Publicistika s sebou čas od času přináší smíšené emoce, zejména pokud jde o hudební kritiku. Často omílaný názor mezi některými umělci, že „ti dnešní kritici nestojí za nic“ nesdílím. Jako častý návštěvník koncertů srovnávám své vlastní hodnocení s ostatními posluchači a druhý den si přečtu recenze, které vyšly. Dobrý kritik odhalí mnoho nuancí výkonu, a i když s jeho závěry nemusím vždy úplně souhlasit, má nepopiratelné právo se svobodně vyjadřovat a mě tak může inspirovat k zamyšlení nad tím, proč k danému závěru došel.
Hudební umění je svou podstatou výsostně subjektivní disciplína. Stejně jako je interpretace subjektivní výklad hudebního textu prováděný osobností interpreta, je kritika subjektivní interpretací interpretačního výkonu. V obou případech není a nemůže samozřejmě být subjektivita zcela bezbřehá, ale je třeba vyžadovat zvládnutí řemesla a stylu. Jako šéfredaktor hudebního magazínu usiluji, aby recenzent kromě zvládnutých dovedností (tedy umění kriticky naslouchat) disponoval též znalostí textu interpretovaného díla, interpretační tradice a schopností porovnat výkon s významnými interpretacemi minulosti. To však ale nestačí. Chci, aby měl také možnost uvést vlastní zhodnocení toho, zda a jak umělec zvládl předat něco víc, než jen správné tóny. Zde se pohybujeme na poli ještě subjektivnějším, než je hodnocení interpretova respektování zápisu a technických schopností. Recenzent se při své analýze dotýká hodnocení nejen interpretačního výkonu, ale i umělecké osobnosti, přičemž nutno poznamenat, že spíše než o hodnocení jde o recenzentovu schopnost pozorovat. Taková pozorování nebudu svým autorům cenzurovat, považuji je za základní sine qua non svobody tisku, ať už se od pozorování zbytku obecenstva liší, nebo ne.
[clanek id=“324025″]
Když jsem v roce 2018 přejal vedení Opery PLUS, velmi dlouho jsem s redaktory zvažoval, se kterými recenzenty budeme spolupracovat. Mým hlavním požadavkem byla vysoká odbornost, výborné analytické schopnosti a dostatečná recenzentská praxe. Jednotlivé kandidáty jsem také konzultoval s významnými pedagogy a hudebními interprety.
Nedávný manifest klavíristy Lukáše Vondráčka, ve kterém shrnuje dohromady řadu témat a zmiňuje recenzi Dity Hradecké jako poslední kapku a impuls ke zrušení pražských koncertů, které nakonec stejně odehraje, byl pro mě vskutku zvláštní událostí. Je to snad poprvé, pokud vím, kdy interpret odmítl hrát, protože se mu nelíbil obsah recenze a rozhodl se za to potrestat své diváky. Zároveň se tak pokusil publikum namířit paušálně proti nám – hudebnímu tisku.
Pan Vondráček považuje většinu recenzentů za nedovzdělance. Zároveň vyslovuje tvrzení, že paní Hradecká není sama dostatečně virtuózní klavíristkou, aby mohla hodnotit špičkové výkony. Podmínka, aby recenzent byl také špičkovým umělcem, je nesmyslná, recenzent nemusí předvádět interpretovi, jak má hrát.
Všeobecná diskuze o alarmujícím stavu české publicistiky, kterou si podle svých slov přál vyprovokovat, nakonec poukázala na to, že byť jsou recenze lepší a horší, většina odborné veřejnosti vnímá celkově českou hudební publicistiku na dobré úrovni.
Z námitek pana Vondráčka i jeho příznivců proti kompetentnosti naší recenzentky na mě působila zoufalá snaha negovat všechno kolem. Sám ho považuji za schopného a úspěšného interpreta, který podobné tahy nemá zapotřebí.
[clanek id=“322736″]
Napsal jsem mu email, ve kterém jsem mu sdělil, že jeho příští koncert necháme recenzovat jiného recenzenta, jehož kompetentnost uzná i on sám. To si pan Vondráček vyložil po svém, že mu snad nabízím, ať ho recenzují jeho kamarádi. Na tomto místě jsem shledal, že jakákoliv konstruktivní snaha o diskusi končí.
Musím se zastat Dity Hradecké, která mezi vynikajících recenzenty jistě patří. Její recenze na prosincový recitál pana Vondráčka vystihuje mnoho věcných detailů, které jsou podobně zmiňovány i v zahraničních recenzích a není zdaleka negativní.
Nakonec poslední zpráva, že pražské koncerty přece jen proběhnou, vybízí k zamyšlení, zda Lukáš Vondráček nejprve podlehl tlaku kritiky a koncerty zrušil, poté tlaku agentury nebo pořadatelů a vzal své rozhodnutí zpět, anebo zda jde o dobře promyšlené PR, ve kterém se média stala tak trochu rukojmími. Ať jsou již důvody jakékoliv, ankety, komentáře a polemiky k tomuto tématu, které proběhly tiskem, lze považovat i tak za přínosné, stejně jako pozitivní zprávu, že pražské publikum nebude nakonec ochuzeno o Vondráčkovo interpretační mistrovství.
Paradoxně, Lukáš Vondráček svojí reakcí výrazně zvýšil čtenost recenze Dity Hradecké na své vystoupení, která se stala jednou z nejčtenějších publikací Opery PLUS za prosinec 2019. Není tedy pravda, že recenze dnes čtou pouze samotní interpreti, pracovníci kulturních institucí a jen ti diváci, kteří byli na koncertě přítomní. Při pohledu na pět nejčtenějších recenzí za rok 2019 na nás mrkají poměrně zajímavá čísla: recenze Svatavy Barančicové Hrrr na konzervativce! zaznamenala 19.724 unikátních přístupů, recenze Anny Marie Hradecké Anna Netrebko a Yousif Eyvazov: Hvězdní sólisté a velké emoce 14.339 přístupů, Rozštěp osobnosti, Aspergerův syndrom a schizofrenie aneb Princův freudovský pád v přímém přenosu Zuzany Rafajové 12.485 přístupů, Hoffmannove poviedky v Bratislave Pavla Ungera 12.417 přístupů či recenze Anny Šerých Velkolepá jednoduchost Verdiho Dona Carlose s 11.136 přístupy.
Považuji proto publikování recenzí za jednu z důležitých služeb Opery PLUS českému hudebnímu životu.
