Haydnovo Stvoření v Plzni: Malá srozumitelnost textu a rušivé projekce

Haydn, který byl ve své době známý širší veřejnosti především jako symfonik, se Stvořením zařadil mezi nejproslulejší a nejžádanější skladatele. Velkolepé dílo mu zajistilo okamžitý celosvětový věhlas. Ke kompozici Stvoření ho inspirovala návštěva Londýna v letech 1791–1792, při níž byl přítomen slavnostem Georga Friedricha Händelave Westminsterském opatství se stovkami zpěváků a hudebníků. Haydn byl provedením Händelových oratorií, monumentalitou zvuku i obrovským množstvím posluchačů zcela ohromen a zatoužil napsat podobné dílo, které by oslavovalo Boha a mělo stejný dosah. Organizátor Haydnových koncertů, houslový virtuos a impresário Johann Peter Salomon (1745–1815) mu při jeho pozdější cestě do Londýna (1794–1795) přinesl anglické libreto Stvoření světa, napsané původně pro samotného Händela, ten je však nepoužil. Text využívá První knihu Mojžíšovu Genesis, Ztracený ráj Johna Miltona a Knihu žalmů. Autorem anglického libreta je s největší pravděpodobností Thomas Lindley starší (1733–1795), skladatel, pedagog a organizátor hudebního života v Londýně. Text přeložil ve Vídni do němčiny císařský knihovník, hudební nadšenec a mecenáš baron Gottfried van Swieten, který s Haydnem jako libretista již spolupracoval a upravil pro něj text oratorní verze Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži (Vídeň 1796).Van Swieten Lindsleyho libreto přepracoval a v německém překladu zohledňujícím původní anglické citáty z bible jej pod názvem Die Schöpfung Haydnovi předal. Práce byla po premiéře oratoria vydána dvojjazyčně (roku 1800), anglicky i německy.

Stvoření bylo poprvé neveřejně provedeno pro vídeňskou šlechtu ve Schwarzenberském paláci 29. dubna a 30. dubna 1798. Samotnému Haydnovi, který dílo řídil, při koncertě „běhal mráz po zádech“. Veřejná premiéra o rok později v Burgtheater byla největším triumfem Haydnovy kariéry. Publikum provolávalo Haydnovi slávu a křičelo: „Ať žije hudba!“ Provedení bylo velkolepé – účinkovalo na sto dvacet instrumentalistů a šedesátičlenný sbor. Byl to zlom v Haydnově kariéře a významný posun v oblasti hudební.

Oratorium má tři části o zhruba stejné délce. První se zabývá událostmi prvních čtyř dnů stvoření, kdy Bůh zorganizoval prostor, ve druhé jsme v pátém a šestém dni svědky stvoření rostlin, živočichů a posléze člověka. Vypravěči a komentátory dění jsou v první a druhé části tři archandělé: Gabriel (soprán), Uriel (tenor) a Rafael (bas), ve třetí už jen Uriel. Sbory majestátně vyjadřují chválu Božího díla. Třetí část oratoria je oslavou šťastného manželského života Adama (bas) a Evy (soprán) v Rajské zahradě. Jediný odkaz na pozdější vyhnání z ráje a pád lidstva obsahuje replika Urielova, když dvojici stručně vysvětluje, že budou šťastni, pokud si nebudou přát mít více, než mají, a vědět více, než by měli. Party Adama a Evy napsal Haydn pro představitele Rafaela a Gabriela. Dílo má čtyřiatřicet hudebních čísel – s výjimkou orchestrálního úvodu znázorňujícího chaos, z něhož svět vznikl, jsou to vesměs recitativy, árie, ansámbly a mohutné sbory. Ve sborové sazbě se Haydn inspiroval technikou Händela, je často polyfonická a představuje vrchol Haydnovy tvorby v této oblasti.

Haydn ve Stvoření používá působivou zvukomalbu – hned na začátku je chaos před stvořením charakterizován disonancemi a překvapivým střídáním piana a forte, vpád světla do temnot znázorňuje akord C dur ve fortissimu na slova sboru „Licht“ („Světlo“). Právě tento okamžik vyvolal při premiéře obrovskou senzaci. Dobové prameny hovoří o tom, že emoce byla tak silná, že orchestr několik minut nemohl pokračovat. I ve všech dalších částech oratoria je Haydnova hudba takto úzce a zcela konkrétně svázaná se zpívaným textem a mistrovsky jej vyjadřuje – ať jsou to charakteristiky jednotlivých zvířat (od orla přes velrybu, řev lva, skoky tygra, běh jelena až po mořskou obludu Leviathana) a rostlin.

V Divadle J. K. Tyla Stvoření nastudoval v němčině Jiří Štrunc. Oratorium je dílo svou formou, koncepcí i charakterem ryze klasicistní. Má jasně ohraničené hudební plochy, zřetelné kontrasty mezi hudebními čísly a recitativy. To s pečlivě volenou a provedenou dynamikou dává celku jeho napětí, jeho hloubku a sílu. Jiří Štrunc na vypracování dynamiky dbal, škála od silného fortissima k pianissimu byla využita. Další aspekty jeho interpretace ale už nebyly stejně plastické, především vystižení charakteru jednotlivých hudebních ploch ve vztahu k textu. Potěšila řada působivých zvukomalebných míst, jiné pasáže však byly výrazově matné a nejasné. Rychlé navazování zpěvu a orchestrálních vstupů v doprovázených recitativech a zeslabování konce frází vedly ke smazávání klasicistních kontur (například zeslabení hned prvního tónu úvodu). Také některá tempa byla zbytečně rychlá s příliš malou agogikou (například Gabrielova árie o ptactvu by měla být klidnější se zřetelnými čtyřmi odlišnými plochami, naopak zpěv Rafaelův o nebesích a zemi v prvním recitativu nebo jeho pozdější líčení hadů byly nelogicky pomalé). V důsledku ne zcela dostačujícího výrazového odlišení bylo tedy provedení, zejména ve druhé a třetí části, málo plastické, a to navzdory svižným tempům. Hudební celek tak ztrácel žádoucí kontrastnost a hudba své vnitřní napětí. Orchestr opery DJKT ovšem hrál pod Štruncovou taktovkou technicky vytříbeně a v souladu s pěvci, kvalitně byly provedeny ansámbly. Působivě vyzněla flétnová sóla Marka Špeliny, ocenění patří i hráčům continua, violoncellistce Haně Vítkové a cembalistovi Jakubu Zichovi.

Aby posluchač mohl Haydnovo působivé zhudebnění textu sledovat a mít z něj potěšení, je třeba, aby zpívanému slovu bylo rozumět. To je však v plzeňském provedení zásadní problém. Srozumitelnost textu Stvoření byla nízká, lepší byla u pánů než u dam. Není to jen záležitost jednotlivých pěvců, ale i celého nastudování. Příčinou tu není cizí řeč – němčina, ale neúměrná snaha zpívat v expresivním legatu. Jako patetická ariosa zazněly i některé recitativy. Nelze se odvolávat na titulky (ostatně špatně čitelné na světlém podkladě), protože zřetelně zpívaný text by neměl být posluchačem čten, ale měl by být stejně jako hudba součástí sluchového vjemu.

Jana Sibera, vedená patrně snahou o dramatičtější výraz, zatížila při provedení Gabrielova exponovaného virtuózního partu svůj jasný perlivý soprán, a tak utrpěla jak srozumitelnost textu, tak i působivá lehkost jejích koloratur oceňovaná při jiných vystoupeních. Také Jan Hnyk se jako Rafael snaží svůj krásný zvučný hlas barvit do temnějšího témbru, čímž se i on připravuje o zřetelnost artikulace a vyrovnanost celkového hlasového projevu, která tentokrát nebyla ideální. Úloha Adama a Evy připadla Jiřímu Hájkovi a Radce Sehnoutkové, marně se snažících výrazem překonat chybějící detailní hudební vypracování. Nejuvolněněji působil Tomáš Kořínek jako Uriel, jenž zpíval po celý večer jistě a vyrovnaně hlasem plně znělým ve všech polohách a bylo mu i nejvíce rozumět. Jen po pauze už jeho projev poněkud ztratil na výrazu.

Sbory nastudoval Jakub Zicha hudebně pečlivě, nástupy i provedení dosáhly potřebné jednoty, srozumitelnost zpívaného textu byla však téměř nulová. Účinek sborů byl výrazně oslaben i celkovým jevištním uspořádáním. Početný orchestr zabral takřka celou scénu – jeviště je protaženo až k prvním řadám, nijak neposílený sbor opery DJKT v pozadí byl sice slyšet, ale ztratil v celkovém vjemu potřebnou dominanci.

Koncertní provedení měly umocnit projekce – zprvu „živého“ vesmíru, pak moderních abstraktních obrazů Zdeňka Hajného. Spíše však rušily. Především neúměrně dlouhé promítání vesmíru odvádělo pozornost od hudby. Tempo řítících se mlhovin a meteoritů bylo zcela odlišné od tempa Haydnovy hudby, působení této projekce bylo místy dokonce silnější než oratorium samo. Klíčové místo první části – stvoření světla – bylo navíc podtrženo náhlým rozsvícením celého hlediště, což působilo poněkud komicky a hudební efekt citelně oslabilo. Měnící se obrazy evokující různě barevné mlhoviny měly podtrhnout konkrétní nálady, ale s aktuálním textem korespondovaly jen částečně. 

Když v rámci sezóny České filharmonie 2013–2014 uvedl Haydnovo Stvoření Jiří Bělohlávek, připomněl, že dílo se provádí zřídka kdy a příčinu viděl v jeho náročnosti: „Já sám jsem Stvoření v Praze živě nikdy neviděl. Oratorium není zdaleka lehké, je to skladba rozsáhlá, náročná, pro orchestr je to neuvěřitelná škola stylu, krásného hraní a krásného zvuku. A ve spojení s pěveckým sborem a báječnými sólisty je to velký požitek.“ Uvedení Stvoření Josepha Haydna v Divadle J. K. Tyla viděno v širších souvislostech tedy zaslouží ocenění proto, že zprostředkuje publiku vrcholné dílo zřídka uváděné. A jestliže podnítí tato produkce návštěvníky i k zevrubnějšímu posluchačskému zkoumání a poslechu další nádherné Haydnovy hudby, pak nastudování Stvoření na plzeňské scéně splnilo svůj účel.

Joseph Haydn: Stvoření
23. dubna 2022, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla v Plzni

Program:
Joseph Haydn: Stvoření

Účinkující:
Tomáš Kořínek – Uriel
Jana Sibera – Gabriel
Jan Hnyk – Rafael
Radka Sehnoutková – Eva
Jiří Hájek – Adam
Jiří Štrunc – dirigent
sbor a orchestr divadla J. K. Tyla