Expozice nové hudby: Hra se zvukem v Tolkienově Morii

Spojenými nádobami mohou být důvěrně známé předměty, hrníčky či sklenice, které se spojují v úsilí dopravit životně důležité tekutiny k nám, a stávají se tak nepostradatelnými pro lidské bytí. Za nádobu je přeneseně možné považovat i vnímajícího jedince a spojením nádob může být společný hudební prožitek návštěvníků, v tomto případě prostorový i zvukový. Přeneseně lze za spojení nádob považovat i kooperaci pěti oslovených hudebníků a skladatelů projektu – saxofonisty a basklarinetisty Radima Hanouska, saxofonisty Michala Wróblewského, hráče na elektrickou kytaru Františka Chaloupky, instrumentalisty na mikrotonální elektrickou kytaru Iana Mikysky a hráčky na bicí nástroje Kristýny Švihálkové. Každý z nich se zabývá jinou oblastí současné komponované, improvizované či kombinovaně syntetické hudby. I oni jsou spojenými nádobami ve svém společném tvůrčím zájmu.

Hodinový program byl především koncipován jako výjimečný zážitek akustický, pohybující se v širokých mantinelech avantgardní hudby. Velmi imponující byl návštěvnický zájem – koncert byl vyprodán, a proto půl hodiny po jeho skončení následovala původně neplánovaná, avšak rovněž plně navštívená repríza. Pojem „vyprodání“ je ovšem v tomto prostoru relativní: nebyla tu hlava na hlavě, žádná sedadla či řady. Šlo o kapacitní naplnění prostory stojícími návštěvníky v míře rozumné a především bezpečné. Dalším potěšujícím zjištěním byl fakt, že mezi příchozími výrazně dominovali mladí lidé. Připadal jsem si až tak trochu jako tvor pravěký, řečený diluviální, dokud jsem v přítmí nerozeznal tváře ještě o generaci starší, což mě uklidnilo.

Performeři byli rozmístěni v různých částech impozantní prostory, v níž se postavy návštěvníků ztrácely jako nehmotné polostíny. Provedení bylo zahájeno dialogem dvojice saxofonů a dvojice kytaristů, úhlopříčně rozestavěných v protilehlých rozích prostoru. Uprostřed byla instalována bicí sestava s všemožnými dalšími instrumentálními „udělátky“, jež nejsem schopen pojmenovat. Hlavní roli večera měl akustický dozvuk – v této prostoře činí údajně neuvěřitelných 46 vteřin, i když lidské ucho to není schopno v plné šíři zachytit. Při střelbě slepými náboji bylo prý naměřeno až šedesát vteřin, ale to nemohu potvrdit, neboť na koncertě se nestřílelo. Ani jednou ve mně nepřevládl pocit, že by se hladina zvuku blížila k neúnosné hranici – naopak. Jelikož hudebníci tvořili své společné dílo speciálně pro tento prostor, byli si vědomi rizik a limitů a skvěle se s tím vypořádali. S akustickým faktorem nebojovali, naopak ho akceptovali a pracovali s ním, využívali ho, hráli si s ním prostřednictvím rozličných minimalistických podnětů. Akustika vodojemů zkrátka neumožňovala rychlé pasáže ani drsná úderná vyvrcholení. Naopak exponování niterně témbrových poloh, kombinace ozvěn a prostých souzvuků jednotlivých tónů či změny intervalů vedly k jedinečným vjemům, které se jinde prostě nemohou takto podařit. Prolnutí doznívajících a nově se rodících zvuků bylo jedinečné, přirozené, soudobou nahrávací technikou uměle nedosažitelné.

Samotná souhra byla tam, kde orientace podle notového či grafického zápisu nestačila, zprostředkovávána pomocí výrazných avíz účinkujících nebo časovou synchronizací prostřednictvím časomíry v mobilních telefonech, které měli všichni na pultech. Jednotlivé skladby projektu, jak mi ostatně osobně zdůraznili později i sami interpreti, bylo třeba chápat především jako věty či součásti jednoho jedinečného díla. Mezi nimi byly dvouminutové pauzy, umožňující posluchačům i rychlou změnu místa poslechu, avšak v těchto okamžicích každý trochu silnější zvuk, třeba jen šepot či tlumený hovor, zvyšoval celkovou hladinu hluku. Zatímco úvodní část Radima Hanouska uváděla posluchače postupně do zvukových možností prostoru, ve druhé části Michala Wróblewského se jednotlivé hlasy postupně prolnuly v takřka varhanním souzvuku. Osobně mi vrcholně zajímavá připadala třetí část autora Františka Chaloupky s působivým třítónovým ostinátním motivem v bicích, jehož minimalistická statičnost se proměňovala jednotlivými témbrovými vstupy ostatních. Byla jakýmsi vyvrcholením, lze-li to tak nazvat. Meditativně a smířlivě naopak vyzněla čtvrtá část Iana Mikysky. Závěrečnou větu Kristýny Švihálkové orámoval vzdálený vír činelu, asi jediný ve skutečně forte dynamice, na který se interpretka pohotově přemístila do vedlejší vodojemové prostory. Celkové provedení okořeňovaly dechové profuky na saxofonové hubičky, syčivé modulace při vypouštění nafukovacích balonků, jejich propichování, šoupání nohou, foukání na hrdla pivních lahví, štěrchání přesýpacích nádob, hra na pilu, šustění papíru a mačkání sáčků. Všechny tyto věci, klidné a neagresivní, tu už v nové hudbě dávno předtím byly, avšak zde, v jedinečných akustických podmínkách, působily neotřele.

Po stránce interpretační mě nejvíce zaujala Kristýna Švihálková. Velmi působivá byla například její hra na nástroj zvaný „steelpan“ nebo „steeldrum“, ocelový buben nebo její akustická kouzla s rozvibrovaným malým gongem. Vytvořila základ, středobod, na němž ostatní mohli stavět. Melodické bicí nástroje s dálkovou barevnou odezvou lkavých saxofonů a místy až zoufalými výkřiky elektrické kytary patřily k nejpůsobivějším okamžikům večera.

Tento koncert byl především akustickým zážitkem. Nejsem si jist, co – a zda vůbec něco – z této hudby má šanci déle přetrvat. Pokud však byly Spojené nádoby „jen“ pomíjivou hudbou prchavého okamžiku, nebylo ani účelem tvořit trvalou hodnotu. Přiměly vnímavého posluchače k hlubšímu rozjímání, tichému přemítání, chrámové meditaci uprostřed rozezvučeného tajemna prostoru. Velmi rád bych si někdy v téhle brněnské Morii vyslechl třeba prostý gregoriánský chorál.

Cestou z koncertu jsem si vzpomněl na dávný akustický zážitek v prostoře, kterou nestvořil člověk, ale sama příroda. Dostalo se mi ho kdysi v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu, rovněž akusticky jedinečné. Byla působivě nasvícená a vládla tam ukrutná, strašná zima. Pořadatel postavil naše dechové trio tři metry od jistého stalagmitu a řekl: „Tady hrajte, protože tady to zní nejlíp.“ Měl tenkrát naprostou pravdu, byla to nádhera. Brněnské vodojemy asi nesnesou tak vysoké měřítko, možná ani regulérní koncert klasické hudby, nevím.

Bude třeba zkoušet, experimentovat. Festivalový projekt Communicating Vessels byl rozhodně úspěšným vykročením na cestu tohoto krásného objevování.

Expozice nové hudby: Communicating Vessels
17. října 2024, 20:00 hodin
Vodojemy Žlutý kopec, Brno

Program
Radim Hanousek, Michal Wróblewski, František Chaloupka, Ian Mikyska, Kristýna Švihálková: Communicating Vessels (Spojené nádoby) – světová premiéra

Účinkující
Radim Hanousek – saxofon, basklarinet
Michal Wróblewski – saxofon
František Chaloupka – elektrická kytara
Ian Mikyska – mikrotonální elektrická kytara
Kristýna Švihálková – bicí nástroje