Festival Bazaar o identitě v umění a pohybu

V uplynulých dnech hostily malé pražské scény velmi pestrou uměleckou společnost. Festival současného performativního umění Bazaar s podtitulem Identita v umění a pohybu, který zaplnil od 18. do 22. března třeba divadla Alfred ve dvoře a ALTU, byl totiž přehlídkou výsledků projektu, který probíhá už bezmála dva roky. Jde spíš o síť projektů, které zastřešuje společná hlavička Identity.Move!, jakási platforma pro podporu umělecké tvorby, pro niž bylo sice vytyčeno ústřední téma – identita – ale způsob zpracování, vyjádření a sdílení s publikem je volný.

Dvouletého projektu, který Evropská unie podpořila ze svého fondu pro kulturu, se za Českou republiku jako spoluorganizátor účastnilo sdružení Motus, jež je provozovatelem divadla Alfred ve dvoře. Nejeden projekt, který zde v uplynulých dvou letech vznikal nebo hostoval, měl právě ideové napojení na tento projekt o identitě v umění, jehož se celkem zúčastnilo čtyřiadvacet umělců ze čtrnácti zemí převážně střední, východní a jižní Evropy. Hlavním organizátorem je varšavský Goethe Institut, ale zapojili se umělci snad z každé země takto vytyčeného regionu od Litvy po Řecko, ale třeba také Německo.Sledovat celý program by bylo prací na plný úvazek pro několik reportérů. Festival byl co do žánrové pestrosti bohatý, nejsnáze mu lze přidělit nálepku multižánrový a alternativní – málokterá produkce by totiž šla zařadit přesně. Je už trendem jak v současném tanci, tanečním a pohybovém divadle, tak i v alternativním divadle (a že i tyto pojmy jsou velmi, velmi volné a tvůrci i teoretici je vidí mnohdy diametrálně odlišně), že umělci rezignují zcela na nějaké žánrové vymezení a pracují se všemi prostředky, které jsou právě příhodné: tancem, pohybem, klasickou hereckou akcí, živou hudbou, slovem, scénografií jako výtvarným uměním, novými technologiemi nebo předměty každodenní potřeby, kombinují civilní projev s velkou stylizací, absurdní humor s interakcí s diváky a tak dále. Různé projekty prezentované na Bazaaru jsou toho jen dokladem. Festival nabízel i diskuse, workshopy, koncerty, přednášky.

Už z tohoto celkového pohledu je zřejmé, že dnes je to především samo umění, kdo hledá svou identitu a mnohdy ji skrze umění hledá stejně usilovně tvůrce i jeho divák. V každém regionu, v němž se země vypořádávají se společnou více či méně problematickou minulostí, se objevuje řada témat, která se nabízejí ke společnému zpracování. A umělci se jich nezříkají. Zdá se dokonce, že dnes převládá ozdravná tendence pracovat s tímto odkazem spíše s nadhledem a nadsázkou než se zarytě vymezovat vůči historickým událostem nebo ideologiím a poukazovat na minulé prohry a nespravedlnosti. V médiích je svět vykreslován jako permanentní souboj entit, ale projekty, na kterých je s to spojit a propojit se takové množství individualit s rozdílným zázemím, usvědčují takovou šablonu z povrchnosti. Identita, totožnost, sebepojetí, identita národní, kulturní, pohlavní, na úrovni jedince, na úrovni státu, na úrovni lidstva… Nemůžeme dospět k jedné definici a shodnout se na jednom výkladu, protože si můžeme z podstaty definovat nekonečně mnoho různých identit. Proto také není výsledkem projektu Identity.Move! společné umělecké dílo, ale množství dílčích projektů. Ale o jedné možné cestě za objevením vlastní identity hovořil ředitel varšavského Goethe Institutu Georg M. Blochmann: „Hledejme svou identitu v diverzitě, prostřednictvím odlišnosti a mnohosti.“

A zde je tedy pár střípků z té festivalové pražské diverzity.

Grand Opening – tanečně divadelní improvizace
Ve středu 18. března festival oficiálně odstartoval v divadle Ponec představením Old Chaos, New Order (Starý chaos, nový řád), které je výsledkem práce dvojice Oleg Soulimenko a Andrej Andrianov. Koncept projektu je dílem těchto autorů, ale tým spolupracovníků byl širší. Základní otázka, kterou si kladli, zní komplikovaně a upřímně řečeno, divák by toto téma z pohledu na performanci určitě nepoznal (což je ovšem ve světě konceptuálního umění beztak jaksi podružné): „Jakým způsobem je po pádu železné opony možné vytvořit nějaké kulturní dědictví na základě uměleckých forem, které jsou tak neodmyslitelně spjaty s kontextem západní umělecké tradice?“ Společně se na tuto otázku podívali s pěti umělci, kteří pro jejich vystoupení vytvořili cosi jako návrh scénáře. Každý byl osloven se žádostí, aby vymyslel krátkou scénku či obraz pro začátek, střed a konec představení, instrukce pro výstup, který by mohl ve výsledku trvat deset minut. Materiál, který od daných umělců obdrželi, měli k dispozici i diváci, včetně úvodního dopisu, který byl dotyčným rozeslán v březnu 2012. Mohli tedy sledovat alespoň první a poslední část tvůrčího procesu a přímo porovnat, jakým způsobem duo zkušených tvůrců s podklady k inscenaci zachází.Mezi „spolupracovníky“ figuruje jméno Janeze Janši, umělce, performera, režiséra, který patrně ne náhodou má stejné jméno jako slovinský politik nechvalně proslulý úplatkářskou aférou, tanečníka a choreografa Steva Paxtona, který je „otcem“ kontaktní improvizace v současném tanci, rakouského výtvarníka Markuse Schinwalda, tanečníka a choreografa Roberta Steijna a známé americké choreografky Meg Stuart. Někteří z oslovených poslali scénku rozepsanou do dialogu, někteří spíše popis atmosféry. Jedno však zarazí: tolik tanečníků či choreografů přináší pro performanci své návrhy, ale výsledek je překvapivě netaneční, spíše divadelní. Už úvodní obraz je dialogický, odehrává se částečně v zákulisí (zda jde o předtočenou část nelze poznat) a částečně před diváky, kde se performeři uvádějí jako dvojice herců, která plánuje vystoupení, jako kdyby ještě vůbec na jevišti nebyli. Rozhovor je vtipný, trochu i zásluhou ruského přízvuku performerů, kteří sami zpochybňují schopnost vyjádřit své myšlenky cizí řečí, a tak nastolují téma večera, nicméně kdo by nerozuměl anglicky, je ztracen a nepobaví se. Muži, kteří nejprve přišli na scénu vyšňořeni v kožešinách a módních košilích, se proměňují v civilně vyhlížející chlapíky nebo máničky s umělými parukami, jako by chtěli demonstrovat nezávislost na vnějškové podobě, nebo si naopak oděvem jako znakem proměňovat svou identitu.Taneční část, kde se přeci jen vyjevuje pohybová zkušenost ruské dvojice, kupodivu není příliš kontaktní, spíš oba dva tančí svůj improvizovaný tanec a hrají si s gesty a prostorem, především však s pohyby paží, změnou dynamiky. Připomínají, že dědictví moderního tance nebylo ještě na alternativní scéně postaveno mimo hru, ačkoli taková cesta ke kořenům může působit triviálně. Jindy je hlavním poselstvím film promítaný na pozadí a příkazy osob na něm zachycených anebo zvláštní rekvizita, cosi jako velká krabice na kolečkách, kterou performeři posunují po scéně pomocí zaháknutých tyčí. Měl-li objekt nějakou skrytou symboliku, zůstává divákům utajena, ale celá inscenace působí dojmem, že performeři si vybírají znaky moderního umění, které zlehčují a relativizují. Dění na scéně podbarvují různé zvuky, ruchy, nahrávky, v nichž například hned zpočátku rozeznáme jednu výsostně experimentální „skladbu“ od Beatles, Revolution 9 (nejednalo se prakticky o nic jiného než právě zachycení běžných zvuků ulice – slavná skupina se v době, kdy stvořili fiktivní postavu Seržanta Pepře a Bílé dvojalbum, snažila vymanit z šablony populární kultury ke svobodnému umění, jejich posluchači ovšem na podobné alternativní excesy příliš neslyšeli). Zdá se, že performace je plná takovýchto drobných narážek, které čekají možná na jediného diváka z mnoha, a pro ostatní neznamenají dočista nic. I to je ale svoboda umění. Každopádně: chaosu jsme si při představení užili dost, nový řád se nedostavil. I to je sdělení.
Vítězství jako show
Pohybovou složku sliboval i jeden z dalších projektů, Victory Day bulharské provenience. Dnem vítězství, v jehož úvodu burácí stejnojmenná ruská píseň, nás jako rozjásanou americkou televizní show provázejí performeři Willy Prager a Iva Sveshtarova, zatímco v pozadí snad coby stín skutečné tvrdé revoluce, se kterou nejsou žádné žerty, stojí v kuželu bodového světla tanečnice Galina Borissova v úhledných šatech. Po celou dobu inscenace vlastně nedělá skoro nic jiného, než že se sveřepě tváří, zatíná svaly na pažích a pěsti a nebezpečně vyhlížejícím způsobem vybočuje ven kotníky svých nohou vězících v lodičkách. Postupem času ji divák začne vnímat spíše jako živou rekvizitu než performerku.Do inscenace jsou zapojeni i diváci. Excentrický moderátor-bavič Willy vítá publikum a přizvukuje mu dokonale afektovaná Iva rozdávající vzdušné polibky. Revoluce je show a je potřeba si ji pořádně užít. Moderátor se pouští do zpěvu ruské vojenské písně na playback (mimochodem není válečná, je z roku 1975 a vznikla k výročí konce druhé světové války), pak přinutí publikum, aby povstalo a chystalo se k přísaze, ale jeden výjev rychle střídá druhý. Mezi diváky jsou rozhazovány papírky s krátkými proklamacemi a s úryvky z politických manifestů, scéna se mění v řečniště. A také v bojiště, když si performeři začnou za realistických zvuků hrát s policejním autíčkem a helikoptérou na baterky.Dojde i na pohybové, chcete-li taneční sekvence. Mladá moderátorka se nejprve zdánlivě jen staví do okrasných póz, aby podpořila slova svého kolegy, ale s postupným opakováním se jejich obměňování stále zrychluje, až se z pózování stane tanec. Inscenace působí záměrně chaoticky, její střípky se postupně sesazují. Mluveného slova je opět hodně, fráze, proklamace a prázdná slova létají vzduchem, navzdory humornému zpracování je jejich bezobsažnost zřetelná a děsivá. Všimli jste si někdy, jak oblíbenou postavou hororů je klaun? Možná právě pro svou přílišnou excentričnost, pro zveličenou extatickou veselost, která za určitou hranicí přechází od grotesky k děsu. Přehnaná družnost vyvolává pocit ohrožení, a toho využívá i Victory Day.Autoři neváhají z kontextu inscenace vystoupit a sehrát scénku fingovaného rozhovoru se skutečným Willy Pragerem, který však není s to odpovědět ani na jednu z otázek, kterou jeho kolegyně klade, a tak vlastně zůstávají zacíleny spíš do publika. Otázky o tom, jak lze, či nelze ztvárnit revoluci na jevišti a co vše revolucí je, anebo není. Šílené tempo performance se zastaví také ve chvíli, kdy performeři postupně na scéně rozkutálí velikou tašku rajských jablíček a balancují mezi nimi, i s Olgou, která opustila svou pózu sochy, aby inscenaci uzavřela.Jsou snad rajčata symboly krvavých povstání, která nepřísluší oslavovat? Symbolů bychom v představení našli velké množství, je však otázkou, jestli má divák vůbec čas je hledat, poznávat a zabývat se jimi, když je celá tato scénická událost tak okatě nespojitá a útočící na smysly i pud sebezáchovy.

Český tanec
Skoro celá sobota 21. března patřila uměleckému bazaru, respektive prezentacím jednotlivých účastníků projektu, kteří zaplnili veškeré prostory a zázemí Studia ALTA v Holešovicích, které se v posledních měsících rozrostlo prostorem i aktivitami. Návštěvníci mohli odpoledne a ještě večer sbírat různé informační materiály, dívat se na video projekce a v početně omezených skupinkách také sledovat miniaturní performance, které nepřesáhly deset minut a dávaly každému uměleckému týmu jasně ohraničený prostor, aby řekl své k tématu identity. Většinou šlo stále především o výjevy, kterým dominovalo slovo, a nikoli pohyb. (Máme to snad považovat za sílící signál, že taneční, respektive neverbální forma umění a komunikace byla současnou uměleckou generací shledána jako málo způsobilá pro sdílení myšlenek?) A téma identity šlo od otázky geografické, politické, genderové, ztotožňování se slavnými vzory a jmény, identifikování se s vlastním tělem k dalším a dalším tématům. Snad jediné téma, jež nebylo přímo zastoupeno, bylo náboženství, které zřejmě není v hledáčku této umělecké generace. Většina umělců pojímá tvorbu jako sdílení společného času a prostoru s divákem, a jak již bylo řečeno, zkouší hranice mezi různými vyjadřovacími prostředky a hraje si s jejich sdělností a srozumitelností.

Ryze taneční inscenace čekala na diváky až v samotném závěru festivalu. V neděli se uskutečnila repríza projektu choreografa Petra Šavela Bakkheia – Dancing on the Edge, který měl premiéru v létě na Slovensku a tu českou před měsícem v Praze. Inscenace již uspěla i mezinárodně a byla zařazena mezi dvacet nejdůležitějších děl v síti Aerowaves pro rok 2015. V dubnu bude reprezentovat slovenský tanec na festivalu Spring Forward v Barceloně. Na inscenaci se kromě autora podílejí interpretačně dvě tanečnice, Tereza Ondrová z VerTeDance a slovenská umělkyně Soňa Ferienčiková. Všichni tři se setkávají v prostoru jeviště, aby před diváky sehráli podobenství o ztrátě schopnosti komunikovat. Nejde o kritiku moderních technologií, jak by se hned nabízelo, v inscenaci nejsou přímé odkazy na internet, mobilní telefony a vymoženosti, které nás, podle všeobecného mínění, oddělují od reality, vztahů se skutečnými lidmi a obírají nás o schopnost komunikovat. Jsou to přitom právě nová média, která jsou obviňována z těchto důsledků, ta nová média, která měla ke zlepšení komunikace sloužit a do nichž byla vkládána naděje.

Ústřední téma pohybu a komunikace nás dovede i k objasnění názvu. Nekomunikujeme jen řečí, slovy, to je výsada lidského rodu, jež je v říši přírody ojedinělá. Ale na ostatní formy komunikace jaksi zapomínáme. Nová média umožňují, abychom z ní vyřadili smysly kromě zraku a sluchu, ale jde vlastně o ochuzení, mimo jiné o ochuzení o fyzický kontakt a dotyk. A o ten jde v inscenaci především, o nejprostší formu komunikace, která neznamená přenos sdělení, ale spíše sdílení, vnímání blízkosti někoho druhého, přirozené reagování na něj. Bakkheia oslavuje tělesnou komunikaci, staví do popředí fyzično, protože tělo a tělesnost jsou součástí lidství stejně jako mysl a duchovno, a tak je třeba rozvíjet obojí. Podle autorů jde o aktualizaci antických bakchanálií, mystérií na počest Bakcha nebo řeckého Dionýsa. Navzdory tomu však neobsahuje naprosto žádné přímé narážky na sexualitu.Inscenace se vlastně zabývá probuzením přirozené fyzické komunikace a poukázáním na její nefunkčnost. Tanečníci, oblečení v letním civilním oblečení, pod nímž se skrývají plavky v neonových barvách, se na scéně setkávají jako solitéry. Neberou zprvu přítomnost ostatních na vědomí, nezavadí o sebe pohledy, ačkoli jsou si velmi blízko. Hlavním znakem jejich tance je jakýsi extatický třas, v jehož sevření se pohybují po jevišti a který je často neopouští ani při vzájemném kontaktu. Takto rychlý kmitavý pohyb nelze dokonale kontrolovat, rozkmitává jejich končetiny i celá těla, i když se pouštějí do vzájemných interakcí, kdy se v souladu s principy současného tance nutně stávají jinak jeden pro druhého oporou a naléhají na sebe navzájem, jako kdyby se jejich těla obtékala.Pohyb podbarvuje pátá Suita pro violoncello Johanna Sebastiana Bacha, která se průběžně prolíná s elektronickou hudbou skupiny The Knife a opět se vrací. A způsob, jakým se obě hudební stopy prolínají v plynulém přechodu navozujícím dojem, že mají obě stejný metrorytmický základ, je nakonec mnohem zajímavější než spojení hudby s pohybem. Choreografie s ní nepracuje, zdá se, že by mohla být podkreslena jakoukoli libovolnou hudbou z kterékoli éry a výsledek by byl v zásadě stejný. A to je škoda, protože máme jiné příklady, jak současný tanec může právě s barokní hudbou vytvořit tvůrčí symbiózu, která z kvalit hudby těží ve svůj prospěch.

Performeři se tedy dotýkají, někdy mírně, někdy surově, ale přitom se nevnímají. Demonstrují i neschopnost dotýkat se sebe sama, vnímat své tělo, rozlišit dotek od úderu. A tak tanec, který je v určitých chvílích po technické stránce samozřejmě kontaktní a tanečníci se ve skutečnosti „cítí“, protože jinak by variaci zatančit nedokázali, působí jako velmi odosobněný. Performeři na scéně koexistují, ale vzájemně svou existenci nereflektují. Hra s pohybem a jeho nevnímáním je přerušena krátkým výstupem s dataprojektorem, kterým je na zeď promítán text. Z něho jsou s to vyčíst jen jednotlivá slova a ta opakovat beze smyslu. Asi jako když si na internetu procházíme články, ale uniká nám důvod, proč to děláme.Ale tanečníci přeci jen komunikovat začnou, pohledem, nikoli však mezi sebou, ale s diváky. Postupně je tak připravují během velkého pohybového finále na samý závěr inscenace, odhodí svršky, přesouvají se blíže k sedícím lidem a svůj extatický rozkmitaný taneční pohyb vnášejí mezi diváky jako energetickou vlnu. Samotný pohybový slovník inscenace není nijak překvapivý, ale to, co ji činí výjimečnou, je právě závěr a nenásilná forma zapojení diváků. Nejprve se jen pohledem a postupným přibližováním k tanečníkům naladí na jejich vibrace, a proto neuhnou a nebojí se, když jim ten který z nich podá ruku, kterou mají držet ve své. Tanečníci ustávají v pohybu, přisedají k divákům, dívají se jim dlouze do očí, objímají je. Jako kdyby byla právě prolomena hranice. A vše je vystavěno s psychologickou obratností, publikum je na interakci připraveno a naladěno. Závěr představení je skutečně silným společným zážitkem, který místo předchozího běsnění přináší zklidnění.

Tak tedy uplynul festival Bazaar, který měl program mnohem pestřejší a mnohem víc nabitý, ovšem tance v něm nakonec bylo pomálu. Setkání umělců z mnoha zemí bylo skvěle zorganizováno a splnilo svůj účel. Na své si přišli i diváci a návštěvníci, kteří mají minimálně množství námětů k zamyšlení.

Festival Bazaar 2015
(Identita v umění a pohybu)

Old Chaos, New Order
Námět, režie: Oleg Soulimenko, Andrei Andrianov
Spolupracovali: Janez Janša, Steve Paxton, Markus Schinwald, Robert Steijn a Meg Stuart
Kostýmy: Anke Philipp
Objekty: Bartholomäus Kinner
Video: Jan Machacek
Světelný design: Andreas Schwarzbauer
Hudba a nahrávky: dieb13
Produkce: Nicole Schuchardt
Asistent produkce: Zane Estere Gruntmane
Dramaturgie: Judith Staudinger
Premiéra březen 2012
(psáno z reprízy 18. 3. 2015 divadlo Ponec Praha

Performace – Oleg Soulimenko, Andrei Andrianov

www.divadloponec.cz
***

Victory Day
Koncepce: Willy Prager
Spolupráce: Iva Sveshtarova
Hudba: Emilian Gatsov-Elbi
Dramaturgický dohled: Angelina Georgieva
Poradce: Galina Borisoova
Mistr světel: Lutz Deppe
Produkce: HZT-Berlin,Tanztage-Berlin, Goethe-Institut Bulgarien, Willy Prager
Premiéra 31. července 2013 ImPulsTanz Vídeň
(psáno z reprízy 19. 3. 2015 Studio ALTA Praha)

Performeři – Iva Sveshtarova,Willy Prager, Galina Borissova

www.studioalta.cz
***

Bakkheia
Koncept a choreografie: Peter Šavel
Tvorba: Gyula Cserepes, Soňa Ferienčíková, Tereza Ondrová
Světelný design: Ints Plavnieks
Hudba: Johann Sebastian Bach – Suita pro violoncello č. 5 c moll
The Knife: Stay out here (feat Shannon Funchess); album Shaking the Habitua
Henry Purcell: O solitude
Produkce: BOD.Y & SKOK!
Za podpory: Ministerstvo kultury Slovenské republiky
Rezidence: DK Lúky & Stanica Žilina – Záriečie
Premiéra 24. července 2014 KIOSK festival Žilina
(psáno z reprízy 22. 3. 2015 divadlo Ponec Praha)

Interpretace – Gyula Cserepes, Soňa Ferienčíková, Tereza Ondrová

www.divadloponec.cz

Foto Elena Tikhonova, Michal Ureš a Roland Szabo, Peter Snadík