Houslista Milan Paľa: Snažím se dotýkat děl, která pro mě mají zvláštní význam

  1. 1
  2. 2
Milan Paľa je slovenský houslový virtuóz dlouhodobě žijící v Brně. Na formování jeho hudebního projevu měla zásadní vliv spolupráce s četnými skladateli. Mezi nimi nacházíme jména jako Jean Guillou, Jevgenij Iršai nebo František Gregor Emmert – tvůrčí spolupráce vedla ke vzniku množství skladeb „šitých na míru“ houslistovi, jehož hra přesáhla běžné limity. Milan Paľa je vyhledávaným interpretem pro uvádění nových děl a má za sebou velké množství premiér skladeb současných autorů (vedle již zmíněných jsou nimi například Marián Lejava, Erkki-Sven Tüür, Ádám Kondor, Ivan Josip Skender, Ante Knešaurek, Tõnu Kõrvits a řada dalších). Intenzivně se rovněž věnuje nahrávací činnosti, které je zasvěcen tento krátký, leč obsažný rozhovor.

Milan Paľa (zdroj Milan Paľa)
Milan Paľa (zdroj Milan Paľa)

Milane, chtěl bych tento rozhovor věnovat tvým nahrávacím aktivitám, které jsou z mého pohledu pozoruhodné. Začátek pandemie v roce 2020 byl pro výkonné umělce změnou v nahlížení na hudební provoz jako takový – začalo se intenzivněji nahrávat i streamovat. Byl pro tebe osobně toto hlavní důvod, proč za poslední dva roky vyšlo přes deset CD s tvou interpretací?
Ano i ne. Nahrávání bylo a je neoddělitelnou součástí mého pracovního života už více než deset let. Období pandemie se každopádně odrazilo právě na objemu této produkce, a to z různých důvodů. Musím se přiznat, že jsem streamování nepropadl, protože je s ním většinou spjatá značná zvuková nekvalita – což je pro mě jako interpreta, který se zaměřuje na zvuk a jeho nekonečná barevná spektra, poněkud bolestné. Nahrávání alb se však ukázalo být východiskem z nicoty, která nás v čase pandemie obklopovala. Předtím jsem byl zvyklý ročně nahrát jedno až dvě alba, za minulou sezónu jsem jich nahrál osm (dohromady deset CD). Byla to pro mě jediná smysluplná činnost a cesta, jak se udržet při životě.

Kromě toho, co jsi zaznačil, v čem dalším osobně vidíš smysl vytváření nových nahrávek?
Čím dál víc si uvědomuji, že nahrávání alb je jednou z nejdůležitějších věcí, skrze které může hudebník zanechat stopu. Koncerty jsou nádherné ve své nestálosti, nahrávky s námi zůstávají. Často se setkávám s názorem, že natáčení CD je v dnešní době zbytečné. Hodně lidí kolem mě si ťuká na čelo, že má rychlost a objem nahrávání hraničí se zdravým rozumem a diví se, že se mi pořád chce. Ale musím upřímně říct, že se v poslední době snažím dotýkat děl, která pro mě mají zvláštní význam a která moje interpretace může ukázat v jedinečném světle. To zahrnuje neustálé objevování interpretace, ale také nové hudby, která si zaslouží pozornost a častou spolupráci se skladateli. To je to, co mě nutí pracovat stále víc a víc.

Tvým dvorním vydavatelem je Rostislav Pavlík a jeho Pavlík Records ze slovenského Tvrdošína. Jak k vaší spolupráci došlo – znali jste se už dříve?
Poprvé jsem se s Rosťou setkal v roce 2008 při nahrávání kompletního díla Eugena Suchoně pro housle a klavír u příležitosti stého výročí jeho narození. Tuto nahrávku iniciovala třetí strana, do té doby jsme se s Rosťou neznali. Tento projekt byl však začátkem naší budoucí spolupráce a přátelství. Opravdu jsme spolu prožili nejrůznější situace, zejména v počátcích nahrávání kompletní hudby pro sólové housle slovenských skladatelů – šlo o pětiletý projekt. Dnes však pracujeme jako staří mazáci. Naše téměř patnáctiletá spolupráce přinesla takřka třicet alb o téměř padesáti CD. Bez nadsázky mohu říct, že Rosťa je se svým nahrávacím mistrovstvím v současnosti jediný, kdo dokáže skutečně zachytit mou hru takovou, jaká je.

Jak v Pavlík Records vybíráte, co se bude nahrávat? Jde o tvou iniciativu, nebo spíš nabídky vydavatelství?
Většinou je to moje iniciativa, kterou vždy s Rosťou důkladně probereme. On už důvěřuje mému úsudku a nechává mi velký prostor při výběru. Myslím, že v poslední době jsme dospěli k postoji, kdy považujeme za velmi důležité nahrávat hudbu, která není v popředí, ačkoli by být měla. Která je zapomenutá a navzdory své kvalitě a výpovědi stojí z nejrůznějších důvodů v pozadí. Taková hudba tvoří významnou část naší nedávné tvorby a jsme rádi, že ji můžeme tímto způsobem přivést na světlo světa. Děláme to i přesto, že taková hudba nikdy nebude „kasovním trhákem“…

Během zmíněných posledních dvou let jsi nahrával spíš komorní hudbu, ať už sólovou nebo s klavírem. K tomu se brzy dostaneme. Dvě nahrávky jsou ale orchestrální – houslové koncerty Beethovena a Schumanna s komorním orchestrem souboru Ensemble Opera Diversa a pak Schnittkeho houslový koncert natočený s Filharmonií Brno. Cítíš jako interpret při přípravách rozdíl v přístupu v tom, jestli nahráváš s orchestrem nebo sám, případně s jedním nebo dvěma dalšími hráči?
Rozdíl při přípravě nevnímám, ke všem projektům přistupuji podobně, protože proces nahrávání je podobný, ať už hraji sám, s klavírem, nebo s orchestrem. Rozdíl při práci s orchestrem je pro mě v tom, že v mnoha případech nemám tolik volnosti a často se musím přizpůsobit mohutnému orchestrálnímu aparátu. S touto skutečností musím předem počítat.

Ve tvé recentní diskografii je kromě současných autorů také komorní dílo Leoše Janáčka a Johannese Brahmse. Jsou nahrávky děl těchto skladatelů v něčem jedinečné, ať už dramaturgicky nebo interpretačně?
Co se týká Brahmse, jedná se o poněkud vzácnou nahrávku jeho violových sonát. Jak víme, originál této sonáty op. 120 je určen pro klarinet, ale existuje i Brahmsova verze pro violu, po které violisté často sahají. Co se však ví málo je to, že celý tento opus má ještě jednu verzi, kterou Brahms sám přepsal pro housle a klavír. Právě tuto verzi jsme zařadili na album spolu s violovými sonátami. Takže si myslím, že z tohoto pohledu je album objevné. Na tomto dvojCD spolupracuji se svým dlouholetým přítelem a kolegou, skvělým klavíristou Ladislavem Fančovičem. Janáčka jsem nahrál se svou ženou Katarínou, čímž jsem si splnil svůj dlouholetý sen o janáčkovském albu. Kromě skladeb pro housle a klavír jsem sáhl i po skladbách pro violoncello a klavír, jejichž transkripci pro violu jsem vytvořil sám. Nejsem v tom první, například transkripce Pohádky už nějakou dobu existuje. Snažil jsem se však vytvořit autentičtější verzi, než jakou jsem znal dříve. Janáček mě provází téměř celým mým hudebním životem, proto jsem se rozhodl album uzavřít svou nejoblíbenější písní Sbohem, rodný kraju ze Zápisníku zmizelého v mé úpravě pro housle a klavír.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments