Hana Litterová: Němý výkřik

Hana Litterová, nositelka Ceny Thálie za mimořádný jevištní výkon, pedagožka a choreografka, jejíž tvorba byla již několikrát oceněna mimo jiné Cenou Sazky či Divadelních novin, v těchto dnech připravuje choreografii pro nový komponovaný večer Pražského komorního baletu. Zastihli jsme ji uprostřed zkoušek na premiéru, která se bude konat 18. října ve Stavovském divadle.

Mnoho let jste byla sólistkou baletu Národního divadla v Brně, patřila jste mezi nejvýraznější osobnosti zdejšího souboru. Měla jste od počátku vaší taneční kariéry touhu tvořit choreografie?

Myslím, že odjakživa to asi nebylo. Když jsem vystudovala konzervatoř a nastoupila do divadla, mým jediným přáním bylo tančit a být co nejvíce na jevišti. Jak ale postupně stárnete, nabíráte zkušenosti a pracujete během kariéry s velkým množstvím choreografů a baletních mistrů, kteří vás ovlivňují, zákonitě do sebe čerpáte nové a nové zkušenosti, kroky, a pohyby. Zkrátka vše, co tanečník potřebuje. Asi po deseti letech u divadla jsem měla najednou pocit, že bych svým pohybem a tanečním slovníkem mohla také něco vyjádřit. Došlo mi, že bych se o to chtěla pokusit. Tak jsem v roce 2001 zkusila vytvořit první choreografii, se kterou jsem se přihlásila na soutěžní choreografickou přehlídku v Plzni (poznámka autorky: tam Hana Litterová získala první cenu a cenu pro nejlepšího účastníka soutěže).

Hned pak jsem začala dostávat nabídky, abych tvořila dál, a to nejen krátké taneční variace, ale i delší díla.

Zmínila jste, že jste během své taneční dráhy pracovala s mnoha umělci. Kdo z nich vás nejvíc ovlivnil?

Ovlivnil mě úplně každý, s kým jsem měla možnost pracovat, byť jsem to leckdy v danou chvíli nepovažovala úplně přínos pro sebe. Zkoušky třeba nebyly tak příjemné, jak bych si představovala, když si vzpomenu na tvůrčí atmosféru, která panovala na sále. Ale ovlivnil mě opravdu každý. Často poznáte až s odstupem času, že i když se k vám choreograf nechoval zdvořile a na určité společenské úrovni, tak to s vámi přesto myslel dobře. Každý má totiž jinou povahu, jinak pracuje s lidmi. A opravdu každý vás posune dál. Po celou dobu mé aktivní taneční kariéry jsem na baletních inscenacích asi nejčastěji pracovala s choreografem Liborem Vaculíkem. Ten tehdy v Brně během deseti let postavil deset úžasných celovečerních dramatických baletů. Vyjadřovat pohybem nějaký příběh mě vždy jako tanečnici bavilo nejvíc. Musím říci, že Libor mě – co se týče výrazových gest, prostředků a stylu práce – naučil velmi mnoho. Vždycky jsem obdivovala, jak dobře připravený přicházel na každou zkoušku, jak měl všechno dopředu napsané. Říkal mi: Musíš si všechno psát a rozpracovat. To vlastně ovlivnilo i to, jak se dnes připravuji na své vlastní choreografie.

Věnujete choreografické přípravě hodně času?

Ano, jsem zvyklá připravovat se vždycky hodně dopředu. Rozložit a rozfázovat si hudební složku, napsat si co, kdy, jak a choreograficky se připravit téměř na sto procent. Samozřejmě, že vždycky vzniknou odchylky, v návaznosti na konkrétní tanečníky se maličko pozmění kroky. Když přijdete na sál a začnete stavět choreografii, pracujete s živými umělci a jste jimi ovlivněná. Pohyb, který si dopředu připravíte, pak provedou pokaždé trochu jinak. To mě velmi baví a inspiruje. Je to hledání a tvoření nejen kroků, ale i gest, zkrátka skládání celého příběhu. Vždy mě daleko víc baví pracovat na příběhu než na nějaké abstraktní variaci. A když je pak celá choreografie hotová, je to na jednu stranu velká úleva. Choreograf má naoko splněno a hledá v samotné tvorbě pouhé detaily. Už to ale není tak zábavná a tvůrčí práce.

Jak byste popsala svůj choreografický styl?

To je těžké. Není to úplně neoklasika, ta v mých představách hodně vychází z klasiky, přičemž někdy použije současný charakterní prvek. Můj styl práce je založen na čistotě, lince, propnutí a vytočení (občas, ale ne vždy) dolních končetin. Velký důraz kladu na výraz ve spojení s taneční technikou. Nejvíc se blíží současnému tanečnímu divadlu.

Jak teď vzniká vaše nejnovější choreografie a co všechno předchází jejímu blížícímu se uvedení?

V samém počátku mě o Vánocích loňského roku oslovila Libuše Ovsová, členka dramaturgické rady Pražského komorního baletu, s dotazem, zda bych měla vůbec čas a chuť něco pro soubor vytvořit. Nabídkou jsem byla nadšená. Považuji za velkou čest, že mě oslovili ze souboru, který má dobré jméno a tradici. Od začátku bylo jasné, že půjde o komponovaný večer, a když jsem přemýšlela o hudbě, okamžitě mě napadla symfonická báseň od Antonína Dvořáka Vodník. Tu hudbu velmi dobře znám, touhu a přání ji scénicky provést jsem už měla daleko dřív, jen jsem doposud neměla s kým a kde. Přišlo mi to proto jako výborné načasování. Nicméně nechtěla jsem jít cestou, kterou se obvykle symfonické básně na jevišti inscenují, tedy držet se doslovně balad Karla Jaromíra Erbena, chtěla jsem vytvořit vlastní současný příběh.

O čem tedy vaše choreografie je?

Často kolem sebe vidím něco, co mě osloví, a pak v sobě ten nápad tematicky zpracuji. Před nějakou dobou jsem sledovala televizní seriál Soukromé pasti a zaujala mě tématika příběhu, který se jmenoval Tatínkova holčička. Je o sexuálním zneužívání nezletilých dětí v rodinách. Tenkrát mě velmi zasáhl – sama jsem matkou, a když máte děti, jste na podobná témata o hodně citlivější než kdykoliv předtím. Celý ten příběh se mi promítl v symfonické básni, která má několik paralel. Jsou v ní tři hlavní postavy – matka, dcera a Vodník, a se stejným počtem postav jsem pracovala i já. Zpracovala jsem rodinný příběh otce, matky a dcery. Ve Vodníkovi je zavražděno dítě a i ten můj příběh, který jsem nazvala Němý výkřik, končí tragicky. Dcera neunese sexuální zneužívání svým otcem, má tak velké pocity viny, že nakonec spáchá sebevraždu. Vyhnala jsem to trochu do extrému, ale když jsem pročítala velké množství materiálu k této tematice, zarazilo mě, o jaký se jedná fenomén. Počty sexuálně zneužívaných dětí se neustále zvyšují a třeba jen za minulý rok jich bylo nahlášených něco přes tisícovku. Reálná čísla budou několikanásobně větší a na veřejnost se vůbec nedostanou. Opravdu mě to hluboce zasáhlo. Ještě navíc ta spojitost s úžasně dramatickou hudbou Dvořákovou. Tak to vlastně celé vzniklo.Těšíte se na premiérový večer? A vůbec, užíváte si premiéry?

Premiéry si, přiznám se, neužívám vůbec. Je pro mě velké utrpení sledovat představení v hledišti jako pouhý divák. Je to zvláštní, ale jako choreografka jsem daleko nervóznější, než jsem byla v době, kdy jsem sama aktivně tancovala a stála na jevišti. Vůbec se to nedá porovnat, je to teď daleko, daleko horší. Vzpomínám si, jak jsem si to na jevišti vždycky nesmírně užívala a strašně jsem se na všechna představení těšila. Teď cítím jen tu obrovskou zodpovědnost, mám utkvělý pocit, že nemůžu výsledek už vůbec nijak ovlivnit. Jen sedíte a trnete, aby to všechno vyšlo. Aby tanečníci udělali vše tak, jak mají nacvičené, jak se jim to dařilo na sále, jak jsem chtěla já i oni. To je často velký stres. (usmívá se)

Při vašem pracovním vytížení se dá tušit, že žijete pouze divadlem. Pocítila jste během své kariéry něco jako takzvaný syndrom vyhoření, nebo vás práce pořád těší?

Co se týká aktivního tancování, tak tam nikdy. Jediné, co celý život pociťuji, a to si myslím, že má každý tanečník, jsou pochybnosti ve smyslu, zda na to máte. Ne zda svou práci můžete dělat, ale spíš konkrétně – když dostanete nějaký úkol, máte nastudovat tu a tu roli, pracovat na tom a tom představení, tak jestli na to opravdu stačíte. Provázely mě tedy spíš pochybnosti tohoto typu. Odcházela jsem kolikrát ze zkoušky a říkala si, že to nezvládnu. Ale syndrom vyhoření to nikdy nebyl. Tohle je totiž povolání, které je tak ojedinělé a náročné, že ho nemůžete dělat jako práci. Musí se stát součástí vašeho života a vy mu spoustu věcí musíte přizpůsobit. Když ho děláte jako práci, je to znát na samotném výkonu. Myslím si, že ti nejlepší tanečníci svůj úspěch nemají zadarmo. Nepřichází jen díky talentu, ale opravdu i díky píli, poctivosti, disciplíně a způsobu života. Nechci říkat, že tanec musí být nutně na prvním místě, ale musí se stát velkou součástí vašeho života. A ty pochybnosti? Myslím, že jsou na místě. Kdyby byl se sebou člověk neustále spokojený, tak se nikam neposune. A další nastupující generace ho převálcuje klidně ze dne na den.

Na závěr mi prozraďte: Vaše děti tančí?

Mám jednu dceru, která netančí. Je jí šestnáct. Samozřejmě, že když byla v předškolním věku, zkoušeli jsme ji na tanec dát, je totiž nesmírně technicky disponovaná. Vyzkoušela tehdy snad všechny druhy tanečních stylů. Pro tuto profesi jsou ale třeba nejenom dispozice, musíte pro ni mít povahu a charakter. Od začátku se musíte naučit překonávat překážky typu něco vás bolí, není vám dobře, ale to bohužel nebylo pro ni. Dcera to v sobě nemá. Tanec ji baví, ale jen když ji nic nebolí a když se jí daří. Tohle povolání není možné dělat takhle napůl. Velmi brzy to pochopila, tanci se nakonec úplně přestala věnovat a dnes se soustředí na jiné aktivity.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Hana Litterová (1970), absolventka Taneční konzervatoře v Brně (1988) získala hned po ukončení studia angažmá v baletu Národního divadla v Brně, kde byla od roku 1991 sólistkou a stala se zanedlouho jednou z nejvýraznějších osobností zdejšího baletu. V roce 2002 byla oceněna Cenou Thálie za roli Anastázie v Ivanu Hrozném. V roce 2006 absolvovala na brněnské JAMU studium taneční pedagogiky. V současnosti vyučuje klasický, scénický a moderní tanec na Taneční konzervatoři Brno a na JAMU. Choreografii se intenzivně věnuje od roku 2001, kdy na soutěžní choreografické přehlídce v Plzni získala první cenu a cenu pro nejlepšího účastníka soutěže. Vytvořila dvě baletní inscenace pro Národní divadlo Brno – Symfonické fantazie a Balady (Cena Sazky a Divadelních novin za režii a choreografii v kategorii taneční umění, Cena za autorské dílo v rámci Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby 2008), dále Balady pro baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, taneční drama pro pražský Bohemia balet, choreografie do muzikálových představení pro studenty JAMU, choreografie k činoherním a operním představením pro Národní divadlo Brno, Divadlo U stolu, pražské Studio DVA a Divadlo v Řeznické a choreografie pro divadla v Plzni, Olomouci a Opavě i pro prestižní Ples v Opeře v Mahenově divadle v Brně. Jako choreografka spolupracovala také s Městským divadlem v Brně (Ej hora…, Divá Bára), s brněnskou Komorní operou i se Znojemským hudebním festivalem.

Foto PKB, Divadlo.cz / Luděk Svítil