Jedinečná osobnost české hudby. Zdeněk Šesták slaví devadesátiny

Potkáte ho v Praze takřka na každém koncertě, který slibuje umělecky závažný a zajímavý posluchačský zážitek. Přes vysoký věk se stále intenzivně zajímá o hudební život. Nedokáže si snad představit, že by opomněl premiéru soudobé skladby nebo nebyl přítomen provedení velkých děl minulosti ve špičkové interpretaci. Patří po celá desetiletí k nejaktivnějším a nejoriginálnějším osobnostem našeho hudebního života.

Zdeněk Šesták je znamenitým hudebním tvůrcem, jehož skladby jsou kontinuální součástí repertoáru komorních souborů či vokálních a orchestrálních těles, a zároveň má na svém kontě mimořádné muzikologické dílo jako „objevitel“ a úspěšný propagátor do nedávné doby zcela neznámé české skladatelské školy takzvaných citolibských mistrů.

Právě Citoliby, rodiště PhDr. Zdeňka Šestáka (narozen 10. prosince 1925) v severovýchodních Čechách, ovlivnily celoživotní zaměření tohoto umělce a muzikologa. Obec, kde v osmnáctém století byl jen zámek, fara, kostel, škola a asi šedesát domků, představovala centrum panství, které se v roce 1720 dostalo do rukou uměnímilovného šlechtického rodu Pachtů z Rájova. Pachtové – zejména hrabě Arnošt Karel Pachta – na svém panství soustředili domácí hudebníky a dali podnět k bohaté kompoziční a provozovatelské činnosti tamějších obyvatel. Na svém zámku hrabě Pachta vydržoval kapelu, která by lehce obstála v palácích sídelního města. Byla to zvláštní kapela: Vytvořili ji prostí lidé z okolních vesnic, vesničtí muzikanti, mezi nimiž dozrálo i několik zajímavých skladatelských osobností. Tito lidé, kteří žili v naprostém odloučení od tehdejších kulturních center a bez možnosti jakýchkoli kontaktů, dokázali vytvořit hudební hodnoty plně rovnocenné s evropskou hudební tvorbou Mozartovy doby. Hovoříme o muzikantském rodu Kopřivů, o Janu Adamu Gallinovi, Janu Ventovi, Jakubu Lokajovi a Janu Janouškovi. Ti všichni – soustředění kolem kůru barokního kostela svatého Jakuba a prostředí panského zámku – jsou autory pozoruhodných chrámových, orchestrálních i komorních skladeb.

A všechny tyto hudební skvosty by možná upadly zcela v zapomenutí, nebýt objevitelské iniciativy Zdeňka Šestáka, jenž vyrostl v prostředí zdejšího chrámu a začal se zajímat o místní archívní památky.

Na chrámovém kůru Zdeněk Šesták nalezl pravý poklad – nevelkou sbírku notových materiálů jedinečné úrovně, plně odpovídající umělecké pověsti Pachtů. Působivou atmosféru dotvářel oltářní obraz od Václava Vavřince Reinera i úchvatné sochy Matyáše Brauna, pokračující před chrámem galerií umělcových plastik se sugestivními podobami Chrona, starce s přesýpacími hodinami, a Mládí. Všechny zmíněné podněty předznamenaly budoucí Šestákovu dráhu skladatele a muzikologa, který se hudbě věnoval od útlého věku. Na pražské konzervatoři studoval kompozici u Emila Hlobila a Miroslava Krejčího, zatímco hudební vědu absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u profesora Josefa Huttera. V následující muzikologické práci při vyhledávání notopisů a rukopisů mu napomohla výborná znalost němčiny a latiny. Během náročného výzkumu a cest za zaprášenými partiturami a party navštěvoval desítky chrámových kůrů, muzea, knihovny a archívy po celé republice, v Německu, Rakousku i Rusku. Nechybělo studium nehudebních historických pramenů ani procházení matrik i osobní korespondence skladatelů. Výsledek dlouholeté práce se však vyplatil: Znamenal vstup hudby citolibských mistrů do povědomí české i mezinárodní kulturní veřejnosti. Napomohly tomu zejména dva CD komplety nazvané Hudba citolibských mistrů 18. století, doplněné zásadními muzikologickými studiemi, a tři projekty realizované od osmdesátých let minulého století až do roku 2004 pro festival Pražské jaro pod souborným názvem Musica antiqua Citolibensis.

Obraťme však nyní pozornost k Šestákově kompoziční činnosti. Do hudebního života vstoupil v šedesátých letech a hned zaujal svým tvůrčím přístupem a specifickým rukopisem. K tvorbě přistupuje s maximální zodpovědností, často inspirován filozofickými tématy. Přitom jeho tvorbu předmět badatelského zájmu prakticky neovlivňuje. Šesták nepíše tradičním stylem, ale nepřímý vliv české kantorské tradice v jeho dílech přece jen vystopujeme zejména v úsilí o dosažení pevného tvaru a přehledné struktury každého díla. Z jeho tvorby zároveň vyzařuje přesvědčení, že hudba má obsahovat a tlumočit silné duchovní a emocionální poselství.

Připomeňme v této souvislosti například kompozici Fatum (podle Sofoklovy Antigony) nebo Koncert pro violu a orchestr s podtitulem Sokratovské meditace, která je věnována profesoru Janu Patočkovi, z jehož přednášek si jako univerzitní student odnášel po roce 1945 intenzivní osobní zážitky. Další velkou Šestákovou inspirací je literatura. Své vokální skladby vytvořil například na verše Francoise Villona, Guillaume Apollinaira, Karla Hynka Máchy, Konstantina Biebla či Vítězslava Nezvala. Ve svém Houslovém koncertě č. 2 – Jan houslista (1987) zase vychází z úryvků básně Josefa Hory a verše tohoto básníka se staly inspirující silou a ústředním mottem autorovy Symfonie č. 5 „Chronos“ (1978). Nasloucháme zde dramatické hudbě, vyjadřující pulzaci času, jež působí mimo lidskou vůli. V barvité, komplikované mozaice se střetávají touhy a naděje, zápasy a zklamání, úspěchy a prohry, dokonce i katastrofy, kdy je jedinec vtažen do neúprosného dění – ať chce, či nechce. A záleží pouze na něm, jak se s tím vším vyrovná a jak obstojí. A nelze mezi šesti Šestákovými symfoniemi nezmínit ještě alespoň Symfonii č. 2, poznamenanou traumatem prožité tragické skutečnosti, ve které se ocitla naše země bezprostředně po sovětské okupaci v roce 1968.

Početné skladatelské dílo Zdeňka Šestáka zasahuje do oblasti symfonické, koncertantní, komorní (pět smyčcových kvartetů) a vokální i do sféry instruktivní. Je to dílo umělce renesančního rozměru, které právem náleží k nejhranějším mezi českými hudebními tvůrci současnosti.