Jiří Gemrot o kompozici: „Na krásu se nesmí zapomínat“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Jiří Gemrot je znám především jako hudební skladatel, jehož skladby se hrají na významných českých pódiích, ale i v zahraničí. Interpreti ho však znají také z nahrávacího studia, kde působí jako hudební režisér. Na Pražské konzervatoři, kde učí kompozici a specializované disciplíny pro skladatele, pak platí za laskavého, ale také důsledného a soustavnou práci vyžadujícího pedagoga.

Jiří Gemrot (archiv respondenta)

Vzhledem k tomu, že jsem se s rozhovorem trefila zrovna do díry ve vaší online výuce, se nabízí otázka, jak vlastně zvládáte tento způsob učení?
Je to bída. Z předmětů, které na Pražské konzervatoři učím, je hra partitur v distanční podobě téměř neproveditelná, učit skladbu je velice náročné. Dělám to tak, že mi studenti posílají partitury. Pokud k nim nemám moc poznámek, tak danému studentovi zavolám, oba si to otevřeme v počítači a probíráme konkrétní místa. Zvláště u nižších ročníků je to ale složitější. To je třeba si skladby, co mi pošlou, vytisknout, vepsat do not poznámky, oskenovat a poslat e-mailem zpátky s komentářem. Je to šíleně zdlouhavé. A teď si představte ještě další z předmětů, který vyučuju, instrumentaci. Například ve čtvrtém ročníku mám 11 lidí a tímto způsobem opravuju 11 partitur. Je to šílenství. A kolegové z našeho oddělení jsou na tom podobně. Ale přestože nám to všem bere mnoho energie, stejně nejvíc lituju studenty, protože pro ně je výsledek veškerého snažení pouze poloviční.

Ale pořád je, myslím si, skvělé, že moderní technologie vůbec něco takového umožňují. Umíte si představit, že by se něco takového dělo v době vašich studií?
To by byl absolutní průšvih. Viděl bych asi jedinou možnost, a to, že bychom si s panem profesorem určili nějaké konspirativní místo, kam bych dal skladbu, pan profesor si ji tam vyzvedl, odnesl si jí domů, přehrál, opravil, napsal mi k tomu dopis, dal na konspirativní místo, odkud bych si to poté já vyzvedl. Ale jinak nevím, jak by se to dělalo. Naštěstí mě nic takového během studií nepotkalo.

Dala by se nějak v obecnosti srovnat výuka skladby tehdy a teď?
Rozdíl byl už v tom, že nebylo možné studovat skladbu jako samostatný obor bez nástroje. A nikdo nám nedal žádné úlevy: jenom pokud jsme měli jedničku z hlavního oboru, tak nás nechali studovat druhý. V něčem to bylo tvrdé, ale myslím si, že to bylo hrozně dobře. Měli jsme úplně jiný úhel pohledu na muziku, protože jsme všichni takto žili v kontaktu s praxí a to i mimo literaturu našeho nástroje díky „komořinám“, doprovodům a tak dále. Dnes cítím u některých studentů odstup a vnímám, že nemají praktickou muziku tak procítěnou, což se poté promítá do rozdílných pohledů na skladbu.

A pak je to samozřejmě nesrovnatelné z hlediska moderních technologií. Když jsem byl na konzervatoři, tak mě pan profesor učil psát násadkovým perem a inkoustem. Neměli jsme ani fix! To byla tehdy úžasná moderna. Pokud jsme udělali chybu, škrábali jsme noty žiletkou. Samozřejmě jsme ale daleko víc toužili po informacích. Dnes je vše tak pohodlné! Kliknete a máte nahrávku i partituru. Ale my jsme si ty partitury museli sehnat! Lítali jsme po antikvariátech, prohrabávali stohy not a když jsme našli něco modernějšího, tak jsme to hned za poslední peníze koupili. V tomhle to bylo všechno hodně komplikované a pomalé. A na každou věc technického pokroku jsme pak hleděli jako na zjevení. To už jsem byl na AMU, když nám vyprávěli něco o nějakých počítačích – tady nic v té době (to byla 70. léta) nebylo.

Když už mluvíme o těch počítačích, jaký je váš názor na používání počítače při komponování?
Samozřejmě počítač je obrovské ulehčení práce, ale je to velice záludný pomocník. Spousta lidí k němu utíká a nahrazuje si, co by měli mít v hlavě. To se týká hlavně hudební představivosti. Teď si člověk skladbu nechá zahrát, což je velice pohodlné, ale my jsme si museli představit, jak to doopravdy bude znít, a myslím si, že to bylo lepší. Počítač může pomoct ve finální fázi, například pro vytvoření partů, ale jeho používání pro psaní samotné skladby je pro mě poklesek odbornosti. Připouštím, že jsem možná staromódní, ale doteď počítač při psaní nepoužívám vůbec. Mám tužku, gumu, papír. To mi stačí. A piano na kontrolu. Vždycky říkám v legraci studentům: „Když vám počítač klekne a budete ho muset dát do servisu, přestáváte být skladatelem?“ Zadavateli taky nemůžete říct: „Promiňte, já vám tu skladbu napíšu za čtrnáct dní, až mi dají počítač ze servisu zpátky.“

Umím si představit, že nějak podobně by určití skladatelé reagovali… Jak se ale taková hudební představivost dá naučit?
Jako študák jsem byl denně na koncertě. Vybíral jsem si hlavně repertoár, který jsem neznal, abych tak poznával literaturu. Když se mi skladba líbila, tak jsem se pokusil si sehnat noty, abych zjistil, jak je celkově napsaná, nebo jak vypadá to místo, které mě barevně zaujalo. Naučit se ho. Tím si pak člověk vytváří vlastně takové „samply“ v hlavě. Když jich tam potom máte dost, tak si začnete vymýšlet vlastní, ale trvá to dlouhou dobu. Chce to dlouhodobý cílevědomý přístup, hledat si informace a vyvozovat z literatury. Já jsem se vlastně instrumentaci naučil pořádně až poté, co jsem přišel do rádia jako mladý režisér a denně jsem pracoval s orchestrem. To bylo na vývoj hudební představivosti úplně nejlepší, protože tam pořád děláte s notami a posloucháte, jak to zní; vidíte, co dělá těžkosti v orchestru – ne, že slyšíte jenom to „napulírované“ v Rudolfinu; poté se bavíte s muzikanty o pauze a probíráte s nimi party. Tohle se dá opravdu naučit jenom dlouholetou praxí.

5 2 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments