Choreograf Jan Kodet přeje „Dobrou chuť!“

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Nemám jedno nejoblíbenější, jídlo mám obecně moc rád. U nás v rodině k němu byl vždycky velmi kladný vztah, snad proto, že i zceloval rodinu. Obě moje babičky byly výborné kuchařky, máma taky a i mě vaření hodně baví. Rád hostím lidi a pak to samozřejmě i rád jím (směje se).

Jaké vlastní asociace spojené s jídlem jste do představení přinesl?
Důležité pro mě byly metafory. Například na čokoládě jsem chtěl ukázat smyslnost. Holkám jsem například říkal: Představte si, že chlapi zmizeli a tady máte náhradu – čokoládu. Také jsem přišel s myšlenkou palačinek. Původně jsem je chtěl dělat na jevišti naživo, z toho ale sešlo. Když se kuchař ptá: „Kdo si dá se mnou?“ chtěli jsme, aby zůstal s palačinkou v osamění, bez zájemce. V hledišti by se ale vždycky našel někdo, kdo by si ji rád dal. Museli jsme tedy najít alternativu.

Proč jste si vybral zrovna téma jídla?
Je mi blízké a zajímá mě rozvádět ho dál. Už jako tanečník jsem se ho několikrát dotkl. Poprvé tady v Praze v choreografii Honzy Hartmanna. Když jsem pak dělal konkurz do svého asi nejvýznamnějšího angažmá u Ruie Horty ve Frankfurtu nad Mohanem, vytvořil jsem duet o tom, jak se dělá paella. Ten pak Horta zařadil i do repertoáru. Zkrátka mám pozitivní vztah k jídlu.

Je svoboda, kterou má tvůrce u autorského projektu, výhoda, nebo hrozí, že s neomezenými možnostmi neví, čeho se chytit?
Je to výhoda, ale nejsem si jistý, jestli zrovna u tohoto projektu. V mnoha ohledech to pro mě byla úplně nová zkušenost a výzva. V Národním divadle už jsem jeden autorský projekt předtím dělal. Představení Camoufl●AGE ale bylo velmi komorní s malým kreativním týmem pro šest lidí na jevišti. Bon Appétit! je velký projekt s širším týmem, a navíc s dvojím obsazením. Uvědomil jsem si, že uřídit tak velký tým, ve kterém je navíc každý i velká osobnost, není nic lehkého. A hodně náročné také bylo, že se projekt, i vzhledem ke koronavirové krizi, rozebíhal na pětkrát. Začali jsme před Vánocemi a skončili teprve na konci léta. Nikdy předtím jsem takhle dlouho na ničem nepracoval.

Docházelo během procesu k velkým změnám?
Ano. Měli jsme nějaké vize, ale jak se projekt vyvíjel, od nějakých nápadů jsme upustili, některé jsme posunuli jinam. Například jsem si myslel, že představení bude ještě grotesknější.

Jak vlastně ke společnému projektu Baletu Národního divadla a Laterny magiky došlo?
S nápadem přišlo vedení a Filip Barankiewicz i Laterna magika ho odsouhlasili.

Co byla při práci s těmito dvěma odlišnými soubory největší výzva?
Rozhodně časová koordinace. Na jevišti je celkem patnáct lidí, málokdy se ale během prvních týdnů podařilo, aby se sešel plný počet na zkoušce. Skladatel při komponování celý orchestr nepotřebuje, u tance to tak ale nefunguje. Největší výzvou však bylo, jak nastavit proces tvorby autorského představení pro scénu Národního divadla. Tento typ představení totiž běžně neprodukuje.

Co si soubory mohou navzájem dát?
Promíchalo se tím obsazení, a to přineslo svěží vítr a dodalo novou energii. V obou souborech jsou výjimeční tanečníci. Mrzelo mě, že každý nemohl dostat dostatek prostoru. Nebylo možné každému vybudovat specifický charakter, dát mu sólo nebo duet.

K podobné spolupráci došlo úplně poprvé. Funguje podle vás?
Zatím to nedokážu říct, nemám ještě dostatečný odstup. Máme za sebou období tvorby, teď se uvidí, jak to půjde v praxi během hraní.

Jaký máte pocit po prvních dvou předpremiérách?
Čím jsem starší, tím víc mám v závěrečných dnech práce sklony k pesimismu. Měl jsem to tak i u Camoufl●AGE nebo Čarodějova učně, které nakonec byly velice úspěšné. Bon Appétit! bude asi trochu kontroverznější dílo, ale uvidíme.

Proč myslíte?
Je to takový experiment. S Čarodějovým učněm jsme se publiku trefili do noty. Fungoval tam celý balíček věcí. Příběh byl snadno pochopitelný, ale ne prvoplánový. Byla tam krásná hudba, scéna a kostýmy. Roli hrála určitá líbivost a nepochybně happy end. U Bon Appétit!, které je mnohem abstraktnější, ale divák musí zůstat více otevřený.

Je určený spíše mladému divákovi?
Asi ano, ale nejde to takto jednoznačně říct. Zlatovláska například byla pro děti, ale chodily na ni celé rodiny. Můj kamarád, který je fitness trenér, mi dokonce říkal, že se mu to tak líbilo, že by zašel znovu, přitom to je pořádnej chlapák! Po generálce Appétitu za mnou přišli bývalí členové Laterny magiky, kteří v souboru působili třeba před třiceti lety, a od nich jsem dostal moc hezkou odezvu. To mě potěšilo. Je spoustu lidí, co má velice vyhraněný názor, jak má vypadat ona „pravá Laterna magika“, a když se posune trochu jiným směrem, hned to zavrhují.

Co je pro vás „pravá Laterna magika“?
Měl by to být experiment.

Zakomponovali jste do Bon Appétit! tanec, projekce i zpěv, tedy různé druhy umění, právě proto, že je to Laterna magika?
Spíš jsme se nechali inspirovat interprety a tohle z toho vzniklo. Kristina Kornová například nejen tančí, ale i krásně zpívá. Nebo Morgane Lanoue a Mathias Deneux, pan a paní Palačinka, ukázali, že umí hrát a jsou neuvěřitelně vtipní.

V představení se objevují otázky životního prostředí. Chtěli jste, aby se diváci zamysleli i nad tímto tématem, které je dnes velice aktuální?
Já jako tvůrce nemám tendence publikum aktivovat nebo provokovat. Nápad přišel od scénografa Jakuba Kopeckého. Původně chtěl udělat celou scénu z polystyrenu, zamýšlel se nad tímto materiálem. Nebo jsme si chtěli pohrát s různými balícími technikami potravin. Zkrátka nápady se vršily jeden na druhý, někdy jsme je rozvinuli, někdy vyměnili a jindy zabalili (směje se).

Se SKUTRy spolupracujete opakovaně. Máte na věci podobný pohled?
Jak kdy a jak v kterém projektu – jestli jde o operu, činohru či tanec. Když názor nesdílíme, hraje roli většinou ten třetí, který to často rozhodne. Chováme k sobě ale přirozený respekt, podporujeme se a inspirujeme. Když jeden začne „pajdat“, druzí dva ho podepřou.

Jaké to je pracovat s duem? Necítíte se někdy jako ten třetí?
Je pravda, že i když už jsme takový trojúhelník, SKUTři jsou jen oni dva. Jsou opravdu každý jiný, a kdyby spolu přestali pracovat, chyběla by tam energie toho druhého. Když děláme na nějakém projektu všichni společně, v průběhu kolikrát nevíme, co z toho bude. Jak se ale jde do finále, vždy se nějak potkáme. Nejdůležitější ale je, že na sebe slyšíme, proto mě spolupráce s nimi tolik baví. Takže odpověď v podstatě je: ne, necítím (směje se).

***

Jan Kodet po absolvování Taneční katedry pražské HAMU působil 10 let v zahraničí (Dance Berlin, S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt a Ballet Gulbenkian Lisabon). Klíčovou zkušeností pro něj je spolupráce s portugalským choreografem Ruiem Hortou, v jehož skupině několik let tančil a posléze pracoval v celé řadě významných evropských souborů jako jeho asistent. V současné době patří k předním představitelům taneční scény a na svém kontě má řadu úspěšných a oceněných projektů. Kromě nezávislých tanečních projektů (Gates, Lola & Mr.Talk, Kevel aj.) vytvořil původní představení pro Balet ND (Malá mořská víla, Čarodějův učeň, Camoufl●AGE, Zlatovláska), ale také pro Laternu magiku (Human Locomotion, Argonauti).

Přečtěte si takéS Janem Kodetem o chystané premiéře projektu Human Locomotion

Spolupracuje s režijním duem SKUTR, a to jak na operních, tak činoherních představeních (Výlety pana Broučka – NDM Ostrava, Příběhy Lišky Bystroušky – Otáčivé hlediště v Českém Krumlově, Hoffmanovy povídky – ND Brno, Sen noci svatojánské a Romeo a Julie – Shakespearovské slavnosti Praha či Kytice v ND). S choreografií pro operu začal ale v týmu Jiřího Heřmana, s kterým spolupracuje doposud (např. Rusalka, Hry o Marii, Gloriana (vše pro ND v Praze) nebo Dido & Aeneas, Epos o Gilgamešovi, Faust a Markéta (ND Brno) ad.

Jako pedagog působil v řadě zahraničních škol a profesionálních souborů, účastnil se celé řady mezinárodních workshopů, sám je spoluzakladatelem a uměleckým šéfem International Contemporary Dance Workshop Prague (ICDW). V Praze vyučuje mimo jiné choreografii na Taneční katedře HAMU a je baletním mistrem v souboru Baletu ND.