Gustave Flaubert a opera

Literární dílo spisovatele Gustava Flauberta (1821–1880), od jehož narození 12. prosince uplynou již dvě století, se rozvíjí ve dvou hlavních liniích. První představuje realistický psychologický román, představovaný především autobiografickou Citovou výchovou (1869) a světově proslulým románem Madame Bovary (1857). Zde v realistické literární metodě navázal na tradici Honorého de Balzaca. Druhou linii pak zastupují povídky a romány s legendárními příběhy nezřídka z exotického prostředí, jako jsou román Salammbô (1862), novely Julián Pohostinný a Herodias ze Tří povídek (1877) nebo dramatický text Pokušení svatého Antonína (1851). Salammbô z prostředí starověkého Karthága, Herodias z Judeje, Pokušení svatého Antonína a novela Julián Pohostinný z raného středověku pak vynikají nejenom důkladným studiem historického prostředí a barvitými popisy, ale také výrazným sklonem k mysticismu, ale zároveň i jeho kritikou. V pozdějších dílech je již cítit i příklon k idejím světového symbolismu, který dosáhl vrcholu až v následující generaci literátů. Většina Flaubertových děl byla přepracována pro divadelní účely, pro rozhlas a televizi. Jeho prózy (především Madame Bovary) mnohokráte posloužily již od dob němého filmu také jako základ pro filmové adaptace. Samozřejmě dala jeho tvorba za vznik i dílům baletním, tanečním či operním, která si při příležitosti spisovatelova výročí připomeňme.

Tři povídky

Prostřední ze tří kratších próz ze sbírky Tři povídky s názvem Legenda o svatém Juliánu Pohostinném byla zhudebněna francouzským skladatelem Camillem Erlangerem (1863–1919) v roce 1888. Dramatickou legendu o třech aktech a sedmi obrazech La Légende de Saint-Julien L’hospitalier začal komponovat ještě za římského pobytu ve Ville Medici, kam získal stipendium po skončení studia na pařížské konzervatoři a cenu (spojenou s pobytem v Římě) za svou první úspěšnou vokální skladbu – kantátu Velleda. Libreto k jeho první opeře zpracoval ve své době známý a plodný francouzský dramatik Marcel Luguet (1865–1934). Ten v duchu nastupujícího dobového symbolismu převedl Flaubertovu novelu do libreta, ve kterém kromě titulní postavy Juliána nenesou další postavy jména, ale jen typová označení (Kastelán, Malomocný, Poustevník, Juliánova matka, Stařec, Princezna atd.) Podle dostupného libreta věrně vychází z Flaubertova původního textu a přenáší děj do renesanční Francie, přičemž z pochopitelných dramaturgických důvodů vynechává epizody z Juliánova dětství. Flaubertova látka ovšem nebyla původní, spisovatel vyšel ze starofrancouzské středověké křesťanské legendy. Julián jako šlechtický synek již jako dítě našel zálibu v trápení zvířat a smrti. Protože se domnívá, že náhodně zabil svou matku, uprchne z rodného panství. V dalekých zemích získá věhlas jako nájemní rytíř. Ožení se s krásnou princeznou a domnívá se, že našel konečně smysl života. Ale smrt jej doprovází i nadále. V závěru legendy pracuje Julián jako převozník, který nežádá odměnu za těžkou práci. V závěru novely i opery se setkává s Malomocným, kterému dá nejen jídlo, šat a lože, ale svým tělem ho i zahřeje. V umírajícím Malomocném pak poznává samotného Boha, který ho v milosti přijímá.

Opera byla dokončena až po několika letech. Erlanger několikráte kompozici přerušil a věnoval se jiným kompozicím. Skladatel dílo dedikoval svému učiteli Leovi Delibesovi. Nejdříve byla nastudována v dubnu roku 1894 silami pařížské konzervatoře a provedena nejprve koncertně. Scénické realizace se dočkala v roce 1897 v pařížském divadle Opéra Comique. Dílo se setkala s kladnými ohlasy a otevřelo cestu Erlangerovi k dalším zakázkám pro francouzská jeviště. Dílo je dostupné na nahrávce francouzského rozhlasu z roku 1954 na labelu historických zvukových nahrávek Cantus Classics.

Stejnou látku zhudebnil i italský veristický skladatel Riccardo Zandonai, který na libreto známého dramatika Artura Rossata vytvořil operu o dvou dějstvích, prologu a epilogu s názvem Giuliano. Libretista zkombinoval jednak Flaubertův text a jednak vyprávění o Juliánu Pohostinném ze středověké Legendy aurey Jacobuse de Voragine, ze které hojně čerpal sám Flaubert. Premiéra v únoru 1928 v Neapoli v Teatro San Carlo ale žádnou výraznější stopu v dějinách opery nezanechala.

Závěrečná novela ze Tří povídek se pak stala literárním základem pro nejznámější zhudebnění Flaubertových textů. Stejnojmenná raná opera Herodias Julese Masseneta je stálou součástí širšího světového operního repertoáru. Flaubertův text myšlenkově i prostředím souvisí s jeho románem Salammbô, a to především okázalostí a dekadencí starověkého východu. Herodias je ovšem text silně zhuštěný a jeho název neodpovídá tak zcela ději. Novela by se mohla nazvat také Herodes nebo Salome. Námět je známý příběh o konci života proroka Jana Křtitele vězněného na dvoře Heroda a jeho hříšné manželky Herodias. Flaubertova novela se především soustředí vedle popisu orientálního prostředí na napětí trojúhelníku postav Herodias – Herodes – Herodiadina dcera Salome, která se na prahu dospělosti vrací k matce. Flaubertův text závěrečnou dramatickou situací inspiroval také jednoaktové drama Oscara Wilda Salome, které pak zhudebnil Richard Strauss.

Zájem mladého Julese Masseneta o tuto látku byl zintenzivněn nabídkou textu italského libretisty a překladatele Angela Zanardiniho, který přeložil do italštiny Massenetovu první operu Le Roi de Lahore. Historicky existují dvě verze opery – francouzská a italská. Obě jsou skladatelem autorizovány. Autoři francouzské verze byli renomovaní libretisté Paul Milliet a Henri Grémont. Premiéra v Bruselu v předvánočním čase roku 1881 byla následována o dva měsíce později premiérou italské verze s názvem Erodiade na Zanardiniho libreto v Teatro alla Scala. Pak byly v Evropě souběžně uváděny obě jazykové verze, které se liší i uspořádáním scén. Massenet obě verze několikráte přepracoval, provozovací rozvrh dnes uváděné francouzské verze se ustálil na čtyřech aktech a sedmi obrazech. Opera byla nastudována dalšími frankofonními scénami, ale například do Londýna se dostala až relativně pozdě – roku 1904. Stejně jako jiné opery se starozákonními postavami zde měla problém s cenzurou a poprvé byla inscenována pod názvem Salomé (tedy rok před světovou premiérou Straussovy jednoaktovky Salome). Metropolitní opera uvedla poprvé dílo roku 1909 ve francouzské verzi. Postupně začala převládat při uvádění francouzská verze, samozřejmě mimo italský region. Významné inscenace tohoto náročného díla o délce tři a čtvrt hodiny (byť opera umožňuje i četné škrty například v baletních číslech) vznikly zejména na pařížských operních scénách. Účast baletního tělesa při inscenaci je klíčová, partitura předepisuje tance a balety ve všech čtyřech dějstvích – včetně velkého baletu národů Předního východu o pěti číslech v posledním dějství. Opera ale po druhé světové válce poněkud ztratila mimo Francii inscenační kontinuitu. Významnou událostí se stalo ale nastudování ve Vídeňské státní opeře v únoru 1995, které bylo zároveň rakouskou premiérou této opery, ve skvělém nastudování Marcella Viottiho a strhujícími pěveckými výkony Plácida Dominga (Jean = Jan Křitel), Agnes Baltsy (Herodias), Juana Ponse (Herodes) a Nancy Gustafsson (Salomé). V roli judejské princezny se pak vystřídalo několik dalších pěvkyň, také americká hvězdná sopranistka Renée Fleming. Zážitek byl umocněn scénografií a návrhem kostýmů významného rakouského akčního umělce Herrmana Nitsche, inscenátora uměleckých „rituálů krve“. Naprosto mimořádný umělecký počin tak změnil pohled na dosavadní operní scénografii a dodnes zůstává nepřekonán. Záznam z představení je k dispozici na dvd.

Madame Bovary

Psychologický román Madame Bovary z roku 1857, který vyvolal obrovský ohlas a zároveň skandál v měšťáckých a církevních kruzích, dlouhou dobu čekal na operní adaptaci. Teprve roku 1951 měla premiéru francouzská tříaktová opera Emmanuela Bondevilla (1898–1987) Madame Bovary. V hlavní roli vystoupila populární francouzská sopranistka Jacqueline Brumaire, interpretka standardního sopránového repertoáru a zároveň horlivá propagátorka soudobé hudby.  Opera je k dispozici v záznamu rozhlasového nastudování z roku 1962.

V roce 1955 pak zazněla v neapolském Teatro San Carlo stejnojmenná operní verze ve třech aktech italského skladatel Guida Pannaina (1891–1977). Přes prvotřídní premiérové obsazení tehdejšími hvězdami italské opery jako byly Clara Petrella (zvaná Duseová opery po slavné činoherní divě) v titulní roli, tenorista Gianni Raimondi nebo mezzosopranistka Rina Cavallari, opera zcela vymizela záhy po uvedení.

Ani třetí operní zpracování tohoto románu ale nepřivedlo nešťastnou Emu Bovary, drcenou maloměstským prostředím, trvale na operní jeviště. Od zhudebnění švýcarským skladatelem Heinrichem Sutermeisterem (1910–1995) se očekával úspěch. Tato další operní verze o dvou dějstvích a prologu se soustředila především na titulní hrdinku. Skladatel a zároveň spoluautor textu jí přiřadil několik obsáhlejších monologů odrážejících její psychologické stavy. Moralistní prolog na způsob epilogu Mozartova Dona Giovanniho přináší promluvy protagonistů o tom, kdo nese vinu na smrti Marie Bovary (jejíž křestní jméno je v libretu záměrně změněno). V premiéře v Curychu 26. května 1967 v režii předního operního režiséra Michaela Hampeho a pod taktovkou Reinharta Peterse vystoupila v titulní roli světově proslulá koloraturní sopranistka Annelise Rothenberger. Úspěch byl spíše společenský a opera je dnes prakticky zcela neznámá.

Především hlavní postavou románu je částečně inspirován i námět soudobé televizní opery amerického skladatele Michaela Torkeho (nar. 1961) s názvem The Kings of Hearts (Srdcový král, premiéra 1995).

Salammbô

Práce na historickém románu Salammbô, vydaném poprvé roku 1862, odklonila Flauberta od konceptu literárního realismu. Dílo záhy získalo velký čtenářský ohlas a ve frankofonní oblasti se stalo bestsellerem. Historie Karthága začala spisovatele zajímat roku 1857, kdy započal obsáhlé rešerše a také spolupráci s francouzským archeologem Felicienem de Saulcy. O rok později odcestoval do Tuniska, kde se seznámil s prostředím i archeologickými nálezy. Námět si vybral z Polybiových Dějin. Román v patnácti kapitolách proti sobě staví dva světy – orientální a dekadentní Karthágo proti žoldnéřskému prostředí najatých vojáků ve třetím století před naším letopočtem. Oba světy jsou zastoupeny skvělými typy – karthágským generálem Hamilkarem, jeho dcerou Salammbo a místním kněžským i vojenským stavem na straně jedné a libyjským vůdcem Mathem a jeho druhem numidským princem Narr´Havasem, kteří stojí v čele povstání proti Karthágu, na straně druhé. Dílem prochází vzájemná erotická fascinace Salammby a Matha i motiv zázračného nedotknutelného závoje bohyně Tanit. Flaubert si libuje ve vylíčení atmosféry s mnoha detaily prostředí a rozsáhlými popisy. Brzy po vydání románu byly bratry Gouncourtovými rozeznány operní rysy románové kompozice, zcela souznící s typem francouzské velké opery z exotického a historického prostředí. Román byl zhudebněn několikrát, ale většina operních adaptací zcela zapadla, nebo zůstala z různých důvodů nedokončena. Mezi těmi zcela neznámými zůstává například verze Vincenza Fornariho (1881), Niccoly Massy (1886), Eugeniusze Morawski-Dąbrowy, Alfreda Cusciny (1931) nebo původně futuristického skladatele Franca Casavoly (1948).

Velmi záhy po uveřejnění Flaubertova románu se o zhudebnění pokusil Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881). Plánovaná velká opera na vlastní text ale zůstala ve výsledku torzem. Hlavním impulzem ke kompozici bylo vydání ruského překladu roku 1863. Již koncem téhož roku je prokázáno, že skladatel započal s kompozicí. Kompoziční práce až do roku 1866 byly mnohokráte přerušeny jak z pracovních, tak soukromých důvodů (smrt matky, postupující skladatelova závislost na konzumaci alkoholu). Po předčasné Musorgského smrti některé fragmenty použil Nikolaj Čerepnin ke kompletaci jiného nedokončeného díla – komické opery Soročinský jarmark. V druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století se o toto kompoziční torzo začal intenzivně zajímat dirigent Zoltán Peskó. Shromáždil existující čísla a fragmenty z archivů a srovnal je s Flaubertovou předlohou. Tak zjistil, že všechen dochovaný materiál se váže přímo na Flaubertův text (až na scénu uvězněného Matha). Práci komplikovala skutečnost, že Musorgskij nevytvořil jednotné libreto pro celou operu. Zoltán Peskó připravil nový celek o délce cca 90 minut, který místy orchestroval. Rekonstruované torzo opery Salammbô (Musorgským zamýšlené jako čtyřaktová opera) mohli posluchači nejprve slyšet koncertně v říjnu 1980 a ve spolupráci se známým režisérem Sergejem Ljubimovem připravil Peskó i scénické uvedení v neapolském Teatro San Carlo v březnu 1983. Na cd je k dispozici rozhlasová Peskóva nahrávka z roku 1980.

Námět Salammbô rezonoval v ruské intelektuální společnosti dlouhá léta. Kolem roku 1906 se o operní zpracování pokoušel i Sergej Rachmaninov. Nenašel však vhodného libretistu a přípravné práce přerušil i z rodinných důvodů (onemocnění manželky a dcery).  Mimořádný a dlouhodobý úspěch měl ale celovečerní balet stejného jména na hudbu Andreye Arendse se skvělou výpravou a kostýmy předního ruského malíře Konstantina Korovina na scéně Velkého divadla v Moskvě. Říjnová premiéra roku 1910 odstartovala sérii obdobných baletních děl, jež se již odkláněla od klasického baletu s jednotlivými hudebními čísly k modernějšímu pojetí mimodramatu s efektní scénografií a ohromujícími kostýmy. Také skladatel českého původu Eduard Nápravník, který se v Rusku prosadil jako dirigent, zanechal v pozůstalosti nedokončenou operu Salambo, na které pracoval i v roce úmrtí 1916. V Německu pak bylo dobově úspěšné expresionistické pantomimické „Tanzdrama“ Salambo německého skladatele Heinze Tiessena z roku 1924.

Nejvýznamnější zhudebnění tohoto textu pochází od francouzského skladatele Ernesta Reyera. Pětiaktová výpravná opera je jedním z posledních výhonků žánru velké opery. Libretistou díla se stal renomovaný autor a Reyerův přítel Camille du Locle, který pro skladatele zbásnil i text francouzské velké opery o Nibelunzích Sigurd (1884). Du Locle i Reyer měli v oblibě exotické náměty, libretista měl například zásadní roli při vzniku Verdiho Aidy z egyptského prostředí. Reyerova opera o délce tři a půl hodiny disponuje všemi vlastnostmi žánru velké opery – barvitý děj s milostnou a náboženskou zápletkou zároveň, bohatá účast sborů, několik velkých baletních čísel i monumentální výprava. Vše v exotickém hávu starověkého Karthága. Únorová premiéra roku 1890 v Bruselu byla událostí roku posílenou jak zájmem médií, tak účastí bruselské operní hvězdy (která vytvořila i hlavní ženskou roli Brunehild v Sigurdovi) Rose Caron. O dva roky později byla opera opět velmi úspěšně uvedena v pařížském Palais Garnier v ohromující výpravě, na které se podíleli hned tři výtvarníci. Americká premiéra se odehrála ve frankofonním New Orleans roku 1900 a o rok později bylo dílo poprvé nastudováno v newyorské Metropolitní opeře. Salammbo zde vytvořila pěvkyně švýcarského původu Lucienne Bréval, velká hvězda pařížské Opery, tehdy dočasně působící ve Spojených státech amerických. Zcela mimořádnou událostí bylo uvedení zkrácené verze opery v amfiteátru v Karthágu roku 1906. Představení sponzorovala historická společnost Carthage Institute. Dílo pro své inscenační nároky zůstávalo dostupné jen největším operním scénám. Dobře si vedlo na francouzských jevištích. Poslední významnou inscenací pak bylo nastudování v pařížské Opeře roku 1943. Pak vymizelo jak z domácího, tak světového repertoáru. Teprve nastudování v Marseille roku 2008 k uctění výročí stého úmrtí skladatele nám vrátilo představu o tomto mimořádném díle.

Specifickým způsobem se tohoto Flaubertova historického námětu chopil rakouský avantgardní skladatel Josef Matthias Hauer (1883–1959), který předešel ve své kompoziční teorii založené na dvanáctitónové řadě dokonce Arnolda Schönberga. Jeho hudební verze se zjednodušeným názvem Salambo pochází z roku 1929. Opera o sedmi obrazech na vlastní text skladatele maximálně zhušťuje Flaubertův román, jehož zápletku pouze zjednodušuje, ale nechává bez větších změn. Pozoruhodné dílo o délce zhruba jedné hodiny je komponováno v Hauerově kompozičním systému Das Zwölftonspiel a je výrazově i melodicky překvapivě velmi bohaté. Partitura byla bezvýsledně nabídnuta Clemensu Kraussovi k provedení ve Vídeňské státní opeře. Fragmenty opery byly provedeny koncertně pod taktovou Otty Klemperera, který se o uvedení díla výrazně zasazoval. Nástup fašismu samozřejmě zbrzdil možnosti uvedení a po druhé světové válce se na Hauerovo dílo takřka zcela zapomnělo. Teprve roku 1983 bylo dílo uvedeno koncertně v rámci vlny zájmu o Hauerovy kompoziční i teoretické práce. Na základě koncertu vznikla i kompletní nahrávka pod taktovkou Lothara Zagroseka na labelu Orfeo.

Dalším zhudebněním ve stylu francouzské velké opery je opera Salambo bulharského skladatele Veselina Stoyanova (1902–1969). Na libreto Borise Borosanova vznikla rozlehlá dvouhodinová operní kompozice o šesti zrcadlově symetrických obrazech s obsahem jednotlivých scén obdobným Reyerově opeře. Libretista se ale soustředil především na vztah Salambo a Matha a ze zápletky vypustil řadu vedlejších postav a peripetií. Stejně jako Reyerovo dílo žádá výpravnou scénografii, obsazení velkým sborem pro vojenské scény a scény na karthágských shromaždištích i baletní výjevy. Skladatel a libretista ve svých záměrech tak reagovali na dramaturgii i hudební styl nejúspěšnějšího díla moderní bulharské opery, na Cara Kalojana (1936) Panča Vladigerova. Premiéra v Sofii v květnu roku 1940 byla provázena zdvořilostním úspěchem. Problematickým pro bulharské kritiky a estetiky se stal především námět, který nerezonoval s napjatou atmosférou počátku druhé světové války. Exotismy byly v té době považovány za přežitek. Již roku 1942 bylo dílo nastudováno ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Tehdejší dramaturgie se nebála novinek a nasadila dílo ve slovenském překladu Arnolda Flögla, operního pěvce činného především v Brně a Bratislavě. Slovenská kritika oceňovala především barvitost orchestrace a monumentalitu celého projektu. Ve Stoyanovově skladatelském vývoji šlo ale o krok zpátky, orientoval se na pozdně romantický kompoziční styl s užitím leitmotivů a zvukové exotismy tureckého a bulharského modu. Klavírní výtah s německým překladem (1943) měl napomoci šíření v dalších jazykových regionech. Z plánované inscenace ve Vídni sešlo z důvodů válečné situace. Velký úspěch ale měla sofijská inscenace v roce 1977, která se udržela na repertoáru řadu let. Dnes Stojanova Salambo patří k základním titulům bulharské opery.

Zřejmě posledním zhudebněním této Flaubertovy prózy je tříaktová opera Salammbo současného francouzského skladatele Philippa Fénelona (nar. 1952), jedno z objednávkových děl pařížské Opéry Bastille, kde byla premiérována roku 1998.

A nakonec perlička pro filmové fanoušky. Film Orsona Wellese Občan Kane (1941), považovaný za jeden z nejlepších filmů všech dob, se odehrává částečně v operním prostředí. Zazní zde i árie z imaginární opery Salambo, kterou zpívá na scéně nešťastná a netalentovaná Kaneova manželka (v hereckém podání Dorothy Comingore), kterou do operní kariéry nutí její manžel magnát. Árii výhradně pro film zkomponoval skladatel Bernard Herrmann. Sopranistka ze San Francisco Opera Joan Forward, která árii pro soundtrack nazpívala, byla požádána, aby part zpívala o oktávu výše, aby tak byl dosažen dojem chabých schopností postavy. Po mnoha desetiletích vrátila toto číslo z neexistující opery Kiri te Kanawa do koncertního repertoáru sopranistek, která ho vícekrát a samozřejmě již v hlasově dostupném klíči, zařadila do koncertních programů. Dnes je toto efektní koncertní číslo dostupné ve více verzích na Youtube.