Fjodor Michajlovič Dostojevskij inspiruje operu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozsáhlý román Zločin a trest (1866) byl považován za nezhudebnitelný i z důvodů rozsáhlých vnitřních monologů hlavní postavy, rozpolceného studenta Raskolnikova, který zabíjí lakotnou lichvářku a další svědkyni vraždy. Po seznámení s prostitutkou Soňou se přichází přiznat, a přiznání a Sonina podpora i láska se stávají očistným momentem i v trestanecké kolonii na Sibiř, kam nastupuje svůj trest. V románu se poprvé komplexně rozvíjí Dostojevského názory o „bezcennosti“ některých lidí. Pro námět své čtvrté opery využil román klasik švýcarské hudby Heinrich Sutermeister. Prokomponovanou operu ve dvou aktech (6 obrazech) Raskolnikoff (komponováno 1945–1947) o délce takřka tří hodin poprvé uvedlo Královská opera ve Stockholmu roku 1948 ve švédském překladu. Po velkém úspěchu byla opera inscenována na řadě dalších scén, roku 1950 také v Teatro alla Scala. Tvůrci důmyslně vyřešili koncepci postavy Raskolnikova. Hlavní postava je představována tenoristou, kterou provází Raskolnikovovo druhé já (baryton), přednášející vnitřní monology titulní postavy. Na maďarská jeviště zůstala omezena další operní verze románu ve 3 aktech Emila Petrovicse Bűn és bűnhődés (Zločin a trest) s premiérou roku 1969 v Budapešti. Libretistou byl známý maďarský filmař a scénárista Gyula Máar. Zcela neznámé zůstává první, italské zhudebnění románu Delitto e Castigo (Zločin a trest, 1926) na libreto Giovacchina Forzana, hudbu napsal Arrigo Pedrollo. Zatím poslední hudebně-dramatická verze Zločinu a trestu tentokráte pod názvem románu byla velkým kompozičním úkolem polské skladatelky Bernadetty Matuszczak. Opera o devíti scénách byla dokončena v roce 2008.

Již následující rok po zveřejnění Zločinu a trestu, jehož vydání vyvolalo řadu pozitivních i hluboce negativních ohlasů pro svébytnou filozofii díla, Dostojevskij publikoval další zásadní románové dílo. Opět se do něho promítly silně autobiografické momenty, tentokráte především jeho gamblerství a pobyt v zahraničních lokacích s kasiny a místy pochybnou společností. Horečnatý příběh Alexeje, který obětuje své hráčské vášni vše, místy připomíná příběh Heřmana z Puškinovy/Čajkovského Pikové dámy. Dostojevského zachycení mondénního hráčského prostředí ve fiktivním Roulettenburgu a groteskní podpříběh Babulenky, prohrávající s chutí a ke zděšení příbuzných rodinné jmění jsou fascinují. Dostojevského román Hráč (1867) silně zaujal mladého Sergeje Prokofjeva. V letech 1915–1917 zkomponoval první ruskojazyčnou verzi. Ovšem inscenování po Velké říjnové revoluci nepřipadlo v úvahu. O dvanáct let později (v letech 1927–1928) již jako známý skladatel během pobytu v zahraničí dílo výrazně přepracoval a opera byla uvedena ve francouzském překladu rolu 1929 v Bruselu. Přes úspěch díla a zájem vlivného režiséra i divadelního organizátora Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda uvést dílo v autorově vlasti, se dílo dostalo do Sovětského svazu až v koncertním provedení roku 1963, pak v roce 1974 scénicky ve Velkém divadle v Moskvě a po roce 1991 je již zde stal standardním repertoárovým dílem. V roce 2001 byla také uvedena rekonstruovaná první verze opery ve Velkém divadle v Moskvě. V Československu nastudovalo Hráče poprvé plzeňský operní soubor roku 1957. Dílo je k dispozici v několika zvukových a obrazových nahrávkách. Obrazová složka čtyřaktovému dílu výrazně prospívá, už pro orientaci ve třech desítkách hlavních a menších rolích plus dalších němých a epizodních rolí.

Patrně nejvíce operních adaptací dosáhl Dostojevského román Idiot (1868). Vícekrát zfilmovaný příběh dobrotivého knížete Myškina se stal v Evropě populární díky francouzské filmové adaptaci v hlavní roli s Gérardem Philipem (1946). Tento herec o dvanáct let později ztělesnil i hlavní postavu v adaptaci Hráče. Kníže Myškin, epileptik (stejně jako Dostojevskij), se vrací po léčení ve Švýcarsku do Petrohradu, jeho čistý charakter je nastaveným zrcadlem pokřivenému a pomlouvačnému prostředí. Osu příběhu tvoří Myškinovy vztahy ke dvěma krásným ženám Nastasje a Aglaje. Prostředí zištné a pokrytecké moskevské společnosti ale Myškina pohlcuje, a on se ve stavu nejvyšší vyčerpanosti opět stává její součástí. Důležitým motivem v románu je zde i nihilismus a adorace krásy, stejně jako její zničení. Neprovedenou operu Idiot podle tohoto námětu zkomponoval v letech 1961 až 1962 český skladatel Karel Kupka na vlastní libreto. Roku 1970 zazněla v Teatro dell ´Opera italská operní verze L´idiota renomovaného skladatele Luciana Chaillyho. Příběh zaujal skladatele již na konci padesátých let v televizní inscenaci. V římské inscenaci tříaktové opery vystupovali známí operní interpreti jako Fedora Barbieri, Gloria Lane a další. Jeho V roce 1971 pod názvem Myshkin byla uvedena americká televizní opera délce necelé hodiny amerického skladatele Johna Eatona. Příběh Myškina přeneslo do amerického prostředí libreto opery Philip Marshall (1974) skladatele Seymoura Baraba. Děj opery se odehrává krátce po skončení války Severu proti Jihu ve Virginii roku 1866. Německá operní verze Karla Ottomora Treibmanna Der Idiot na libreto Haralda Gerlacha zazněla poprvé v Lipsku roku 1988. Událostí pro světovou operu se stala posmrtná premiéra opery Idiot Mieczysława Weinberga, skladatele polsko-židovského původu žijícího v SSSR, který se netěšil velké přízni oficiálních kruhů. Jeho opera Pasažérka se stala jedním z nejpůsobivějších operních děl moderní doby. Opera Der Idiot byla komponována v letech 1986/87 a zkrácená verze byla uvedena v moskevské Komorní opeře. Premiéra kompletní čtyřaktové verze v Nationaltheater Mannheim v květnu 2013 byla očekávána odborníky a diváky. Zatím posledním operní verzí románu je Der Idiot německého skladatele Thomase Blomenkampa z roku 2001 uvedená v Krefeldu. K dílům inspirovaným tímto textem je třeba připočítat i čtyřicetiminutové „mimodrama“ Der Idiot (komponováno 1952, revidované znění 1990) Hanse Wernera Henzeho, jevištní dílo na pomezí melodramu a pohybového divadla. Texty pro toto dílo věnované slavnému režisérovi Luchinovi Viscontimu napsala neméně slavná rakouská literátka Ingeborg Bachmann.

K stále intenzivnějším idejím nihilismu tíhnul román Běsi (1870–1871). Komplikovaný děj a ruská historická specifika by byla tvrdým oříškem pro operního libretistu. Nicméně o románu jako námětu pro operu v 50. letech 20. století uvažoval Bohuslav Martinů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments