Japonský Antonín Dvořák v pražském Rudolfinu

Dvořákova síň byla ten večer beznadějně vyprodaná. Většinou přišli posluchači starší, kteří dychtivě vstřebávali zaručené hodnoty našeho hudebního dědictví, tentokrát podané z asijského zorného úhlu. Eugene Tzigane je dirigent energický, s jasným, zřetelným gestem. Hluboké emoce kantabilních ploch Midori ztvárnila dokonale, možná ale trochu jinak a jinde podané, než na co jsme zde v Rudolfinu zvyklí.

Tento program však nebyl sestaven jen pro naše hlavní město. Byl vytvořen pro letošní předjarní středoevropské umělecké turné Pražských filharmoniků, kteří s ním a se stejnými japonskými umělci mají po Praze namířeno ještě do třech měst v Německu, ve středu 6. března do Viersenu (tam ovšem místo Dvořákovy operní předehry zazní předehra ke Smetanově Prodané nevěstě), ve čtvrtek 7. března do Wiesbadenu (i zde s předehrou Smetanovou) a v sobotu 9. března do Drážďan. 

Antonín Dvořák je v Čechách zaručenou hodnotou, nepochybně i proto byla tentokrát jeho síň v pražském Rudolfinu tak beznadějně vyprodána. Všichni významní čeští interpreti se jeho kompozičním odkazem soustavně zabývají. Dobře je nám známo jejich pojetí Dvořáka, jejich emocionální výklad tohoto díla a jsme na to již svým způsobem i zvyklí. Tentokrát však jsme měli možnost seznámit se s tím, jak k tomuto artefaktu přistupují umělci z daleké Asie, oba navíc vyškolení ve Spojených státech amerických. Jak dirigent, tak i houslistka jsou suverénní umělci první světové garnitury. Nelze od nich proto očekávat, že budou brát v úvahu naši dvořákovskou interpretační tradici a je otázkou, zda ji vůbec znají. Co ale nesporně znají dokonale, to jsou zvolené Dvořákovy partitury, které nastudovali skutečně do hloubky, s pečlivostí jim vlastní a Dvořáka uchopili po svém.

Všichni přítomní posluchači proto dychtivě očekávali, co jiného se s Dvořákovým geniálním dílem dá dělat, jak jinak k němu lze přistupovat. Již proto byl tento večer zajímavý, plný neobvyklých prožitků a nových podnětů k zamyšlení.

Eugene Tzigane je dirigent energický, s jasným, zřetelným gestem, kterým dobře vyhmátnul dynamický potenciál všech vybraných partitur. V nejednom případě jde v tomto směru až do krajností. Zvuk komorního orchestrálního obsazení s oblibou přivádí do vysokých dynamických, až robustních hodnot, nesporně často tak činí s oblibou. Bohatá a velmi diferencovaná je rovněž jeho agogika. Spojením extrémních dynamických poloh a dramatických pomlk je schopen vytvořit neobyčejně působivé efekty.

Volba méně hrané operní předehry je velkým přínosem. Toto Dvořákovo dílo v sobě skrývá autonomní statut, je tedy životné i bez následných hudebně dramatických souvislostí. Díky za to.

Houslový koncert naopak patří nesporně k tomu nejznámějšímu z mistrovy tvorby. A zejména pro tento případ platí úvaha z předchozího textu. Hluboké emoce kantabilních ploch Midori ztvárnila dokonale, možná ale trochu jinak a jinde podané, než na co jsme zde v Rudolfinu zvyklí. Ale to je dobře. Je ovšem velkou škodou, že hrála v příliš slabé dynamice, takže vůči mnohdy až brutálnímu zvuku orchestru neměla šanci se prosadit. Její bravurní a technicky nesmírně náročné pianissimové pasáže proto mnohdy úplně zanikaly, což je velká škoda. Doufejme, že v následujících večerech začínajícího uměleckého turné to dopadne lépe. Hlubokým zážitkem ovšem byl sólový motorický barokní přídavek, v němž umělkyně prokázala svoje nesporné kvality. Okouzlila zde pregnantní drobnokresbou a jasnou diferenciací souběžných pásem, vše podáno s grácií a laskavostí. 

To, co bylo naznačeno v úvodu v souvislosti s operní předehrou Vanda, to v podstatě platí i o Tziganovu výkladu Dvořákovy Osmé symfonie. Je energický – možná až příliš klade důraz na plnost zvuku a na kontrasty. Ví o každém detailu partitury, účinně pracuje s tempovými změnami. Ve třetí větě, v Allegretto grazioso nám však chyběla lehkost tříosminového tanečního metra, v úvodu závěrečného Allegro, ma non troppo pak nezbytná dávka patosu, kterou zde v trumpetovém sóle všichni cítíme díky uplatnění této intrády při význačných státních událostech. To ale mladý japonský dirigent pochopitelně nemusí vědět.

PKF – Prague Philharmonia: Dvořák
4. března 2024, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Vanda, předehra k opeře op. 25 B 97
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53 B 96
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur op. 88 B 163

Účinkující:
PKF – Prague Philharmonia
Midori – housle
Eugene Tzigane – dirigent