Hana Litterová: Němý výkřik

  1. 1
  2. 2

Hana Litterová, nositelka Ceny Thálie za mimořádný jevištní výkon, pedagožka a choreografka, jejíž tvorba byla již několikrát oceněna mimo jiné Cenou Sazky či Divadelních novin, v těchto dnech připravuje choreografii pro nový komponovaný večer Pražského komorního baletu. Zastihli jsme ji uprostřed zkoušek na premiéru, která se bude konat 18. října ve Stavovském divadle.

Hana Litterová
Mnoho let jste byla sólistkou baletu Národního divadla v Brně, patřila jste mezi nejvýraznější osobnosti zdejšího souboru. Měla jste od počátku vaší taneční kariéry touhu tvořit choreografie?

Myslím, že odjakživa to asi nebylo. Když jsem vystudovala konzervatoř a nastoupila do divadla, mým jediným přáním bylo tančit a být co nejvíce na jevišti. Jak ale postupně stárnete, nabíráte zkušenosti a pracujete během kariéry s velkým množstvím choreografů a baletních mistrů, kteří vás ovlivňují, zákonitě do sebe čerpáte nové a nové zkušenosti, kroky, a pohyby. Zkrátka vše, co tanečník potřebuje. Asi po deseti letech u divadla jsem měla najednou pocit, že bych svým pohybem a tanečním slovníkem mohla také něco vyjádřit. Došlo mi, že bych se o to chtěla pokusit. Tak jsem v roce 2001 zkusila vytvořit první choreografii, se kterou jsem se přihlásila na soutěžní choreografickou přehlídku v Plzni (poznámka autorky: tam Hana Litterová získala první cenu a cenu pro nejlepšího účastníka soutěže).

Hned pak jsem začala dostávat nabídky, abych tvořila dál, a to nejen krátké taneční variace, ale i delší díla.

Zmínila jste, že jste během své taneční dráhy pracovala s mnoha umělci. Kdo z nich vás nejvíc ovlivnil?

Ovlivnil mě úplně každý, s kým jsem měla možnost pracovat, byť jsem to leckdy v danou chvíli nepovažovala úplně přínos pro sebe. Zkoušky třeba nebyly tak příjemné, jak bych si představovala, když si vzpomenu na tvůrčí atmosféru, která panovala na sále. Ale ovlivnil mě opravdu každý. Často poznáte až s odstupem času, že i když se k vám choreograf nechoval zdvořile a na určité společenské úrovni, tak to s vámi přesto myslel dobře. Každý má totiž jinou povahu, jinak pracuje s lidmi. A opravdu každý vás posune dál. Maurice Ravel: Dafnis a Chloe - Martin Žák (Dafnis), Hana Litterová (Chloe) - ND Brno 2011 (foto Luděk Svítil)Po celou dobu mé aktivní taneční kariéry jsem na baletních inscenacích asi nejčastěji pracovala s choreografem Liborem Vaculíkem. Ten tehdy v Brně během deseti let postavil deset úžasných celovečerních dramatických baletů. Vyjadřovat pohybem nějaký příběh mě vždy jako tanečnici bavilo nejvíc. Musím říci, že Libor mě – co se týče výrazových gest, prostředků a stylu práce – naučil velmi mnoho. Vždycky jsem obdivovala, jak dobře připravený přicházel na každou zkoušku, jak měl všechno dopředu napsané. Říkal mi: Musíš si všechno psát a rozpracovat. To vlastně ovlivnilo i to, jak se dnes připravuji na své vlastní choreografie.

Věnujete choreografické přípravě hodně času?

Ano, jsem zvyklá připravovat se vždycky hodně dopředu. Rozložit a rozfázovat si hudební složku, napsat si co, kdy, jak a choreograficky se připravit téměř na sto procent. Samozřejmě, že vždycky vzniknou odchylky, v návaznosti na konkrétní tanečníky se maličko pozmění kroky. Když přijdete na sál a začnete stavět choreografii, pracujete s živými umělci a jste jimi ovlivněná. Pohyb, který si dopředu připravíte, pak provedou pokaždé trochu jinak. To mě velmi baví a inspiruje. Je to hledání a tvoření nejen kroků, ale i gest, zkrátka skládání celého příběhu. Vždy mě daleko víc baví pracovat na příběhu než na nějaké abstraktní variaci. A když je pak celá choreografie hotová, je to na jednu stranu velká úleva. Choreograf má naoko splněno a hledá v samotné tvorbě pouhé detaily. Už to ale není tak zábavná a tvůrčí práce.

Jak byste popsala svůj choreografický styl?

To je těžké. Není to úplně neoklasika, ta v mých představách hodně vychází z klasiky, přičemž někdy použije současný charakterní prvek. Můj styl práce je založen na čistotě, lince, propnutí a vytočení (občas, ale ne vždy) dolních končetin. Velký důraz kladu na výraz ve spojení s taneční technikou. Nejvíc se blíží současnému tanečnímu divadlu.

Jak teď vzniká vaše nejnovější choreografie a co všechno předchází jejímu blížícímu se uvedení?

V samém počátku mě o Vánocích loňského roku oslovila Libuše Ovsová, členka dramaturgické rady Pražského komorního baletu, s dotazem, zda bych měla vůbec čas a chuť něco pro soubor vytvořit. Nabídkou jsem byla nadšená. Považuji za velkou čest, že mě oslovili ze souboru, který má dobré jméno a tradici. Od začátku bylo jasné, že půjde o komponovaný večer, a když jsem přemýšlela o hudbě, okamžitě mě napadla symfonická báseň od Antonína Dvořáka Vodník. Tu hudbu velmi dobře znám, touhu a přání ji scénicky provést jsem už měla daleko dřív, jen jsem doposud neměla s kým a kde. Přišlo mi to proto jako výborné načasování. Nicméně nechtěla jsem jít cestou, kterou se obvykle symfonické básně na jevišti inscenují, tedy držet se doslovně balad Karla Jaromíra Erbena, chtěla jsem vytvořit vlastní současný příběh.

O čem tedy vaše choreografie je?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat