Hudba na nebeském hradě: Gardinerova kniha o Bachovi

Knihy o J. S. Bachovi v češtině

V posledních zhruba čtyřiceti letech u nás vyšlo několik publikací věnovaných jednomu z největších skladatelů všech dob – Johannu Sebastianu Bachovi (1685–1750). Opakovaně, naposledy v roce 1976, u nás vyšla čtivá fiktivní autobiografie Bachovy manželky Malá kronika Anny Magdaleny Bachové, jejíž autorkou je britská muzikoložka, odbornice na J. S. Bacha, autorka románů z venkovského prostředí a románových portrétů slavných osobností Esther Meynellová (1878–1955; přeložil Miloš Jirko). Z odborného hlediska je ale daleko podrobnější a věrohodnější biografie významného slovenského muzikologa a organologa Ernesta Zavarského (1913–1995), která v češtině vyšla v roce 1986 pod názvem Johann Sebastian Bach (přeložil Jiří Pilka). V roce 1994 vyšla stručná biografie Bach anglického autora Tima Dowleyho (*1946) v překladu Evy Horové. V roce 1997 vyšla encyklopedicky pojatá kniha Johann Sebastian Bach: Jak jej znal jeho svět německého autora Otto L. Bettmanna (1903–1998; přeložila Libuše Burianová). V desítkách abecedně řazených hesel autor sleduje Bachův život a tvorbu, jednotlivá důležitá díla či místa, kde Bach působil a osobnosti, s nimiž se setkal, taktéž různé pojmy s Bachem spojené.

V roce 2011 u nás pak vyšla jedna z nejlepších knih o Bachovi, kterou napsal muzikolog, profesor Harvardovy univerzity a ředitel Bachova archivu v Lipsku Christoph Wolff (*1940). Jeho kniha Johann Sebastian Bach: The Learned Musician (2000; New York) se v  USA stala událostí bachovského roku a o rok později byla nominována do finále Pulitzerovy ceny. Následovaly překlady do němčiny, nizozemštiny, italštiny, japonštiny, maďarštiny či španělštiny. Dílo je výsledkem autorova celoživotního bádání, poskytuje neuvěřitelné množství faktů a řadu objevných závěrů; přitom je poutavé a čtivé, věcné a zároveň zaujaté. Pomocí četných vyobrazení a mnoha dobových citátů přenáší čtenáře do Bachovy doby a prostředí a stále odkazuje na jeho skladby. Milovník hudby může číst knihu jako román, odborník v ní najde nepřeberný faktický materiál a díky bohatému rejstříku také orientaci v rozsáhlé bachovské literatuře. České vydání je překladem aktualizované německé verze z roku 2005; přeložila Helena Medková. A po deseti letech k nám přichází další významná kniha o Bachovi, tentokrát od Johna Eliota Gardinera.

Sir John Eliot Gardiner

Jeden z nejvýznamnějších dirigentů přelomu 20. a 21. století, John Eliot Gardiner, se narodil 20. dubna 1943 ve vesnici Fontmell Magna na severu anglického Dorsetu. Jeho hudební začátky jsou spojeny především se zpěvem v rodině a v místním kostelním sboru. Jako dítě vyrůstal se slavným Haussmannovým portrétem J. S. Bacha, který byl jeho rodičům zapůjčen do úschovy během druhé světové války; Bach tedy provázel budoucího dirigenta od dětství. Vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King’s College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1989 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná ocenění, včetně dvou cen Grammy: v roce 1994 v kategorii Best Choral Performance (Hector Berlioz: Messe Solennelle) a v roce 1999 v kategorii Best Opera Recording (Igor Stravinskij: The Rake’s Progress) – již tato ocenění dokazují, že Gardiner nemůže být spojován jen s hudbou barokní, jak se to často děje, ale že jeho záběr je mnohem širší. Na dalších devatenáct cen Grammy byly Gardinerovy nahrávky nominovány. V roce 1998 byl Gardiner povýšen do rytířského stavu spojeného s titulem Sir.

Sir Gardiner dirigoval četná světově proslulá tělesa a pracoval v prestižních operních domech. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. V bachovském roce 2000 se vydal na svou pouť s Bachovými kantátami (Bach Cantata Pilgrimage) a během 52 týdnů provedl všechny Bachovy duchovní kantáty v kostelech po celé Evropě a ve Spojených státech. V letech 2014–2019 byl prezidentem Bachova archivu v Lipsku. Vedle Bacha se hojně věnuje především dílům Monteverdiho, Vivaldiho, Händela, Haydna, Mozarta, Glucka, Beethovena či Berlioze, ale i Stravinského, Brittena či Janáčka a mnoha dalších. Gardiner je také známý tím, že odmítá provádět hudbu Richarda Wagnera; v rozhovoru pro časopis Gramophone v roce 2008 řekl: „Wagnera opravdu nesnáším – všechno, co představuje – a nemám ani moc rád jeho hudbu.“

Hudba na nebeském hradě

Gardinerova kniha o Bachovi vyšla v roce 2013 pod názvem Bach: Music in the Castle of Heaven a dostalo se jí nadšeného přijetí a vysokého hodnocení. „Svěží, přesvědčivé… Gardiner je stejně výmluvný spisovatel jako hudebník a do své studie vnáší neocenitelný pohled praktika.“ (The New York Times Book Review) – „Je těžké si představit, čím by anglický mistr John Eliot Gardiner… mohl překonat Bacha v jeho nasazení, rozsahu a komplexnosti… [Odvedl] mistrovskou, monumentální práci, když se pokusil změřit Bacha jako člověka a hudebníka.“ (The New York Times) – „Monumentální… Gardiner nabízí důvěrnou znalost chorální hudby… a silný smysl pro její kulturní kontext, strukturální vývoj a doktrínu… Jeho portrét se čte jako cesta poutníka, v níž je privilegovaný člověk moderního světa proměněn Bachovým hudebním zjevením.“ (Financial Times) – „Pro Johna Eliota je typické, že dokáže spojit tolik erudice s ještě větším nadšením a zápalem. Díky tomu jsem měl chuť spěchat a poslechnout si všechny skladby, ať už známé, nebo neznámé. Truhla pokladů…“ (sir Simon Rattle) – „Vynikající dílo, vědecké, živé, kontroverzní a rozvážné. Jako všechny velké biografie tvůrčích umělců staví most z minulosti do současnosti a oživuje dílo.“ (Ian Bostridge)

V českém překladu Tomáše Jajtnera knihu letos vydalo nakladatelství Dauphin pod názvem Hudba na nebeském hradě: Portrét Johanna Sebastiana Bacha. Sedmisetstránková publikace s úvodní ilustrační přílohou a dalšími ilustracemi v textu se pokouší přijít na kloub Bachově záhadě a mnoha otázkám kolem něj a samozřejmě přibližuje jeho život a především jeho obrovské dílo. „Hudebník Bach je nepochopitelný génius, člověk Bach je samozřejmě chybující bytost, znepokojivě obyčejná a v mnoha ohledech stále nezřetelná,“ píše v úvodu John Eliot Gardiner. „Zdá se, že o jeho soukromém životě víme méně než o jakémkoli jiném významném skladateli posledních čtyř set let. Na rozdíl od kupříkladu Monteverdiho nezůstaly po Bachovi žádné důvěrné rodinné dopisy a kromě několika anekdot se zachovalo velmi málo zpráv či indicií, které by nám pomohly vytvořit lidštější portrét či umožnily na něho pohlédnout jako na syna, milence, manžela či otce.“ Skrývá se za rozporem mezi hudebníkem a člověkem mnohem zajímavější osobnost? Jaký byl člověk, který vytvořil tak obrovské a geniální hudební dílo? A jaké to dílo je, proč nás nepřestává udivovat jasem, řádem, harmonií a nezměrným bohatstvím a naplňovat obdivem, radostí, klidem či zamyšlením a často pocitem katarze? Na všechny tyto otázky se pokouší Gardiner odpovědět.

K Bachovi, jeho tvorbě a k její interpretaci, a posléze i ke knize o něm, byl snad Gardiner předurčen již od dětství. „Vyrůstal jsem pod pohledem kantorovým,“ píše. „Slavný Haussmannův portrét Bacha dostali mí rodiče za to, že ho uchovali v bezpečí během války. Zaujímal čestné místo na podestě prvního patra ve starém mlýně v Dorsetu, kde jsem se narodil. Když jsem šel večer spát, snažil jsem se vyhnout jeho hrozivě upřenému pohledu.“ Jedná se o něco pozdější a mnohem lépe zachovaný Bachův portrét ze dvou portrétů Eliase Gottloba Haussmanna (z let 1746 a 1748), který zobrazuje skladatele v paruce, jak drží kopii svého šestihlasého kánonu BWV 1076 (od roku 1950 se obraz nachází v majetku William H. Scheide Library v Princetonu v americkém New Jersey). Ve své knize Gardiner podrobně, zasvěceně a čtivě vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována, jak dosahuje svých účinků a co nám může říct o Bachovi jako člověku.

Bach v Gardinerově knize vychází jako „ztělesnění hudebníka, který se celý život snažil získat ,návyk dokonalosti‘“, ale byl „bytostí naprosto nedokonalou, což se nám obvykle u našich hrdinů nelíbí“. Gardiner přesvědčivě ukazuje, „jak na sebe působily jeho osobnost a tvůrčí smysl, jak v Bachově životě vedle sebe žily dokonalost a nedokonalost, přestože se velmi snažil dosáhnout zbožnosti i lidských ctností, které by odpovídaly harmonické dokonalosti jeho hudby.“ A v čem vidí Gardiner Bachovu osobitost? Především v jeho vokálních dílech, které „představují nedocenitelné formy komunikace s bližním“. – „Monteverdi v hudbě podává celou škálu lidských vášní jako první skladatel, kterému se to podařilo. Beethoven tlumočí, jak obtížné je překročit lidské slabiny a aspirovat k božství, a Mozart ukazuje, jaký druh hudby – doufejme – uslyšíme v nebi. Ovšem Bach, který hraje v nebeském hradě, podává hlas Boží v lidské podobě. On je ten, kdo razí novou cestu a ukazuje, jak překonat naše nedokonalosti dokonalostmi jeho hudby, jak z věcí božských udělat lidské a z věcí lidských božské.“

V závěru knihy nechybí chronologie, slovníček a rejstřík. Toto výborné Gardinerovo dílo je další důležitou a zdařilou položkou v početné bachovské literatuře a neměl by jej minout žádný hlubší zájemce o Bachovu osobnost a tvorbu – zvláště u nás, kde tato literatura není tak početná (tedy v češtině). Tato kniha je zajímavější o to více, že jde o pohled hudebníka a dirigenta, který se Bachovým skladbám věnuje již celá desetiletí. Jeho vhled tak není jen pohledem teoretika, biografa nebo muzikologa, ale především praktika.