Fjodor Šaljapin a Československo
Ač hlasový typ Fjodora Šaljapina nebyl typický ruský hluboký basso profondo (jak je v mnohé literatuře jeho hlasový profil označován), šlo spíše o vyšší bas či basbaryton s velkým rozsahem i objemem a pohyblivostí. Zpěvák bez problémů zvládal i ryze barytonové party. Šaljapin nastavil díky svým výkonům a světovým hostováním měřítka v některých operních rolích. Po odchodu z neklidného Ruska na počátku 20. let 20. století se ale soustředil v podstatě na několik vybraných rolí, se kterými hostoval na mnoha světových jevištích. Mnohokráte vystupoval v Monte Carlu, které se po Paříži stalo jeho druhou uměleckou základnou. Osou jeho repertoáru se bezesporu stala role Borise Godunova v Musorgského stejnojmenné opeře, poprvé ztělesněná v Moskvě roku 1899 a naposledy roce 1937 v Monte Carlu. Part zpíval více než 330krát a rolí se proslavil na scénách pařížské Opery (od 1908) i milánského Teatro alla Scala (poprvé 1909). Na scénách v Petrohradě a v Moskvě byl především hvězdou ruského repertoáru. Umělecké a pěvecké standardy zde nastavil také například v rolích Mlynáře v Dargomyžského opeře Rusalka, kde ve výstupu zešílevšího otce hlavní hrdinky předváděl uchvacující výkon mezi naturalismem a čirou poezií. Vedle krutovládce Borise proslul ovšem i dalšími panovnickými rolemi, zejména Carem Ivanem Hrozným v Pskovance Rimského-Korsakova, Knížetem Ivanem Chovanským v Musorgského Chovanštině, Knížetem Vjaminským v Čajkovského Opričníkovi nebo Galickým v Borodinově Knížeti Igorovi. Role ambiciosních intrikánů vysoce vyhovovaly jeho hereckému naturelu. Pověstná byla i jeho interpretace role zlověstného Démona v Rubinštejnově stejnojmenné opeře (ve které ale zpočátku vystupoval v basové roli Knížete Gudala). Z dalších ruských rolí je třeba jmenovat Serovovu operu Judit, ve které vytvořil roli Holoferna, Verstovského Askoldovu mohylu (role Cizince) a samozřejmě dvě role v zakladatelských dílech moderní ruské opery, v Glinkových operách Život za cara (Ivan Susanin) a Ruslan a Ludmila (Farlaf).
S některými domácími skladateli měl ovšem Šaljapin osobní a umělecké rozpory. Z důvodů názorových nesouladů například nezpíval světové premiéry dvou Rachmaninových jednoaktových oper Skoupý rytíř a Francesca da Rimini, ve kterých skladatel pro něj zkomponoval role lakomého Barona a ohyzdného Malatesty. Ač ještě dva týdny před premiérou zpíval v soukromém provedení obou oper při klavírním doprovodu oba party za řízení skladatele, vzhledem k neshodám byl po divadelní premiéře nahrazen G. Baklanoffem (ostatně jeho pozdějším konkurentem v dalších rolích na světových jevištích). Rachmaninov dle jeho vzpomínek přesto velmi obdivoval Šaljapinovo pojetí Aleka z jeho první opery, což je mimochodem ryze barytonový part. Ani Šaljapin na Rachmaninova nezanevřel a na koncertech zařazoval jeho romance a písně až do konce kariéry. Naopak velmi vřelý vztah ho poutal s N. Rimským-Korsakovem, který pro něho například složil part Salieriho v psychologické operní jednoaktovce Mozart a Salieri.
Světový repertoár byl Šaljapinem pěstován jen omezeně. I když od počátku kariéry slavil úspěchy například jako Bertram v Meyerbeerově velké opeře Hugenoti, záhy se začal soustředit jen na několik profilových rolí. Především základními rolemi pro hostování se staly role obou Mefistů, jak v Gounodově Faustovi, tak v Boitově Mefistofelovi. Především jako Gounodův ďábel určil pro francouzská jeviště interpretační limity i pravidla takřka na půl století (tedy na období, pokud si ho ještě očití diváci mohli pamatovat). Tragická role Filipa II. ve Verdiho Donu Carlosovi mu umožňovala předvést řadu psychologických nuancí od nejintimnějších až po obraz velkého vládce. Jedním z vrcholů Šaljapinovy kariéry se pak stala premiéra Massenetovy opery Don Quijote roku 1910 v Monte Carlu. Roli rytíře smutné postavy pak ostatně ztělesnil i ve filmu roku 1932 v režii významného německého expresionistického režiséra G. W. Pabsta (1933). Film přes vysoké hodnocení kritikou vedl ale po obrovské finanční ztrátě 100.000 liber k následnému zániku produkční firmy Nelson Films. Podle posledních výzkumů a po publikaci Massenetových dopisů ale Šaljapin nebyl skladatelovým vysněným interpretem této postavy. Skladatel doufal, že roli vytvoří francouzský basbarytonista Vanni Marcoux. Vedle vážných a tragických rolí ovšem Šaljapin vystupoval v zahraničí ve dvou vysoce propracovaných komických rolích – jako Leporello v Mozartově Donu Giovannim a jako Don Basilio v Rossiniho Lazebníku sevillském.
Dnešní posluchač Šaljapinových hudebních záznamů si může klást otázku, v čem tkvěla výjimečná proslulost jeho výkonů. Ostatně sám Šaljapin přiznával, že mu více vyhovuje operní jeviště. Na koncertním pódiu je možné tvořit pouze hlasem a výrazem, kdežto na operním jevišti se mohl opřít o dokonale vytvořenou masku, skvělou gestiku a pohybové propracování role i celkovou vysoce promyšlenou koncepci každé ztvárňované postavy. V komplexnosti Šaljapinových výkonů zřejmě byla hlavní síla násobená jeho osobností a zřejmě také dokonalým empatickým napojením na diváky, kteří často popisovali jeho výkony jako fascinující a omračující. Zpěvákovy představitelské schopnosti měly velký vliv na řadu umělců, byl mnohokráte portrétován, jak v civilu, tak v operních rolích. Měl vliv na umělce mladších generací, například neoklasicistní rumunský skladatel George Enescu pevně věřil až do odkládané premiéry své jediné opery Œdipe, že titulní barytonovou roli vytvoří právě Šaljapin. Mezi Šaljapinovy přátele patřili i velikáni světové literatury, celoživotním přítelem mu byl kupříkladu Maxim Gorkij. Šaljapin se ale věnoval intenzivně i koncertní kariéře. Jeho koncerty ovšem měly svá specifická pravidla, o nichž píšeme níže v kapitole o pražských koncertech, a právě výnosy z těchto koncertů se staly základem Šaljapinova majetku, protože jeho honorářové požadavky byly ve své době více než nadprůměrné. Šaljapinově kariéře také velmi šťastně pomohla doba zájmu evropského Západu o ruskou kulturu a umění, činnost Ruského baletu Ďagileva a jeho následovníků a zdánlivě paradoxně i revoluce v Rusku, získávající sympatie pro emigranty.
F. I. Šaljapin je spojen s Československem nejen několika koncertními a operními vystoupeními, ale také lázeňskými pobyty, které otevírají a uzavírají jeho kontakty s Čechami a Československem po dobu jednoho čtvrtstoletí. Velký umělec a velký bohém se narodil před 150 lety a tomuto výročí je článek věnován.
1912 – Mariánské lázně
V roce 1912 (dobový zápis odkazuje na 12. června) navštívil Mariánské Lázně, ale zřejmě jen jako lázeňský host. Koncertní vystoupení v místě není doloženo. V lázeňských dokumentech je zapsán jako „Th. Chaliapine, Künstler mit Gattin“. Zřejmě se mu zde líbilo, uvažoval o dalším pobytu spojeném s uspořádáním koncertu, ale I. světová válka a emigrace změnila jeho plány. Šaljapin zřejmě také v rámci výletu nebo kratšího pobytu navštívil Jáchymov.
1925 – Praha
První Šaljapinův pražský koncert pořádala pražská umělecká agentura Bel canto 9. října 1925 v Velkém sále Lucerny. Tomuto domácímu debutu světoznámého umělce byla věnována zcela mimořádná pozornost v tisku. Týdeník Divadelní listy věnoval události dokonce samostatné Šaljapinovo číslo (vyšlo 19. září 1925), jež vedle několika článků o Šaljapinově jevištních kreacích a uměleckém účinkování obsahuje i pokyny pro návštěvníky koncertu. Číslo otisklo civilní portrét i převážně ateliérové portrétní fotografie umělce v roli Borise Godunova, Mefista a Dona Basilia. Pražské publikum se tak setkalo s naprosto neobvyklým průběhem koncertu, a to okamžitým výběrem písní a árií Šaljapinem přímo na pódiu. Fjodor Šaljapin ohlásí přímo z pódia předem číslo jím zpívané věci (jež si obecenstvo vyhledá ve svých programech) v repertáru v počtu 30 árií a písní, pro pražský koncert zvlášť sestaveného. Dále bylo publikum instruováno ohledně potlesku během koncertu atd. Na tomto prvém pražském koncertu se Šaljapinovým „předskokanem“ stal významný český houslový virtuos Jaroslav Štěpánek (1905–1970), tehdy senzační mladý talent z třídy pražské konzervatoře J. Felda. Ten přednesl v úvodu koncertu Glazunovův houslový koncert a na počátku druhé části několik kratších efektních houslových skladeb. Cena vstupenek byla značná, jen lístek ke stání nad pódium na II. balkon stál 15,- Kč.
1927 – Praha
Pod protektorátem prezidenta republiky T. G. Masaryka se konal další Šaljapinův koncert 9. listopadu 1927 opět v pražské Lucerně. Pěvce doprovázel jeho osvědčený klavírista Arnold Rachmanov, který v úvodu obou částí večera přednesl kratší skladby Chopina, Glazunova a Rachmaninova. Tištěný program obsahoval české překlady árií (Leporellovu rejstříkovou árii, árii Končaka z Borodinova Knížete Igora, výstup šíleného mlynáře z Dargomyžského opery Rusalka i píseň ze scénické hudby ke Goethově dramatu Egmont Ludwiga van Beethovena). V programu byly převážně ale zastoupeni písňovou tvorbou ruští skladatelé 19. století a počátku 20. století (Glinka, Dargomyžskij, oblíbená Píseň o bleše Musorgského, Rimskij-Korsakov, Rubinštejn, Glazunov, Ippolitov-Ivanov). Nechyběly ani písně a úpravy Šaljapinova přítele a dalšího klavírního doprovazeče žijícího v emigraci Fjodora Könemanna, včetně jeho verze populární písně burlaků Ej, uchněm. Blok písní byl také věnován německým romantickým opusům Schuberta (včetně nejznámějších písní Dvojník z cyklu Labutí zpěv, jedna část z Krásné mlynářky a Smrt a dívka) a Schumanna (Dva granátníci). Perličkou programu pak byla Šaljapinova píseň na vlastní text Ó písně, písně duše mé, ve které se snad trochu pateticky vyznává k lásce k písním. Šaljapin také mohl zařadit oblíbenou Elegii Julese Masseneta, skladatele, jehož tvorbu vysoce ctil.
1928 a 1929 – Praha
Koncerty v pražské Lucerně roku 1928 (18. XII.) a 1929 se nesly v obdobném duchu a s velmi podobným programem jako předchozí pražské vystoupení. Do programu byly ale zařazeny i Dvořákovy písně. Zpěvák znovu dokázal vyprodat všechna místa v sále Lucerny a za každý koncert inkasoval 3.000,- dolarů, tedy nejstabilnější tehdejší měny. V přepočtu na tehdejší československou korunu šlo takřka o 108.000,- korun. Pro představu průměrná měsíční úřednická mzda v roce 1929 činila 1.550,- Kč. Jeden z koncertů byl ovšem ohrožen Šaljapinovou zálibou v alkoholických nápojích a musel být o den přesunut. Šaljapin byl postrachem impresáriů pro jeho excesy a právě tuto slabost. Z finančních i dále uvedených důvodů nebyl dlouho realizován jeho debut na operním jevišti v Československu a několik takových plánů skončilo v různých fázích jednání a smluv.
1930 – Praha
Díky stykům mezinárodně uznávaného dirigenta Oskara Nedbala se podařilo získat Šaljapina pro jediné exkluzivní vystoupení v roli Borise Godunova. Jednalo se o zájezdové představení Slovenského národného divadla do pražského Divadla Varieté (dnešní Hudební divadlo v Karlíně), jehož přebudování umožňovalo vedle operetních produkcí i provedení náročného operního repertoáru. Nedbalovo úsilí pozvednout uměleckou úroveň bratislavské opery bylo nezměrné, a v podstatě stálo (a také vinou jeho malých podnikatelských zkušeností) za jeho tělesným a duševním zhroucením a následné sebevraždě na Štědrý večer roku 1930. Nicméně úspěchy Nedbalovy éry byly neoddiskutovatelné. Získal pro hostování přední sólisty jako byli sopranistky E. Destinnová, M. Nemeth, altistka R. Anday, nebo tenoristé R. Kubla, O. Mařák nebo W. Slezak. Výhodná poloha Bratislavy umožňovala hostování vídeňských sólistů. Dalšími vrcholy Nedbalovy ředitelské éry byla dirigentská hostování Pietra Mascagniho (1925) a Richarda Strausse (1929) nebo zájezd do Španělska s inscenacemi Prodaná nevěsta a Rusalka. Nedbal si dvakrát pronajal pražské divadlo Varieté, nejprve roku 1925 a pak v roce 1930. A Šaljapin byl jednou z mála skutečných hvězd, která dokázala zaručeně přilákat publikum. Uvedení bratislavské inscenace Musorgského Borise Godunova bylo ostatně operní událostí roku, zvláště pokud se pro titulní roli podařilo získat tuto hvězdu. Tomu sekundovali Arnold Flögl jako Pimen, Dr. Janko Blaho (Grigorij), Roman Hübner (Šujskij), Helena Bartošová (Xenia), Zdenko Ruth-Markov (Varlaam). Basista Arnold Flögl (který již roli Borise zpíval) svým výkonem prý tak Šaljapina okouzlil, že mu nabídl, aby s ním roli Borise v Paříži alternoval.
Národní listy z 4. června 1930 (strana 5) popisovaly hektické Šaljapinovo pracovní a životní tempo při příležitosti vystoupení v roli Borise Godunova pod taktovkou Oskara Nedbala, který také se zpěvákem zkoušel part v pokoji Hotelu de Saxe (v Hybernské ulici): “V posledních dvou dnech 57letý umělec vykonal toto dílo: 31. května zpíval na velkém koncertu v Paříži, po koncertě proseděl s přáteli celou noc. 1. června usedl do pražského rychlíku a ujel 26 hodin. 2. června o půl sedmé hodině večerní přijel do Prahy a již o sedmé hodině začala zkouška na Borise Godunova. Za tři hodiny byly probrány všechny scény, v nichž vystupuje Šaljapin, a v 10 hodin večer seděl již v jihoslovanské restauraci Kumanovo ve společnosti umělců Slovenského národního divadla v Bratislavě u sklenky vína, přátelsky s nimi besedoval o svém životě, o divadle, o tom, jaké požadavky klade na scénu a herce, vyprávěl zajímavé příběhy ze svého života, byl přívětivý, milý, okouzlující a byl středem všeobecné pozornosti do pozdní noci. Nikdo by neřekl, že tento živý, bez ustání vyprávějící a výrazně gestikulující umělec s téměř šedými vlasy, nespal dvě noci, přijel z Paříže do Prahy, strávil tři hodiny u klavíru a zůstal svěží, vtipný, pozorný a živě reagující na všechny repliky spolustolovníků…”
Bohužel tento delší zájezd SND skončil finančním propadem, ze kterého byl obviněn právě Oskar Nedbal. Šaljapin při pozdějších rozhovorech odbýval otázky na toto první jevištní vystoupení v Praze jen mávnutím rukou jakožto pouze příležitostnou událost.
1932 – Brno
30. dubna 1932 vystoupil v Brně na scéně Městského divadla ve své ikonické roli Borise Godunova. Jako obvykle jeho vystoupení provázely organizační změny. Původně bylo hostování ohlášeno na 29. dubna. Z dnes neznámých důvodů bylo představení odloženo o den později, ač již byly vytištěny a rozeslány pozvánky a prodány lístky. Lístky s datem 29. dubna pak platily na představení 30. dubna. A cena lístků nebyla nízká, pohybovaly se od 20 do 120 Kč, ale byly podle novinové zprávy rozprodány během dvou dnů. 29. dubna se na hlavní scéně hrál Verdiho Falstaff, ve kterém vystupovalo několik pěvců, kteří byli také protagonisté následující provedení Borise Godunova. Dne 29. dubna ale byly od 10:00 hodin na jevišti Městského divadla přezkoušeny velké a klíčové scény Musorgského díla (podle dochované režijní knihy Korunovace, Kreml, Duma) se sólisty nejprve s klavírem a ve 12:00 hodin následovala zkouška téhož programu již s orchestrem. Zkoušky vedl samozřejmě autor hudebního nastudování, mladý dirigent na počátku velké kariéry Zdeněk Chalabala. Režií inscenace byl pověřen chorvatský režisér Branko Gavella, který působil v brněnském Zemském divadle v letech 1931 až 1940 jak u činoherního, tak u operního souboru. 30. dubna v 10:00 hodin následovala další zkouška velkých sborových scén (sbormistr Vilibald Rubínek) a o půl sedmé večer pak očekávané představení se Šaljapinem. Příprava se zřejmě ale neobešla bez náročných vyjednávání mezi hvězdou a souborem, jak dosvědčuje krátká anonymní reportáž Šaljapin zkouší (Brněnská Svoboda, 30. duben 1932): “Režii Gavellovu si předělal po svém. Nástupy i scénické seskupení osob. Nové dveře museli mu udělat na scénu.” To potvrzuje hvězdné postavení pěvce, jeho pověst dosavadních zvyků i manýr a přizpůsobení celé inscenace jedinému zpěvákovi, který “přichází jako velmož: po jednom boku impresario, po druhém osobní lékař.” U většiny kritiků se Šaljapinův výkon setkal s nadšeným hodnocením plným superlativů, byť v některých byl velmi decentně připomenut umělcův věk. Recenze ocenili komplexnost pěveckého a hereckého výkonu, vysoce nuancovanou hru i naprosto přesvědčivou psychologickou studii postavy cara. Vysoce bylo také kritiky hodnoceno Chalabalovo hudební nastudování.
V Brně ho jako host ale již v této roli „předběhl“ jiný slavný emigrant, který sdílel některé role šaljapinovského repertoáru (především oba Mefisty z Gounodovy a Boitovy opery a Borise Godunova M. P. Musorgského). O sedm let mladší barytonista Georges Baklanoff (Georgij Andrejevič Baklanov (1880–1938)), narozený v Litvě a působící v Kyjevě, ranou kariéru strávil ve Velkém a Mariánském divadle, ale od roku 1917 působil v Chicagu. Ostatně od roku 1910, kdy začal s hotováními v USA, se odvíjela jeho světová sláva. Baklanoff opakovaně hostoval v Praze i Brně. V pražském Národním divadle hostoval 32krát v rozmezí let 1911–1935. Zpíval jak italské party, tak svou profilovou roli Mefistofela v Gounodově opeře Faust a Markétka (se kterou zde debutoval na podzim 1911), tak třikrát titulní roli Borise Godunova (1912 a 1923). V Brně byla ale role ruského krutovládce spojována s takřka ideálním pojetím srbského zpěváka Nikoly Cvejiče (1896–1987), který v letech 1930–1940 na brněnské scéně ve stálém angažmá vytvořil desítky rolí. Ten cara ztvárnil jak v inscenaci z roku 1931, tak v novém nastudování roku 1935. Role hrůzovládce Borise Godunova ostatně byla i na dalších československých scénách obsazována hostujícími hvězdami. V Ostravě například v sezóně 1936/37 v titulní roli vystoupil další světoznámý emigrant – ukrajinský basista Alexander Kipnis (1891–1974).
1934 – Bratislava
Další Šaljapinovu profilovou roli smělo poznat bratislavské publikum. Slovenské národné divadlo v Bratislavě zřejmě po delším vyjednávání dohodlo hostování na 15. května 1934. Partnery v inscenaci Gounodovy opery Faust byli přední sólisté bratislavského operního souboru. Titulní roli zpíval dr. Janko Blaho a Markétku sopranistka Helena Bartošová. Oba zpěváky Šaljapin poznal již při představení v roce 1930 v Praze, kde hostovalo právě Slovenské národné divadlo. Sopránového Siebla zazpívala pozdější sólistka Národního divadla v Praze Žofie Napravilová. Režisérem inscenace byl Čech Viktor Šulc, působící v letech 1932–1938 v Bratislavě v trvalém angažmá. Shodou okolností byl jeho první inscenací zde činoherní Goethův Faust v roce 1932. V. Šulc jako umělec židovského původu byl pak jednou z mnoha obětí holocaustu na našem území, byl zavražděn v Osvětimi. Významný slovenský výtvarník Ján Ladvenica (jeho část scénografické tvorby je spjata s budováním moderního divadla na Slovensku, především s bratislavskou hlavní scénou) byl autorem výtvarné podoby inscenace. Dirigentem jedné z nejúspěšnějších bratislavských inscenací ve třicátých letech byl Josef Vincourek, který vedle běžného repertoáru nastudoval i několik světových premiér nových slovenských oper a opakovaně s J. Ladvenicou jako scénografem spolupracoval. Šaljapin podle dobého svědectví veřejně ocenil Vincourkův dirigentský výkon. Podle knižních vzpomínek tenoristy Janka Blaha ukončil vítězný večer posezením ve vinárně U Geisreiterů na Reichardovej ulici (dnešní Rajská) a oslava s členy souboru se protáhla samozřejmě až do ranních hodin.
Na Šaljapinův výkon vzpomínal očitý svědek představení, kulturní publicista Dr. Gregor Medvecký: “Spieva a hrá Satanáša: hrá ho pred vystúpením na javisku, i po predstavení v reštaurácii, v družnom kruhu bratislavských spevákov, hercov i hudobníkov. Jeho bratislavské vystúpenie malo strhujúci úspech. Nemožno opísať neobyčajné vytrženie bratislavského obecenstva. Po každej stránke Šaľapin zanechal v Bratislave úchvatný dojem. Na odporúčanie Arnolda Flögla, ku ktorému mal zvláštne sympatie, odobral sa na okružnú cestu po Slovensku. Navštívil Piešťany, Trenčianske Teplice, Oravu, Liptov i Tatry. Cestou vyhľadával príležitosť, aby sa pozhováral s naším prostým ľudom. Úprimne obdivoval krásu slovenskej prírody, svojrázny kroj a zvyky, bezprostrednosť slovenského charakteru ho udivovali.” (Medvecký, Dr. Gr. Kultúrny život, roč. 14, 18.07.1959, č. 29, s. 9.)
Většina recenzí takto hýřila superlativy včetně publicistického příspěvku skladatele Alexandra Moyzese v periodiku Národný denník (23. května 2023), přesto v některých recenzích zaznívají již určité náznaky výtek k ochabnutí hlasového fondu a spíše zdůraznění mistrného hereckého výkonu.
1934 – Praha
Nedlouho po Bratislavě následoval i dlouho očekávaný debut v Národním divadle v Praze, kde vystoupil v jediném představení Masssenetovy opery Don Quijotte 1. června 1934 vlastně na sklonku oslnivé světové kariéry (tři roky poté přestal veřejně vystupovat). V inscenaci pod taktovkou zkušeného Milana Zuny mu byli za partnery mladá mezzosopranistka Štěpánka Štěpánová jako ohnivá Dulcinea a Jan Konstantin jako Sancho. Režisérem inscenace byl tehdy právě třicetiletý basista a operní režisér Hanuš Thein (operní režii studoval u Ferdinanda Pujmana). Jednalo se o devatenáctou reprízu právě rok staré inscenace, která byla upravena pro obě scény jak Národního, tak Stavovského divadla. Premiéru a reprízy zpíval fenomenální český basista Vilém Zítek. Šaljapinovo hostování sledovala dobová periodika; noviny jako Národní listy uveřejnily i Šaljapinovy fotografické portréty v roli.
Toto hostování předcházela celá anabáze jednání a korespondence s několika mistrovými agenty a zastupujícími agenturami. V červnu 1931 začalo s Národním divadlem vyjednávat Mezinárodní koncertní ředitelství a Divadelní agentura Bedřich Spurný. V dopise z 8. června 1931 se uvádí, že Šaljapin podepsal s touto agenturou smlouvu na jediné představení v roli Gounodova Mefista. Dopis kromě nabídky hostování v Národním divadle, protože ředitel agentury Spurný by „velmi nerad“ jednal s německým divadlem (byť kapacitně větším), navrhuje možnost jednorázového vystoupení souboru společně se Šaljapinem v pražském divadle Varieté (tedy jako v roce 1930). „Šéf opery Mistr Ostrčil je tomuto záměru příznivě nakloněn.“ doplňuje v závěru dopisu B. Spurný.
Přinejmenším dvakrát ztroskotal plán Šaljapinova hostování na finančních nárocích pěvce. Vedení Národního divadla vyjednávalo s další zastupující organizací, Bičurinovou agenturou, vystoupení pro sezónu 1931/32. V nabídce agentury bylo vystoupení buď v roli Borise nebo Gounodova Mefista. Agenturou žádaný honorář ve výši 66.000,- Kč byl považován za příliš vysoké riziko pro Národní divadlo, i když umělec zřejmě slevil ze svých předchozích nároků na dobový přepočet cca 2.000,- amerických dolarů (za koncerty v sále Lucerny s více místy inkasoval 3.000,- dolarů). Roli v odmítnutí nabídky zřejmě sehrávala především ekonomicky obtížná doba po velké hospodářské krizi, která samozřejmě výrazně zasáhla i oblast kulturního podnikání. Divadlo si také nebylo jisto úplným vyprodáním, tak aby se zajistila alespoň návratnost investice.
V dopise ředitele umělecké agentury M. Bičurina z 1. května 1934 je plán hostování včetně dat již konkretizován. V úvahu připadaly dvě zpěvákovy role – Musorgského Boris Godunov a Massenetův Don Quijotte. Zároveň agentura definitivně ukončila vyjednávání s pražskou německou scénou Neues deutches Theater o možném hostování, což ale mohlo sloužit jen jako vyjednávající argument mezi oběma částečně soupeřícími scénami. Agent žádal dvě zkoušky na jevišti s orchestrem a sborem. O dva dny později agentura specifikovala v dalším dopise finanční požadavek za vystoupení, a to na svou dobu stále ještě extrémně vysokou částkou 33.000,- Kč pro pěvce a zároveň žádá o povolení Národní banky k vývozu honoráře z Československa. Zřejmě na základě další (ústní) dohody byl definitivní termín vystoupení stanoven na 1. června 1934 a roli Don Quijotta.
Na toto Šaljapinovo vystoupení později vzpomínalo několik jeho partnerů z Národního divadla. Ač jeho výkon byl považován za skvělý, tak jeho manýry a nároky byly považovány za poněkud nevhodné, zvláště přehlíživé chování k režiséru inscenace Hanuši Theinovi a vynucování si temp u dirigenta představení.
1937 – Piešťany
Na Slovensko se ale Šaljapin ještě vrátil. Již ne jako výkonný umělec, ale jako pacient světově známých lázní v Piešťanech, kde léčil své zdravotní neduhy na podzim 1937. Zde bydlel v luxusním apartmá v hotelu Thermia Palace na Kupeľnom ostrove. Vedle procedur se věnoval i vycházkám v parku a okolí, a patrně i výletům, na kterých ho okouzlily slovenské památky tak, že projevil prý přání koupit nějaký slovenský hrad …
Konstantin Karenin
Ač Šaljapin oficiálně nepůsobil nikdy jako pěvecký pedagog, za svého jediného žáka se žertem označoval talentovaného tenoristu Konstantina Karenina (1897–1966), ruského emigranta žijícího v Praze a vystupujícího v pražském Národním divadle jako stálý host. Šaljapin a Karenin se poznali v Paříži, kde Karenin studoval na konzervatoři. Sblížil je ruský původ a temperament. Šaljapin Kareninovi radil nejen v pěveckých otázkách, ale také ho herecky připravil na některé role, především ruského repertoáru. Přímo dle jeho instrukcí tak Karenin například formoval svého Heřmana v Pikové dámě.
Poděkování: Tento článek by nevznikl bez neocenitelné rešeršní pomoci kolegyň a kolegů z archivů Národního divadla v Praze, Slovenského národného divadla v Bratislavě, Národního divadla v Brně, Českého muzea hudby NM v Praze a dalších institucí. Autor by takto rád vyjádřil své poděkování.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
