Ivona Jeličová: Emoční štěstí pramenící z tance je nenahraditelné

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Ivona Jeličová je první sólistkou Baletu Národního divadla Brno. Pro svou všestrannost a charakterizační schopnost je obsazována jak v klasických baletech, tak v současných choreografiích. Je držitelkou Ceny Thálie za roli Maryši. Ivona Jeličová je zcela mimořádná, vyzrálá tanečnice. Její pohyb je samozřejmý, naplněný, prožitý. Nemůže nechat nikoho chladným. Vzpomínám s obdivem na její Odettu/Odilii, Carmen, Markýzu de Merteuil, Edith Piaf, ale hlavně na hlavní ženskou roli v baletu Petra Zusky Chvění. V těchto dnech Ivona Jeličová slaví 20 let práce u divadla a významné životní jubileum. To je přece důvod k rozhovoru. Ivonu jsem teď v době covidové dlouho neviděla, a tak, když na mne zamávala drobná, na krátko ostříhaná „pankačka“, zprvu jsem ji ani nepoznala. Dnes je na mateřské dovolené se svým druhým dítětem, kterým je jedenáctiměsíční Matyas. Zůstala ale pořád stejně otevřená, energická, upřímná a milá.
ND Brno – Chvění (Ivona Jeličová, foto Ctibor Bachratý)

Je čas dovolených. Právě jste se z ní vrátila. Jak jste ji strávila?
Byli jsme s celou rodinou i s miminem v Bulharsku. Moře mám moc ráda. Ale užili jsme si více bazénu a tobogánů díky dceři Adélce. Opravdu jsme si odpočinuli.

Podle hvězdného znamení jste lvice – „ráda obdivovaná, kurážná, energická“. Odpovídá to vašemu naturelu?
Myslím, že to odpovídá, ale ne doma. Ve společnosti jsem taková, ale doma přepnu do jiného modu. Uvolním se a jsem spíše ráda v tichu. Asi jsem trochu namíchaná. Mám ascendent ve Vodnáři. Každý si myslí, že doma musím velet, ale vůbec to není pravda.

Působila jste 9 let v plzeňském souboru. Tam jste získala Cenu Thálie za titulní roli v baletu Maryša. Jak tvrdá je cesta k tomuto ocenění?
Já jsem se za ní nijak nehnala. V té době stejně Thálii dostávala jen Praha a Brno. Oblastní divadla stála mimo. Ani jsem s tím nepočítala. Největší radost jsem měla ještě dříve z nominace za Lady Macbeth. Se mnou tam byla Terezka Podařilová a to jsem si říkala „wow“. Moc jsem chtěla do Prahy jet, protože jsem si myslela, že už nikdy nominovaná nebudu. A za Maryšu jsem ji nakonec dostala jako první za oblastní divadlo.

ND Brno – Petite Mort (foto Pavel Hejný)

I když jste působila v Plzni, patříte Brnu. Tady jste se narodila, studovala konzervatoř, tady jste od r. 2009 v angažmá. Jaký máte vztah k tomuto městu?
Jsem tady doma. Ale nastupovala jsem do Plzně s tím, že tam zůstanu rok, dva a pak se posunu někam jinam. Jenomže jsem přišla na to, že hned po škole nejsem tak dobrá a že musím makat, abych něco dokázala. Začala jsem dřít a měla jsem štěstí na šéfy (Pavel Ďumbala a Jiří Pokorný). Kdyby mě pan Slavický nepozval do Brna na Raymondu, kdo ví, jak by to dopadlo. Chtěl to tak osud. Mně se začalo v Brně v divadle líbit. Byla tady spousta spolužáků, výborná parta. Nejprve jsem hostovala, poté dostávala čím dál více příležitostí a cestování mezi Plzní a Brnem začalo být únavné. Manžel dostal nabídku pracovat v Brně a bylo rozhodnuto. V Plzni jsme spolu ještě tančili, ale ve třiceti letech s baletem skončil a od té doby působí jako kondiční trenér.

Dočetla jsem se, že z taneční konzervatoře jste dokonce chtěla odejít. Co vás „nakoplo“, abyste na sobě začala makat?
Já jsem hrozný prototyp baletky. Nikdy jsem nesnila o takové kariéře. Dělala jsem spíš atletiku. Ale maminka mě viděla jako Giselle. Na konzervatoři mi to zpočátku moc nešlo a nebavilo mě to. Výuka pro mě byla příliš pomalá a nudná. Ve 3. ročníku jsem chtěla odejít, ale přemluvili mě rodiče, ať to ještě vydržím. Pak mě dostala na klasiku paní Oščádalová a tam začala mela. Ona ve mně viděla velký talent. Dělala spíše chlapecké silovější tréninky, a to mě začalo bavit. Pak mě vyslali na taneční soutěž, což byla další motivace. A pomohli mi i další pedagogové jako paní Kartousová nebo pan Kyselák. A časem mi začala věřit i ředitelka Olga Skálová.

ND Brno – 4 Elements – Falling Angels (Ivona Jeličová, foto Ctibor Bachratý)

Odborná veřejnost vás nejvíce vyzdvihuje jako interpretku osudových žen – femme fatale – byla jste Lady Macbeth, Carmen, Markýza de Merteuil, Káťa Kabanová, Edith Piaf…. Která pro vás byla vnitřně nejsilnější?
Asi ta první. Lady Macbeth. S tou jsem se hodně potrápila. Myslím, že tehdy jsem na ni byla ještě dost mladá. U té práce jsem také poznala svého manžela. Byl to krásný rok. A pak ještě Lucidor a Arabela.

Měla jste problém se v jednom představení ve dvojroli Lucile / Lucidor v baletu Yuriho Vàmose proměnit z mladého uličníka za pár sekund v půvabnou a zamilovanou dívku?
Ani ne. Když se dostanu na jeviště, tak tou postavou žiji a velmi si to užívám.

Kam chodíte pro inspiraci?
Nijak zvlášť se teoreticky na roli nepřipravuji. Dostanu pohybový text a postupně si roli hledám v procesu zkoušení. Samozřejmě musím znát příběh. Když má někdo duši a cit, tak to stačí. Všichni choreografové, s kterými jsem pracovala, mi nechali volnou ruku. Samozřejmě mě korigovali – „tady uber nebo naopak přidej“. Ale to bylo vše, asi jsem to dělala dobře.

ND Brno – Bajadéra (Ivona Jeličová jako Gamzatti, foto Ctibor Bachratý)

Po premiéře Chvění jsem si povídala ve foyeru s Petrem Zuskou. Vy jste k nám přistoupila a on vás představil jako svoji múzu…
To byla skvělá práce. Petr je právě jeden z těch choreografů, který nechává volnou ruku. Cítila jsem, že si jdeme naproti a pomáháme si. On si jde na jedné straně tvrdě za svým. Pohyb chce vidět konkrétní, ale pocity nechává na interpretovi. Tu roli „šil“ vyloženě na mě.

Byla to věc, která vznikla přímo na vás. Nevadí vám přenášení choreografií na jiné interprety?
Nevadí mi to. Vždycky jsem si v roli nalezla to svoje, vlastní pocit, niterné myšlenky…

Jaký máte vztah k baletní klasice?
Mám ji ráda. Nejvíce asi Labutí jezero. To jsem tančila ještě v Plzni. Původně jsem měla dělat černou labuť, a nakonec jsem tančila obě. Byla jsem tehdy velmi mladá a zdaleka ne připravená. Tenkrát to bylo zamotané. Bílou měla dělat Lenočka Papka, ale onemocněla, a nakonec jsem dvojroli Odetty /Odilie tančila sama. Po premiéře za mnou přišla paní Vláčilová a řekla mi: „No tak vidíš, teď jsi měla takovou generálku a začneš na sobě makat.“ Od té doby jsem tančila tuto roli snad stokrát. Měla jsem ho na repertoáru také v Brně. Pro mne ale bylo toto představení vždy „nerv“. Tam je toho takové množství – záda, výraz, hlava, paže … Já jsem nikdy nebyla balerína s nohama u hlavy a dokonalým nártem. Bylo to trochu utrpení, protože mi to vlastně nesluší. Ale city jsem dala vždycky. A nakonec jsem si k tomu představení našla cestu. Dokonce jsem za něj byla v širší nominaci na Thálii. Obecně je pro mě baletní klasika trochu ohraničená.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments