Francouzská dvorská hudba na Moravském podzimu

Soubor Il Festino vznikl v roce 2009 a specializuje se na hudbu 17. století, která zněla na královském dvoře. Dagmar Šašková v téže době studovala ve Francii tutéž specializaci a spojení bylo víc než logické. Galantní kultura se pěstovala tehdy v salónech a dávala mantinely pro společenské chování a vyjadřování citů. Skladatelé, kteří tuto hudbu psali, byli váženými hudebníky, tanečníky a pedagogy, i když dnes známí nejsou. Snad jen Jean-Baptiste Lully, který vynalezl novou francouzskou operu a byl „superintendantem královy hudby“.

Soubor tvoří cembalo – Laurent Stewart, viola da gamba – Hana Fleková, theorba – Manuel de Grande a mezzosopranistka Dagmar Šašková. Vybrali si k prezentaci nám neznámé autory, kteří francouzskou hudbu utvářeli. Michel Lambert byl ve druhé polovině 17. století kapelníkem dvorské kapely. Zazněly tři písně o nešťastných milencích, působivé v klidném a melodickém vyznění. Sébastien Le Camus, hráč na gambu a theorbu, byl představen čtyřmi písněmi, které jsou i o krásách života a lásky, nadýchané, oduševnělé i koketní. Skladby Luise de Molliera také dýchají nešťastnou láskou, ale jsou i o radostech života. Byly zařazeny jako překvapení, neboť byly údajně nalezeny v Brně, v augustiniánském archivu.

Všechny písně zpívala zpěvačka z not. Bohužel dramaturgie koncertu nezaujala brněnskou hudební obci tak, aby naplnili sál. Jen poloviční návštěvnost způsobila delší dozvuk a hlas zde zněl ostřeji než ostatní nástroje. Ale pěvkyně vše nahradila vroucností, citovostí, francouzským šarmem a příjemnou barvou kulatého mezzosopránu.

Zčásti byl pořad koncipován jako „výchovný koncert“. Mezi uváděné písňové cykly byly vloženy skladby pro jednotlivé nástroje, které pěvkyně představovala. Pro violu da gamba zazněla skladba Marina Maraise Plainte en ré majeur (Nářek), kterou hrála Hana Fleková spolu s cembalistou Laurentem Stewardem. Další představovací skladbou byla Passacaglia C dur pro sólové cembalo Luise Couperina. Opakující se motivy, maximální zdobnost, v jedné tónině, působily poněkud jednotvárně. Poslední se představila theorba, kdy Manuel de Grande přednesl Prélude, Allemande et Chaconne pro sólovou theorbu. Uklidňující, až relaxační hudba, nástroj znějící jako kytara, díky čtrnácti strunám je daleko variabilnější a má větší dozvuk.

Byl to pohodový večer s malými hudebními klenoty, jež došly u posluchačů velkého uznání. Jen škoda, že brněnské publikum nevyhodnotilo tuto nabídku jako výjimečnou a nechalo si ujít písňové klenoty 17. století.