Generace X: nový projekt Michala Záhory spojil tanec a sociologii

Praktickým ohraničením se při vymezení stal rok narození 1979 nebo 1980, tedy projekt chce vypovídat o lidech, kteří se nyní blíží či překračují čtyřicítku a od nichž se dá očekávat i jisté bilancování dosavadního života. Jde samozřejmě o příliš konkrétní téma, aby bylo možné je srozumitelně zpracovat výhradně choreograficky, a tak pod hlavičkou Pulsaru vznikl projekt, který není možné vnímat pouze jako taneční inscenaci, ale v širší souvislosti jako projekt překračující ne žánry, ale obory. Jeho plnohodnou součástí je jak složka choreografická, tak výzkum a jeho interpretace. Spolu s choreografem Michalem Záhorou se přípravy ujala stálá spolupracovnice Pulsaru Tereza Krčálová, která využívá metodu verbatim pro tvorbu dokumentárních inscenací.

Ačkoliv v samotném názvu metody je výraz, který znamená „slovo“, a primárně se takto získávají materiály pro vznik divadelních inscenací, jež využívají text, není důvod materiál zpracovat i neverbálně v podobě taneční inscenace, jako se to stalo nyní. Metoda verbatim je vlastně metoda dotazování vybrané skupiny lidí na předem dané téma s pomocí přesně konstruovaných otázek, s přepsanými texty je pak možné nakládat jako s dramatickým textem nebo poslouží jako předloha k jeho dotvoření. Důležitá je autenticita a to, že jsou využívány reálné výpovědi reálných lidí.

Výzkumné fáze Generace X se zúčastnilo 21 lidí, ale nejde tak docela o průřez celou generací, jsou to osobnosti spojené se společenským životem, herec, skladatel, novinář, historik, producent… samozřejmě muži i ženy. Předpokládejme však, že dětství, převrat a vstup do dospělosti vnímali podobně jako jejich vrstevníci napříč republikou. Na premiéře diváci dostali „literární předlohu k tanečnímu představení“ sestávající z jejich různých výpovědí, nyní anonymizovaných. A hru, kterou si ale může zahrát jen ona generace x, která se pozná ve startovací formuli „Narodili jste se v roce 1979, dneska je vám 40 let“ a podle toho, jak se ztotožňuje s jinými dalšími (zjednodušenými) konstatováními, se má posunout přes řadu otázek až k tomu, že se „pozná“ mezi 6 typy dnešních čtyřicátníků.

Tuhle sociologickou hru si vymyslel Martin Buchtík (pracovník STEM, odborný konzultant pro tuto inscenaci), který také uvedl premiérů představením těchto 6 vyextrahovaných typů publiku. Začínáme u představitelů bohaté lékařskoprávnické elity a končíme u těch, kteří jsou jednou nohou v exekuci. V důsledku ale vidíme, že „pocity“ této generace půjde jen těžko shrnout a vyjádřit, protože i když jde o modelové čtyřicátníky, jejich sociální postavení determinuje jejich život a jeho prožívání tak, že mnozí ani nemají šanci se někdy setkat a jen o sobě vzájemně čtou v novinách… Sice se tu bavíme o situaci čtyřicátníků, ale třeba naštvaných občanů koketujících s chudobou máme dostatečné zastoupení i mezi důchodci a čerstvě vyučenými. Jinak mne vcelku zaráží, že nikdo (pokud vím) v inscenacích tanečních ani činoherních nijak neřeší problém rozpadu a pomalého zániku střední třídy, což je skrytá hrozba, které naše společnost čelí, protože přichází o stabilizační pojítko mezi dvěma skupinami, které se mohou tak vzdálit, až jedna proti té druhé povstane (a pak se budeme všichni strašně divit, jak to, že někdo připustil druhý Únor). To jen tak na okraj.

Pokud ponecháme textovou předlohu stranou – a to má své opodstatnění v tom, že většina diváků neměla beztoho čas si ji před představením přečíst celou, tedy i další návštěvníci spíše nejprve uvidí taneční vystoupení a pak teprve se pustí do výpovědí – je inscenace Generace X sólem pro tanečnici, její tělo a škálu emocí. Tou tanečnicí je Helena Arenbergerová (1980), na níž leží tíže dlouhé choreografie a zraků publika. Na scéně prochází různými více či méně vyhrocenými emočními stavy, jimiž proplouvá s lehkostí i napětím, jež se zračí v jejím atletickém těle.

Volnost fantazie dovolí dívat se na sólo jako na vnitřní prožitky různých situací, jež formují jednu osobnost, stejně tak jako duševní rozpoložení mnoha lidí v jenom čase a místě, v nichž se odráží odolnost i slabost. V prvních okamžicích inscenace jako by si tanečnice vyměřovala a zkoumala své teritorium, objevovala svět v jeho hranicích, ukotvila se v něm. V tomto vytyčeném prostoru však působí neviditelné síly, s nimiž se pak střetává. Choreograf vtiskl do jejího těla stálé vědomí, každé gesto a pohyb jsou řízené a kontrolované, vedené, ať už směřuje energie dovnitř, či ven. Jde o taneční i herecké vystoupení, ačkoli při něm nepadne ani jediné slovo. Mnoho totiž leží ve výrazu těla (jeho napětí, kontrakci, anebo rozvolněné plynulosti, lehkosti) i ve výrazu tváře. Jsou okamžiky, v nichž interpretka prostorem proplouvá, okamžiky, kdy jej odkrajuje prudkými gesty, kdy reaguje na nehmotné podněty.