Hudebně působivá Straussova Salome v Linci

Landestheater v Linci má pozoruhodnou operní dramaturgii. V moderní, nové budově Musiktheateru uvedl 12. listopadu 2016 šéf opery – Američan Dennis Russell Davies – Straussovu operu Salome. V režii Marca Adama, na scéně a v kostýmech navržených Annemarie Woods, v choreografii Pascale Chevroton. Vynikající dílo významného skladatele pozdní romantiky po Wagnerovi, který v prvních desetiletích dvacátého století značně ovlivnil vývoj moderní světové hudby. Richard Strauss byl skvělým instrumentátorem velkého, moderního orchestru, což je jistě báječná výzva pro velký Bruckner Orchester Linz, plnící roli orchestru operního i koncertního, s počtem kmenových členů sto třicet.

Šéfdirigent Dennis Russell Davies působí v Linci od roku 2002, letošní sezona je jeho poslední, finální. Léta jeho šéfování pozdvihla operní soubor v Linci na vysokou úroveň, srovnatelnou s velkými evropskými operními divadly. Pan Davies staví velmi promyšleně dramaturgii, vedle osvědčených děl světového odkazu věnuje mimořádnou pozornost soudobé tvorbě. Ta tvoří až polovinu premiér sezony, což zní neuvěřitelně. Ještě neuvěřitelnější je však fakt, že tento typ dramaturgie se v návštěvnosti divadla s kapacitou tisíc míst v auditoriu nijak negativně neodráží, jak bych skepticky očekával. Návštěvnost 95 procent v globálu je výtečný výsledek.

Ve své letošní jubilejní sezoně si pan Davies zvolil v osmi operních premiérách půdorys tria světových děl: Falstaff – Salome – Don Giovanni. V tomto roce rovněž inicioval vznik Operního studia mladých pěvců, jakoby podle vzoru Mnichova. Do konkurzu se v Linci přihlásilo pět set (!) absolventů pěveckých škol z celého světa. I to jistě o něčem vypovídá. Přijato bylo šest, mnozí našli uplatnění po recenzované komorní multimediální moderní opeře Solaris (recenze je zde) i v malých rolích opery Salome. A je to pro mladé talenty jistě skvělá zkušenost.

Straussova Salome (premiéra roku 1905 v Drážďanech, v roli Heroda účinkoval Karel Burian /!/) si bere námět z Wildovy hry ze starobiblických dob krále Heroda o jeho nevlastní dceři Antipě, jež se odehrává kolem roku 30 našeho letopočtu. Po Debussym je druhým závažným rozhraním mezi operou pěveckou (pro zpěváky) a moderním hudebním divadlem. Tvoří mezník v dějinách opery, neboť zde skladatel zhudebňuje básnické drama ne na podkladě libreta, nýbrž doslovně. Epochální novost Salome tkví v souzvuku hudby a poezie. Jistě za předpokladu, že je pěvcům rozumět. Mluva Oscara Wilda, plná obrazů, zůstává nedotčena, byť ji Strauss nezhudebnil slovo za slovem, ale překlad textu zkrátil, sám ho upravil a prokázal smysl pro podstatu toho, co je opravdu hudebně dramatické.

Straussův smysl pro efektní nápad, jeho formální jistota, okázalý výraz, harmonické a instrumentační mistrovství se zde spojuje do nového tvaru literární opery. Pozdně romantický charakter harmonie se zcela novými postupy v bitonalitě i polytonalitě slouží Straussovi jako hlavní prostředek psychologické charakteristiky. Interpretačně je dílo velice složité četností leitmotivů a drobnokreseb, ale i prostým faktem, že je zapotřebí docílit dynamickou paletu se stovkou hudebníků v obsazení velkého orchestru vůči jevišti. Že je to velmi nesnadné, věděl již legendární skladatel Gabriel Fauré, jenž proslul výrokem, že „Salome jest vlastně více symfonická báseň s vokálním doprovodem”. Paul Henry Lang se zase domníval, že Salome je formou orchestrální opery, v níž vokální party obtížně zápasí s přílišným náporem bohaté instrumentace.

Tyto názory zazněly sice již dávno, ale nejsou dodnes nikterak od věci. Bohatost instrumentace orchestru, až opulentně okázalá, přináší asi věčný problém Langem zmíněného zápasu s jevištěm, nerovného tehdy, pokud hlas není opravdu velký a maximálně prostorově nosný. To se projevilo také v nové linecké inscenaci, jejíž hlavní silou se mi jevil orchestr, bezvadný intonačně, s homogenitou nástrojových skupin a hrou žesťů ve výrazných, až opravdu opulentních vrcholech, pro Strausse typických. Samozřejmě nesmíme porovnávat s četnými CD a DVD, kde se prostě nemůže stát, aby orchestr nabýval na dynamické převaze nad pěvci, neb je hudební režií vše upraveno a vyváženo. Čili na skvělé nahrávce takové legendy, jakou byl třeba Karl Böhm, vnímáme pochopitelně bezvadně vyrovnaný zvuk ve všech polohách pěvců vůči orchestru a výše zmíněné pocity se nedostavují, ba nemohou se dostavovat. To bývá častá mýlka těchto porovnávání.

Prostor velkého divadla je něco zcela jiného než jakákoliv nahrávka. Dirigent Dennis Russell Davies měl upřímnou snahu o maximum rovnováhy zvuku orchestru s jevištěm. Ale obětovat nádherný zvuk Straussova orchestru je víc než obtížné, ani bych si to nepřál. Spíše je nutností mít k dispozici hlasy potřebného kalibru a rozměru pro tuto Straussovu partituru, což se v Linci částečně vydařilo, leč zároveň ne zcela. Protože však jsou v Linci pěvci, kteří zdánlivě trochu nerovný zápas s orchestrem zjevně vyhrávali, musím nutně usoudit, že je chyba spíše na straně těch, kteří se prosazovali nosností hlasů hůře. S tím jde v opeře ruku v ruce i srozumitelnost textu, zrovna u Strausse tolik podstatná! Textové nuance jsou neobyčejně rafinované, na dopadu slov, vět, replik velice záleží.

Dennis Russell Davies se setkal ve své bohaté dirigentské dráze s partiturou Salome již vícekrát. Jeho interpretace je ukázkou promyšlené práce s rafinovanou harmonií, jemnou prací s tématy, dokáže docílit homogenní zvuk orchestru, perfekci v žesťové skupině s nádherně vyzdviženými fortovými vrcholy. Jak ovšem Davies při rozpravě s představiteli tisku věcně uvedl, je velice nesnadné pro dirigenta docílit, aby devadesátka lidí zahrála piana a pianissima, která jsou u Strausse nutná pro vyznění výrazových detailů na jevišti. Plastika frází je pozoruhodná, pianová dynamika je však v tomto početném obsazení dosažena jen v relativních proporcích. Oceňuji, že za dobu dvouletého pravidelného pozorování jsem neslyšel v Linci ani jediný kiks v dechových skupinách Brucknerova orchestru, výkony hráčů jsou technicky a intonačně stabilní.

Když francouzský režisér Marc Adam vykládal na rozpravě, že děj Salome pojímá ve stylu přeložení do soudobého paláce novodobého diktátora typu Husajna či Ceaușesca, jehož ztělesněním je Herodes, a postavu Jochanaana zase pokládá za typ novodobého mezinárodního teroristy, moc mne tím nenadchnul. Nejsem prostě obdivovatelem překládání dějů do jiných dob, jiných poloh, než oněch vymezených autory díla. Adjektivum „moderní” či „tradiční” – tato poněkud zjednodušená klišé současné doby – zní mému sluchu málo přesvědčivě. Režisér Marc Adam, jenž režíroval na několika německých i francouzských scénách, postavil dílo Straussovo takříkajíc moderně. Hned po začátku se to na jevišti hemží postavami se samopaly a pistolemi. Oblečení protagonistů odpovídá režijnímu záměru, jak ho sám pan režisér exaktně vyjádřil. Režisér vždy logicky ovlivňuje scénografa i kostýmy, to v divadlech jinak ani nelze, proto si vytváří svůj tým. Scéna a kostýmy byly navrženy Annemarie Woods v barevně realistickém duchu režijní vize pompézního paláce soudobého diktátora. Scéna působí až trochu kýčovitě, je promítána moderní projekcí. Oblečení nijak neevokuje sociální postavení jednotlivců, princezna je patrně zneužívaná, psychicky vyšinutá, což evokuje její panenka – zpovědnice. Důležitá choreografická spolupráce, na níž stojí slavný tanec sedmi závojů, byla svěřena paní Pascale Chevroton.

Jak jsem již výše naznačil, obsazení podstatné pětice rolí mělo svá pozitiva v těch pěveckých výkonech, které se bez problémů zvukově nesly přes orchestr, což je předpokladem i pro přesvědčivý výraz. Byl to zejména výtečný, již osvědčený mladý tenorista ansámblu v Linci Jacques le Roux v roli Narrabotha, vynikající Verdiho Alfred i Fenton, abych použil porovnání z oné typicky pěvecké opery. Jeho tenor zaujal ohromnou průbojností a pružností, hlas má zdravý lesk a obdivuhodnou plnost. Zdá se mi, že směřuje oborově k dramatičtější charakteristice, jeho fond neměl s orchestrem nejmenší potíž, prostorově se výborně prosazoval. V roli Jochanaana zaujal závažností svého objemného barvitého fondu a výrazovou opravdovostí barytonista Seho Chang (pěvecky výborný Germont Traviaty), jehož vnitřně procítěný, silně expresivní projev zdobila i dobrá srozumitelnost slova. V roli Heroda na sebe hlasově i herecky upozornil hostující irský tenorista Paul McNamara, jenž krom velkých wagnerovských partů má ve svém repertoáru také Dvořákova Prince a Janáčkova Tichona. Ani on se nikterak nepotýkal s nosností svého barevného fondu přes orchestr do prostoru, herecky postavu tvárně diferencoval a držel ji sympaticky v decentně uměřeném projevu výrazu, bez zbytečné afektovanosti a bez vnějškových exaltací, jíž představitelé Heroda často podléhají. Jen srozumitelnost slova nebyla vždy optimální, především tehdy, když ho režie staví více do hloubky jeviště.

Tím jsem více méně pochválil de facto hlavní mužské protagonisty, jimž nezanikala většina slov, takže německý jazyk v tabletu opěradla sedadla jsem u nich sledoval jen občas spíše orientačně (překlady do jiných jazyků v Linci nějak potichu vymizely, což je docela škoda…). Zatímco dominantní mužské role jsou v Linci alternovány, ba i obsazeny trojmo (Herodes), dokonce i dirigenti jsou tři, což jest víc než úctyhodné, titulní role Salome je pouze jediná… Snaha inscenátorů sehnat vhodnou Salome vygenerovala hostující německou sopranistku Astrid Weber, prezentující se ve wagnerovských oborech na některých německých scénách (zejména v Chemnitzu), ale také jako Pucciniho Manon Lescaut. Být v kůži inscenátorů, snad bych ani stresem nespal, zda talentovaná sopranistka vydrží sama každodenní zkouškovou zátěž ve finále pěvecky tak náročné role, které Strauss předepisuje altová gé a zároveň řadu výškově velmi vypjatých míst, výrazově silně exaltovaných, kde se opravdu nelze šetřit. Astrid Weber nápor zvládla, což jistě ukazuje na zdravou funkci jejího hlasu, nebyla postižena žádnou indispozicí, jinak by se vlastně premiéra ani nemohla konat. Cítím velký obdiv i pokoru k ohromné a jistě vysilující umělecké práci. Nepíše se mi proto snadno, že trochu jednostranná sázka na paní Astrid Weber ne zcela vyšla.

Mladá umělkyně disponuje atraktivním zjevem, pružným jevištním pohybem, ale pěvecky přesvědčuje až v poslední části díla. Zejména ve finálním monologu nad zkrvavenou hlavou Jochanaana, režijně pojatém dosti morbidně, leč pěvecky a výrazově již v těchto momentech na rampě přesvědčivě. V prvé polovině díla, zejména po vstupu, má však její soprán poněkud problémy s nosností tónů přes orchestr, hlubší polohy jí zanikají, vysoké nejsou plně svobodné. Používá častěji dynamiku mezza voce i pian, která však nejsou s orchestrem v dynamické korespondenci, tudíž vychází trochu polovičatě a bez zamýšleného efektu.

Pokud jsem se domníval, že tvůrci inscenace vsadili patrně více na jevištní typ postavy s proklamovanou taneční průpravou, pak pojetí atraktivního tance sedmi závojů choreograficky moji subjektivní hypotézu moc nepodpořilo… Působilo fádně, sice uměřeně, jak si ostatně přál sám Richard Strauss, leč méně vynalézavě, ani neprýštilo z výrazně modifikované Straussovy hudby, soustředěno na svádění a svlékání Heroda. Osobně jsem se spíš divil, čím je vlastně Herodes tolik nadšen, že souhlasí se šílenou žádostí Salome.

Závěr režie je nečekaně překvapivý, na scénu vniknuvší terorista postřílí ze samopalu všechny postavy, tedy nejen Salome, ale i Heroda, jakoby až právem smete tento celý dekadentní, odporně zvrhlý svět. Tady jsem více pochopil slova a ideu režiséra Marca Adama z tiskové konference a jeho přirovnávání Heroda k diktátorům doby nedávno minulé. Což o to, v režii dneška, v oné podivné mánii překládání námětů do různých indiferentních dob, mnohdy ve stylu ani ryba ani rak, jednou nohou v příběhu a druhou kdesi v intenzivní fantazii režiséra, to není nic neobvyklého. Tato režijní varianta však není nijak neschůdná, ba je mi dokonce až sympatická, jen oslovování se texty biblického příběhu k tomuto typu soudobého autoritářského vládce nějak ne vždy pasuje. Naopak výstižná režisérova charakterizace lásky Salome k Jochanaanovi zněla nadčasově – jakožto „Liebe zu Liebe“ – což se dalo dobře vyčíst z výrazově již přesvědčivého závěrečného monologu titulní postavy. Ten jsem ovšem u Salome očekával již od jejího vstupu na jeviště, ne až v závěru, kdy je stavěna režií zcela do popředí jeviště, a tím jde hlas „přes rampu” lépe než v průběhu večera.

Jistě ruku v ruce s tím jde i srozumitelnost textu, bez patřičné nosnosti hlasu není ani čemu rozumět. V nosnosti tónu byla obdobně ne vždy zřetelná Herodias Karen Robertson, ale v herecké charakteristice a mimice výrazná. Hlasově se dobře prosazoval z řady menších rolí Dominik Nekel (První Nazaretský), ale i Nikolai Galkin a mladí členové zmíněného Operního studia (Rastislav Lalinský, Justus Seeger, Isabell Czarnecki).

Resumé inscenace v Linci, která má k dispozici velký, technicky suverénně hrající Brucknerův orchestr, velké a moderní divadlo, ale také řadu disponovaných sólistů, není tak jednoznačné, jak jsem očekával. Salome je vždy a všude přetěžký úkol. Titulní role je poněkud otazníkem. Ale ani režijní koncepce není z těch, která by bezvýhradně nadchla, ale pravda, ani nezklame, ani neurazí. Má své logické body, které v aktualizaci násilí soudobého světa kolem nás, jímž jsme až bizarně obklopeni, jistě rezonují a dají se koncepčně přijmout. Závěr, kdy násilí je smeteno jiným násilím, není marný a vyzněl jako obrovský vykřičník. Víc jistě zabere u příznivců podobných režijních postupů. Kdo je více vyznává, bude se třeba na dané pojetí dívat pozitivněji modifikovaným úhlem pohledu. Lidé ze světa muzikantského, mezi něž se spíše mohu počítat, naleznou zásadní hřivnu večera především v panem Daviesem důmyslně stylově vystavěné hře orchestru, v grandiózně znějících vrcholech, ale též v imponujících výkonech především trojice podstatných mužských rolí (Naraboth – Jochanaan – Herodes).

Pro tyto nesporné klady mohu návštěvu Salome v Linci jistě doporučit. Titul sám o sobě, s takřka stovkou výborně hrajících orchestrálních hráčů, smysluplně dirigentsky vedených, to je již samo o sobě zážitkem. Jak známo, Richard Strauss je v německy mluvících zemích hrán častěji a je tam zakódován více než v Čechách. Právě proto v době volných hranic a dobré dopravní dostupnosti Lince autem i vlakem z řady oblastí Čech i jižní Moravy je inscenace Salome dobrým tipem. Bude hrána v sedmnácti reprízách, v prosinci jich bude realizováno pět. Samozřejmě, že v různých variantách obsazení mužských rolí, dokonce i se dvěma alternujícími dirigenty vedle výrazné osobnosti pana šéfdirigenta Daviese. Repríza s druhým obsazením je v Linci 16. listopadu, další reprízy následují 19. a 25. listopadu, v prosinci je pět představení 3., 7., 12., 14., a 29. prosince letošního roku.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Richard Strauss:
Salome
Hudební nastudování a dirigent: Dennis Russell Davies (alt. Daniel Spaw / Marc Reibel)
Režie: Marc Adam
Scéna a kostýmy: Annemarie Woods
Choreografie: Pascale Chevroton
Video: Paulo Correira
Dramaturgie: Christoph Blitt
Bruckner Orchester Linz
Statisterie des Landestheaters Linz
Premiéra 12. listopadu 2016 Grosser Saal Musiktheater Linc

Herodes – Paul McNamara (alt. Matthäus Schmidlechner / Pedro Velázquez Díaz)
Herodias – Karen Robertson
Salome – Astrid Weber
Jochanaan – Seho Chang (alt. Tuomas Pursio)
Narraboth – Jacques le Roux (alt. Iurie Ciobanu)
Ein Page der Herodias – Isabell Czarnecki (alt. Vaida Raginskytė)
Erster Jude – Pedro Velázquez Díaz (alt. Csaba Grünfelder)
Zweiter Jude – Bonifacio Galván
Dritter Jude – Csaba Grünfelder (alt. Seogmann Keum)
Vierter Jude – Xiaoke Hu
Fünfter Jude – Ulf Bunde
Erster Nazarener – Dominik Nekel
Zweiter Nazarener – Rastislav Lalinsky
Erster Soldat – Nikolai Galkin
Zweiter Soldat – Justus Seeger
Ein Kappadozier – Tomaz Kovacic

www.landestheater-linz.at