Excelující Česká filharmonie s houslistou Gluzmanem a slibným mladičkým dirigentem Rožněm

Úvodní Fantastické scherzo pro velký orchestr, op. 25 Josefa Suka připomenulo konec šťastného období v autorově životě, po něm následovala léta osobní tragiky, související s odchodem blízkých, včetně tragických tónů v jeho tvorbě. Hned zkraje skladby upoutalo dynamické profilování a vřelý výraz bezesporu výtečně připraveného orchestrálního pléna. Leč dirigent jako by se teprve „rozehrával“. Gesta se zprvu omezovala převážně na základní taktování, posléze přece jen přibyly vláčnější a rozevlátější pohyby paží, též stimulačně impulzivní gestikulační vpády. Už tady bylo možno sledovat tempovou tvárnost a agogické oživení určitých míst a vyprofilovaný zvuk jak smyčců, tak dechů, na něž po celý koncert byly kladeny vysoké nároky, a to v celkovém úhrnu i zvlášť.

Lyrismus a zářivá pohoda Sukova Fantastického scherza z počátku minulého století byly vzápětí vystřídány hudbou zcela odlišného charakteru, odlišné stylové i zeměpisné provenience. Američan Leonard Bernstein, známý především barvitými hudebně-dramatickými celky, zvláště muzikály a symfonickými skladbami, se v roce 1954 pustil jednak do komponování muzikálu Candide a jednak do nového orchestrálního díla s houslovým sólem. Vznikla tak půlhodinová pětidílná Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí. K aktuálnímu provedení sólového partu ve Dvořákově síni byl přizván izraelský virtuóz původem z Ukrajiny Vadim Gluzman (1973). Skladba sama vůbec není programovou záležitostí, jak by se snad mohlo z názvu zdát, nýbrž hlubokým, niterně prožitým ohlasem četby antického autora. Bylo dobře, že průvodní brožura ocitovala Bernsteinův komentář ke každé části skladby, usnadňující posluchačovu orientaci v hudebním dění s ohledem na základní obsahové schéma Platónova textu. Samotná hudba Serenády neklade velké nároky na posluchače, zato sólový part je virtuózně vysoce náročný a permanentně, průběžně vytížený.

Skladatel využil různých technických možností houslové hry a Vadim Gluzman je adekvátně a s evidentní suverenitou a přesností prezentoval. Také orchestrální složka je bernsteinovsky pestrá, nabitá proměnlivým děním a výkon orchestru je v tomto směru třeba rovněž náležitě ocenit, a to i pokud jde o souhru jak imanentní, tak se sólistou. Bernstein Serenádu věnoval svému příteli, legendárnímu virtuozovi Isaaku Sternovi, jenž si ji objednal a byl mimo jiné i Gluzmanovi respektovaným rádcem. Už první část poukázala na neomylnou jistotu Gluzmanovy kantilény a intonace, obsahově i výrazově též na lehce ironické, karikující rysy v závěru věty. Čistě zněly časté dvojhmaty, zejména ve druhé části, kromě toho vůbec imponovalo charakteristické uplatnění fines houslové techniky. Bylo znát, jak interpret svěřenou hudbu intenzivně prožívá, a to i v momentech, kdy zrovna nehrál. Působivě vyzněl kontrast virtuozitou nabité třetí (mimo jiné spiccata) a volné, zpočátku tajemné, rozjímavé čtvrté části. Pátá věta potěšila rozsáhlým dialogem sólových houslí s orchestrálním violoncellem a také budováním celkové výrazové nálady zásluhou úzkého kontaktu orchestru a pozorného, korektního dirigentova postoje, jenž se teprve k závěru dopracoval k patrnější spontaneitě. Perfektní, přesvědčivý a sympatický Gluzman kromě toho dokázal nadchnout úplně „odjinud“, a to když přidal Sarabandu z Bachovy Sonáty pro sólové housle d moll.

Obligátně „symfonická“ druhá polovina večera se Symfonií č. 5 F dur, op. 76 Antonína Dvořáka přinesla jisté a dalo by se říci i vítané překvapení. Už první takty Dvořákovy pastorální symfonie totiž napověděly, že teprve tady se dirigent Jiří Rožeň oproti skladbám předchozím zřetelně a přesvědčivě „našel“. Zcela jednoznačně to bylo znát na nesrovnatelně bohatším spektru gestikulace i pohybové angažovanosti, jiskra vzájemné sympatie a respektu s orchestrem byla evidentní. Výrazové stránce se věnoval cele už v rozsáhlé první větě s propracovanou dynamikou, dotažené smyslem pro gradaci (mimo jiné pochválíme skvěle ladící žestě). Vskutku velkorysou náladou zapůsobila druhá věta; zde mimo jiné oceníme virtuozitu sekce houslí a ve třetí větě koordinovaný dějový pohyb mezi jednotlivými nástrojovými skupinami. Čtvrtá, závěrečná věta, explozivně se odvíjející od jistého, nikoliv však tragického vzdoru s účastí mnohočetných náladových proměn směřujících k závěrečné apoteóze, mohla být pro mnohé závazným příslibem dirigentova dalšího úspěšného vývoje a směřování.

Hodnocení autora recenze: 95%

Vadim Gluzman, Česká filharmonie
Vadim Gluzman (housle)
Dirigent: Jiří Rožeň
Česká filharmonie
1., 2. a 3. listopadu 2017 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 1. 11. 2017)

program:
Josef Suk: Fantastické scherzo pro velký orchestr op. 25
Leonard Bernstein: Serenáda podle Platónova Symposia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí
Antonín Dvořák: Symfonie č. 5 F dur op. 76

www.ceskafilharmonie.cz