Falešné fetiše a náš vztah k uměleckým hodnotám

Nedalo mi to a rozhodl jsem se zareagovat na veskrze zajímavý a pravdivý článek Jindřicha Bálka z 16. února 2014 s názvem Olympiáda hudebníků a góly do vlastní branky (zde). S jeho obsahem nelze než souhlasit. Protože jsem ale přesvědčen, že v jinotajích mistrně napsaného Bálkova textu nemusejí všichni odtušit to, co je na celé věci nejdůležitější, rozhodl jsem se zareagovat touto glosou. Pro ty, kteří zavítají na stránky tohoto serveru a mají v rukou politickou moc celostátní, lokální nebo jsou třeba magistrátními úředníky našeho krásného o kulturní a umělecké tradice se opírajícího historického hlavního města. Pro některé takové čtenáře nemusí být z Bálkova textu prvoplánově čitelné, co se v něm skrývalo mezi řádky.Nejsem zarytým odpůrcem sportu. Sám sport provozuji, členové mojí rodiny ho dokonce provozovali na vrcholové úrovni. Jsem ale odpůrcem fetišů. Falešných fetišů. V tomto případě fetiše olympijského. Pod dojmem toho, že ten koho nezajímá olympiáda, není správný občan, nás média ujišťují, že zimní olympiáda je to nejdůležitější, co v současné době hýbe společností a světem (ostatně děje se tak při každé příležitosti prakticky jakéhokoliv mistrovství v kolektivním sportu – ať jde o hokej nebo fotbal). Pod zástěrkou celonárodního zájmu o sport, zprávy v médiích o nových ministrech Sobotkovy vlády či o krizi ODS nebo sebestředných výrocích prezidenta Zemana, vystřídají zprávy sportovní. A to nejen v rámci posledních stran novin, věnovaných obvykle sportu či závěrečných bloků zpravodajských relací v televizích. Sportovní zprávy začnou nahrazovat ty běžné politické na prvních stranách deníků i uvnitř, dostanou se na začátky hlavních zpravodajských relací. Rozlezou se všude a jako falešné fetiše se všude objevují úspěšnější či méně úspěšní čeští sportovci.

Vážím si úspěšných lidí v jakémkoliv oboru, ať jsou to sportovci, vědci, lékaři nebo umělci. Co však z duše nenávidím, je vyzdvihování jedné profese nad druhou. Jen proto, že ta jedna může být zajímavější a dá se předhodit jako lákavá návnada ikony chtivým davům. Hudebník, který denně dře mnoho hodin a ve spojení s neobyčejným talentem se dokáže prosadit mezi světovou uměleckou elitu, je pro mě stejně hodný obdivu jako hokejista. Přesto takového hudebníka nebudou média adorovat tolik jako hokejistu. Umění jako prostředek k rozvoji intelektuálního a duševního uvědomění společnosti má pro mě váhu jako sport pro rozvoj fyzické kondice a vytrvalosti. Nevnímám to ale tak, že sport je důležitější, protože média dávají větší prostor právě jemu a ikonizují ho více. Umění vytváří často hodnoty daleko trvalejšího charakteru, které dokáží přetrvat celé věky. Umění intelektuálně rozvíjí mysl a přispívá k tomu, co posouvá naši civilizaci dál – k větší vyspělosti.

A tak abych to, co jsem chtěl sdělit v reakci na Bálkův článek, neutopil v povzdeších: obracím se na všechny politiky, kteří se náhodně mohou dostat k tomuto textu, na ministerské úředníky, úředníky pražského magistrátu… A zdvořile je prosím, aby až se bude rozhodovat, že se u příležitosti konání třeba příštích Letních olympijských her na pražské Letné rozhodnou podpořit vybudování Letního olympijského parku za mnoho desítek milionů korun, stejnou částku věnovali například jako příspěvek na vybudování nové koncertní síně na Štvanici nebo na umělecký provoz jedné sezony Národního divadla. Už jen proto, že pokud sypou i mnou vydělané peníze do jediného fetiše, měli by si všichni tito lidé být vědomi toho, že vítězové, o kterých píše pan Bálek ve svém článku, jsou vítězi, jejichž jména na rozdíl od sportovců přetrvají v povědomí celá staletí. A tak by se slušelo do nich investovat alespoň stejně jako do pofiderních olympijských parků na Letné.

Foto Jan Langer
I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]