Fjodor Šaljapin a Československo

Další Šaljapinovu profilovou roli smělo poznat bratislavské publikum. Slovenské národné divadlo v Bratislavě zřejmě po delším vyjednávání dohodlo hostování na 15. května 1934. Partnery v inscenaci Gounodovy opery Faust byli přední sólisté bratislavského operního souboru. Titulní roli zpíval dr. Janko Blaho a Markétku sopranistka Helena Bartošová. Oba zpěváky Šaljapin poznal již při představení v roce 1930 v Praze, kde hostovalo právě Slovenské národné divadlo. Sopránového Siebla zazpívala pozdější sólistka Národního divadla v Praze Žofie Napravilová. Režisérem inscenace byl Čech Viktor Šulc, působící v letech 1932–1938 v Bratislavě v trvalém angažmá. Shodou okolností byl jeho první inscenací zde činoherní Goethův Faust v roce 1932. V. Šulc jako umělec židovského původu byl pak jednou z mnoha obětí holocaustu na našem území, byl zavražděn v Osvětimi. Významný slovenský výtvarník Ján Ladvenica (jeho část scénografické tvorby je spjata s budováním moderního divadla na Slovensku, především s bratislavskou hlavní scénou) byl autorem výtvarné podoby inscenace. Dirigentem jedné z nejúspěšnějších bratislavských inscenací ve třicátých letech byl Josef Vincourek, který vedle běžného repertoáru nastudoval i několik světových premiér nových slovenských oper a opakovaně s J. Ladvenicou jako scénografem spolupracoval. Šaljapin podle dobého svědectví veřejně ocenil Vincourkův dirigentský výkon. Podle knižních vzpomínek tenoristy Janka Blaha ukončil vítězný večer posezením ve vinárně U Geisreiterů na Reichardovej ulici (dnešní Rajská) a oslava s členy souboru se protáhla samozřejmě až do ranních hodin.

Na Šaljapinův výkon vzpomínal očitý svědek představení, kulturní publicista Dr. Gregor Medvecký: “Spieva a hrá Satanáša: hrá ho pred vystúpením na javisku, i po predstavení v reštaurácii, v družnom kruhu bratislavských spevákov, hercov i hudobníkov. Jeho bratislavské vystúpenie malo strhujúci úspech. Nemožno opísať neobyčajné vytrženie bratislavského obecenstva. Po každej stránke Šaľapin zanechal v Bratislave úchvatný dojem. Na odporúčanie Arnolda Flögla, ku ktorému mal zvláštne sympatie, odobral sa na okružnú cestu po Slovensku. Navštívil Piešťany, Trenčianske Teplice, Oravu, Liptov i Tatry. Cestou vyhľadával príležitosť, aby sa pozhováral s naším prostým ľudom. Úprimne obdivoval krásu slovenskej prírody, svojrázny kroj a zvyky, bezprostrednosť slovenského charakteru ho udivovali.” (Medvecký, Dr. Gr. Kultúrny život, roč. 14, 18.07.1959, č. 29, s. 9.)

Většina recenzí takto hýřila superlativy včetně publicistického příspěvku skladatele Alexandra Moyzese v periodiku Národný denník (23. května 2023), přesto v některých recenzích zaznívají již určité náznaky výtek k ochabnutí hlasového fondu a spíše zdůraznění mistrného hereckého výkonu.

1934 – Praha

Nedlouho po Bratislavě následoval i dlouho očekávaný debut v Národním divadle v Praze, kde vystoupil v jediném představení Masssenetovy opery Don Quijotte 1. června 1934 vlastně na sklonku oslnivé světové kariéry (tři roky poté přestal veřejně vystupovat). V inscenaci pod taktovkou zkušeného Milana Zuny mu byli za partnery mladá mezzosopranistka Štěpánka Štěpánová jako ohnivá Dulcinea a Jan Konstantin jako Sancho. Režisérem inscenace byl tehdy právě třicetiletý basista a operní režisér Hanuš Thein (operní režii studoval u Ferdinanda Pujmana). Jednalo se o devatenáctou reprízu právě rok staré inscenace, která byla upravena pro obě scény jak Národního, tak Stavovského divadla. Premiéru a reprízy zpíval fenomenální český basista Vilém Zítek. Šaljapinovo hostování sledovala dobová periodika; noviny jako Národní listy uveřejnily i Šaljapinovy fotografické portréty v roli.

Toto hostování předcházela celá anabáze jednání a korespondence s několika mistrovými agenty a zastupujícími agenturami. V červnu 1931 začalo s Národním divadlem vyjednávat Mezinárodní koncertní ředitelství a Divadelní agentura Bedřich Spurný. V dopise z 8. června 1931 se uvádí, že Šaljapin podepsal s touto agenturou smlouvu na jediné představení v roli Gounodova Mefista. Dopis kromě nabídky hostování v Národním divadle, protože ředitel agentury Spurný by „velmi nerad“ jednal s německým divadlem (byť kapacitně větším), navrhuje možnost jednorázového vystoupení souboru společně se Šaljapinem v pražském divadle Varieté (tedy jako v roce 1930). „Šéf opery Mistr Ostrčil je tomuto záměru příznivě nakloněn.“ doplňuje v závěru dopisu B. Spurný.

Přinejmenším dvakrát ztroskotal plán Šaljapinova hostování na finančních nárocích pěvce. Vedení Národního divadla vyjednávalo s další zastupující organizací, Bičurinovou agenturou, vystoupení pro sezónu 1931/32. V nabídce agentury bylo vystoupení buď v roli Borise nebo Gounodova Mefista. Agenturou žádaný honorář ve výši 66.000,- Kč byl považován za příliš vysoké riziko pro Národní divadlo, i když umělec zřejmě slevil ze svých předchozích nároků na dobový přepočet cca 2.000,- amerických dolarů (za koncerty v sále Lucerny s více místy inkasoval 3.000,- dolarů). Roli v odmítnutí nabídky zřejmě sehrávala především ekonomicky obtížná doba po velké hospodářské krizi, která samozřejmě výrazně zasáhla i oblast kulturního podnikání. Divadlo si také nebylo jisto úplným vyprodáním, tak aby se zajistila alespoň návratnost investice.

V dopise ředitele umělecké agentury M. Bičurina z 1. května 1934 je plán hostování včetně dat již konkretizován. V úvahu připadaly dvě zpěvákovy role – Musorgského Boris Godunov a Massenetův Don Quijotte. Zároveň agentura definitivně ukončila vyjednávání s pražskou německou scénou Neues deutches Theater o možném hostování, což ale mohlo sloužit jen jako vyjednávající argument mezi oběma částečně soupeřícími scénami. Agent žádal dvě zkoušky na jevišti s orchestrem a sborem. O dva dny později agentura specifikovala v dalším dopise finanční požadavek za vystoupení, a to na svou dobu stále ještě extrémně vysokou částkou 33.000,- Kč pro pěvce a zároveň žádá o povolení Národní banky k vývozu honoráře z Československa. Zřejmě na základě další (ústní) dohody byl definitivní termín vystoupení stanoven na 1. června 1934 a roli Don Quijotta.

Na toto Šaljapinovo vystoupení později vzpomínalo několik jeho partnerů z Národního divadla. Ač jeho výkon byl považován za skvělý, tak jeho manýry a nároky byly považovány za poněkud nevhodné, zvláště přehlíživé chování k režiséru inscenace Hanuši Theinovi a vynucování si temp u dirigenta představení.

1937 – Piešťany

Na Slovensko se ale Šaljapin ještě vrátil. Již ne jako výkonný umělec, ale jako pacient světově známých lázní v Piešťanech, kde léčil své zdravotní neduhy na podzim 1937. Zde bydlel v luxusním apartmá v hotelu Thermia Palace na Kupeľnom ostrove. Vedle procedur se věnoval i vycházkám v parku a okolí, a patrně i výletům, na kterých ho okouzlily slovenské památky tak, že projevil prý přání koupit nějaký slovenský hrad …

Konstantin Karenin