Jakub Kydlíček: Věřím na univerzální poselství Bachovy hudby
Jakub Kydlíček je hráčem na zobcové flétny a dirigentem, specializujícím se především na hudbu starších stylových epoch. Patří k vyhledávaným interpretům staré a ještě starší hudby. Spolupracuje s předními soubory staré hudby, jako je například Collegium 1704, Capella Regia, Collegium Marianum, Czech Ensemble Baroque a další. Absolvoval studia na plzeňské konzervatoři v oborech zobcová flétna a dirigování, následně pokračoval ve studiu na prestižní Schola cantorum basiliensis ve třídě Coriny Marti. Jako pedagog působí na Pražské konzervatoři, kde vede třídu zobcové flétny a je dirigentem Barokního orchestru Pražské konzervatoře. Od roku 2018 vyučuje zobcovou flétnu na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 2009 založil svůj vlajkový soubor Concerto Aventino a je rovněž zakládajícím členem tria Tre Fontane.
Výčet vašich aktivit je velký, a to jsme jistě nevyjmenovali vše. Jak to všechno stíháte a co vám zabere nejvíce času?
Stále se učím efektivitě při organizování práce a třídění úkolů. Velkou část času dělím mezi výuku na konzervatoři a uměleckou přípravu na své vlastní koncerty. Již delší dobu mám poměr koncertů víceméně rovnoměrně rozložený mezi zobcovou flétnu a dirigování, což vyžaduje i specifický druh plánování.
Co vás přivedlo k hudbě a proč právě zobcová flétna?
S hudbou jsem se začal seznamovat až poměrně pozdě (asi ve dvanácti?), nebyl jsem typické zuškové dítě. Zobcová flétna pak byla tím „snadným“ začátkem a přes různé odbočky k jiným nástrojům (traverso, hoboj) jsem jí zůstal věrný. Mnohdy se lze setkat s názorem, že se jedná o snadný a poněkud retardovaný nástroj, nicméně takový postoj vychází spíše z neznalosti. Hrát na zobcovou flétnu průměrně není vůbec těžké, na druhou stranu hrát na ni alespoň dobře je již těžká práce.
A jaká byla vaše cesta k dirigování a k založení souboru Concerto Aventino?
Poměrně záhy jsem začal mít vyhraněné interpretační postoje, a tak jsem logicky inklinoval k vedení souboru, navíc jsem se chtěl potkat i se širším spektrem repertoáru. Concerto Aventino jsme založili ještě jako studenti s cílem pracovat na programech, které budou spíše „srdeční“ záležitostí. Proto uvádíme programy, které se často skládají z méně známých opusů či jejich neobvyklých kombinací. Osobně chápu Aventino jako svobodný prostor, kde mohu realizovat to, co mě baví a když nechci, nemusím dělat „obvyklý“ barokní repertoár za každou cenu.
Čím vás okouzlila barokní a vůbec stará hudba a její autentická interpretace? A proč by se stará hudba měla hrát jen takto?
K hudbě mě přivedl hlavně obdiv k barokní architektuře – mou tehdejší posedlostí byly návštěvy barokních zámků a galerií. Myslím, že (nejen) barokní hudbu nelze chápat bez jejího historického kontextu. A ten se zdaleka netýká jen jistých akademických znalostí dobových traktátů, ale hlavně dějin idejí a komplexního pochopení dané epochy. Termín „autentická“ či „historicky“ poučená interpretace je dnes často používán ke škatulkování interpretů do té či oné skupiny. Nemyslím si, že je to šťastné, vznikají tím spíše četná nedorozumění. Osobně je mi vlastně jedno, jak kdo co hraje a zda tomu dá label „autenticity“ či ne. Myslím však, že podstatný je již zmíněný historický kontext – ten nemůže být ignorován. Docela se mi líbí termín „historicky formovaná, nikoliv informovaná“ interpretace (historically formed x historically informed performance practice).
Máte v této oblasti nějaké vzory či osobnosti, které obdivujete, máte rád?
V oblasti „baroka“? John Eliot Gardiner, Frans Brüggen, Rudolf Lutz, Václav Luks, Corina Marti, Giovanni Antonini…
Vaši nejoblíbenější skladatelé a skladby?
Jednoznačně Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho! Jinak dále Johann Sebastian Bach (kantáty), Bohuslav Martinů a Jean-Philippe Rameau (opery), Maurice Ravel (orchestrální díla) a pak také hudba italského trecenta…
Posloucháte také jinou hudbu než barokní? Jakou?
Z novější hudby rád poslouchám Bohuslava Martinů, francouzskou hudbu přelomu 19. a 20. století, pro zábavu Rossiniho a Mozartovy opery… Starší hudbu raději „čtu“ v partiturách.
Jaký je váš vztah k Johannu Sebastianu Bachovi? A co od něj máte obzvláště rád?
Prominentní místo v Bachově tvorbě představují kantáty. Gardiner je dokonce považuje za středobod celé tvorby. I v rámci festivalu Bach for All představují kantáty jednu z konstantních položek dramaturgie. Zvláště je třeba poukázat na ranou kantátovou tvorbu, která často ukazuje jisté skladatelské „zrání“ a přímo oplývá barevnými kombinacemi nástrojů. Jinak jako flétnista mám pochopitelně rád také sonáty a Braniborské koncerty…
Dovedl byste stručně postihnout Bachův význam, jeho genialitu, velikost? A proč je „pro všechny“, jak praví název festivalu?
Věřím na univerzální poselství Bachovy hudby, zejména co se týká rétorické sdílnosti, vnitřní soudržnosti a „nezničitelnosti“. „Pro všechny“ je tak trochu provokativní, ale ideou je nabídnout platformu pro širší publikum a širokou škálu různých interpretů – festival rozhodně není postaven na oněch kategoriích „(ne)autenticity“, o které jsem mluvil. Poněkud příznačné je, že ten vizionářský nápad (vytvořit v Praze bachovský festival), nepřišel od hudebníka, ale od nynějšího ředitele Jakuba Kubíčka, takže on sám je takový důkaz univerzálnosti Bachova vlivu.
Na koncertě v Zrcadlové kapli zazní Bachova kantáta Actus tragicus. Povězte nám o tomto díle a o chystaném koncertě něco bližšího…
Na koncertě uvedeme Actus tragicus jako ikonickou skladbu raně kantátového období. Je psána pro čtyři hlasy, které v našem případě budou realizovány pouze osmi zpěváky, kteří jsou všichni zároveň „sólisty“ a „sboristy“ (spíše bychom měli říci „concertisté“ a „ripienisté“). Orchestr pak tvoří naprosto fantastická kombinace dvou zobcových fléten a dvou viol da gamba s úsporným continuem. Bach napsal Actus v pouhých třiadvaceti letech, přesto má kantáta neuvěřitelnou výmluvnost a nad důmyslným střídáním charakteru jednotlivých čísel se přímo tají dech. Osobně mám k této kantátě silný vztah, mnohokrát jsem ji jako flétnista hrál a nepřestává mě fascinovat.
Další položkou programu je Telemannova chorálová kantáta „Ach wie nichtig“, která je jistým předobrazem Actu tragicu. Má dokonce ještě zajímavější obsazení – čtyři zobcové flétny, čtyři violy (da gamba), continuo – a vyniká zejména poetikou textu.
Závěr koncertu bude patřit strhující dramatické Bachově kantátě „Gleichwie der Regen und Schnee“ BWV 18, jejímž tématem je Boží slovo. Jen zmíním dvě zajímavosti – pozoruhodná je zvukomalba úvodní sinfonie, kde staccatové figury čtyř viol (snad) napodobují kapky deště. Naproti tomu ústřední částí kantáty je doprovázený recitativ, přerušovaný dramatickými trhavými litaniemi „sboru“. Následující sopránová árie je pak vyjádřením radostného a současně varovného afektu.
Jinak jsem rád, že pozvání ke spolupráci na tomto projektu přijali samí skvělí kolegové. Mimo jiné moje profesorka Corina Marti, která se zhostí partu první flétny, dále přední evropský gambista Petr Wagner či vynikající tenorista Tomáš Lajtkep, s nímž na Bachovi pracujeme dokonce průběžně.
Působíte na Pražské konzervatoři a dirigujete Barokní orchestr Pražské konzervatoře. Jak jsou na tom dnešní studenti a co se jim hlavně snažíte vštěpit kromě toho „obvyklého“, co se pojí se studiem hudby?
Musím říci, že na Pražské konzervatoři lze potkat zajímavé osobnosti již mezi studenty. Snažím se se studenty do jisté míry jednat kolegiálně, či jednoduše řečeno, „nedělat z nich blbce“.
Od loňska vyučujete také na Masarykově univerzitě v Brně. To bude asi trochu jiné než na konzervatoři…
Ve všech ohledech mě MUNI mile překvapila. Upřímně, tamní Akademie staré hudby neměla dříve moc dobrou pověst, ale ukázalo se, že je vše o nastavení pozic pedagogů a studentů. Většina mých brněnských studentů má za sebou studium zobcové flétny na konzervatoři, takže můžeme plynule navázat ve studiu repertoáru v přiměřené hodinové dotaci. Jinak myslím, že konzervatoř by obecně měla s univerzitou sdílet některé podstatné parametry, jako je patřičná dávka svobody, neustálá inspirace a vysoké požadavky na samostatnost.
Vystoupil jste na předních našich a evropských scénách či festivalech. Na jaká vystoupení nejvíc vzpomínáte a co považujete za své největší úspěchy?
V hudební profesi je dle mého soudu jakékoliv měření úspěchu trapné předvádění ega. Takže napíšu, čeho si vážím – z poslední doby je to spolupráce se skvělými kolegy v nastudování Gluckovy Paride ed Elena na Smetanově Litomyšli. Vážím si také vyučování a samozřejmě nesmím zapomenout zmínit mé studentky z Prahy i Brna – ostatně spolu trávíme dost času.
Povězte nám ještě něco o vašich plánech v nové sezoně – kde vás posluchači mohou vidět a slyšet, co vás čeká a na co se těšíte?
Na úvod nové sezony zahrajeme s Karlovarským symfonickým orchestrem Händelovu Vodní hudbu (29. srpna na Festivalu J. C. Fischera). S Aventinem pak uvedeme českou premiéru francouzské komické opery Les Amours de Ragonde J. J. Moureta (31. srpna v zámeckém divadle ve Valticích). Barokní orchestr Pražské konzervatoře bude studovat nejprve ryze bachovský program a posléze Vivaldiho. Concerto Aventino reprízuje program neapolských flétnových koncertů a příští rok se mohou posluchači těšit na náš nový program „Odysée – francouzské kantátové drama“. Zajímavé akce se na jaře uskuteční na Pražské konzervatoři, nechte se překvapit!
Jistě máte své hudební sny nebo přání – například kde nebo s kým byste rád vystoupil, nebo jaké skladby či opery byste rád nastudoval… Prozradíte některé?
Sny by se prý neměly prozrazovat… Tak jen namátkou – v oblasti zobcové flétny bych rád konečně publikoval své etudy (stále to odkládám). Jinak bych rád dirigoval více (nejen barokních) oper, francouzský impresionismus v „autentické“ verzi, vícesborové skladby pozdní renesance… Konkrétně je to například Requiem Jeana Gillese, Striggiova mše Ecco si beato giorno, Ravelova Ma mère l’Oye, Händelova Alcina, Martinů Alexandre bis, no a samozřejmě Mariánské nešpory!
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
