady. Když jsem přišla do Národního divadla, setkala jsem se tam s člověkem, kterému jsem bezmezně důvěřovala, a to byl Zdeněk Košler. Na scéně to pak byl můj neskutečný partner Leo Marian Vodička. Nezpívala jsem s lepším Daliborem. Na něj velice vzpomínám.

Říkáte, že Zdeněk Košler byl určitým mezníkem ve vašem pěveckém vývoji. Pak však přišla další dirigentská osobnost…

To byl John Fiore – v pražském Národním divadle. Dělali jsme spolu Děvče ze Západu, Parsifala a Pád Arkuna.

Prý máte k Parsifalovi výjimečný vztah?