Jiří Pazour: Když je improvizace k nerozeznání od předem zkomponované skladby

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Klavírista, skladatel, pedagog a především výjimečný klavírní improvizátor, to je Jiří Pazour, člověk mnoha hudebních dovedností, pokračovatel klasické koncertní improvizace navazující na odkaz Dr. Arneho Linky. S Jiřím Pazourem si o improvizaci, muzikoterapii, pedagogice, koncertní činnosti i volném času povídal Jan Rossa.
Géniové světové hudby v klavírních proměnách – Jiří Pazour – Komorní sál Pražské konzervatoře Pálffyovský palác Praha 14. 2. 2018 (foto © Petra Hajská)

Vaše činnost se dá rozdělit do tří oblastí: Kompoziční, improvizační a pedagogické. Zaměřme se nejprve na tu improvizační…
Klavírní improvizaci jsem se začal věnovat již v dětství. Jako chlapec jsem si rád hrával na klavír melodie známé z rádia nebo z televize; často to byla také například hudba z pohádek, které jsem viděl v kině. Když jsem si nezapamatoval hudební motiv celý, snažil jsem se jej „dotvořit“ svým vlastním způsobem, aby nezůstal nedokončený. Kromě toho jsem si také rád na klavír vytvářel různé hudební nálady, imprese, bavilo mne hudbou vyjadřovat různé příběhy a děje. To vše vznikalo spontánně jako součást mých dětských činností a her. Vedle toho jsem navštěvoval lidovou školu umění, kde jsem absolvoval klasickou výuku klavírní hry. V té době jsem pochopitelně netušil, že improvizuji a už vůbec mne nenapadlo, že budu jednou improvizovat koncertně; nevěděl jsem ani, že je něco takového možné. Až později, při studiu na Pražské konzervatoři, jsem se setkal s profesorem Arne Linkou, který byl mimo jiné vynikající improvizátor a pořádal veřejné improvizační koncerty. Návštěva jeho koncertu klavírní improvizace v roce 1987 ve mně zanechala hluboký otisk a od té chvíle jsem si postupně začal uvědomovat, že toto je cesta, kterou bych se v hudbě rád vydal. 

Když se řekne koncertní improvizace, většina lidí si představí jazzového klavíristu nebo varhaníka improvizujícího na generálbas. Vy se však věnujete především klasické koncertní improvizaci a také improvizaci v různých hudebních stylech. Jaký je podle vás zásadní rozdíl v této zažité představě a ve vaší improvizaci?
Myslím si, že rozdíl je především v tom, že klasický koncertní improvizátor má daleko více volnosti ve své tvorbě. Na rozdíl od varhanní improvizace na generálbas nebo jazzové improvizace, které se drží určitých do jisté míry pevně daných struktur, lze v klasické volné improvizaci tvořit mnohem svobodněji, protože hráč není svazován například předurčenou harmonií, hudební formou, motivicko-tematickým materiálem atd., a může si navíc zvolit i hudební styl, v němž se bude hudebně pohybovat. Samozřejmě tato tvůrčí svoboda má i svou druhou stránku; například v improvizacích nepřipravených musí improvizátor všechny složky hudební tvorby – tedy formální a harmonický průběh, vedení jednotlivých hlasů atd. – vymýšlet přímo na místě během hry. Výsledek tedy může být často velmi nejistý. A tak to, jestli vznikne uspokojivý hudební celek nebo ne, závisí nejen na improvizátorově erudici, zkušenostech a kompozičně interpretačním vybavení, ale také na jeho momentálním naladění, schopnosti koncentrace a mnohém dalším. 

Géniové světové hudby v klavírních proměnách – Jiří Pazour – Komorní sál Pražské konzervatoře Pálffyovský palác Praha 14. 2. 2018 (foto © Petra Hajská)

Když jde člověk poprvé na váš koncert, nemůže se ubránit pocitu, že snad hrajete předem zkomponované a nacvičené skladby. A teprve ve druhé části koncertu, kdy zpravidla improvizujete na témata zadaná publikem, je jasné, že tomu tak není, a o to bývá dojem silnější…
Některé improvizační kreace skutečně vyžadují přípravu. V první části svých koncertů hrávám právě několik předem promyšlených improvizací. Nikdy však nejsou zcela prokomponované do všech detailů. Předem mám například představu o tónině, v níž se hudební plocha bude odvíjet, zhruba tuším harmonické postupy, průběh melodických hlasů, hudební formu, některé technicky obtížné pasáže si předem doma propracuji. Vždy si však nechávám prostor pro momentální nápad a nezřídka se stane, že během koncertu tuto připravenou improvizaci na poslední chvíli nezahraji a vytvořím na dané téma novou, vzniklou přímo na místě podle momentální nálady. Po přestávce, v druhé části koncertu, kdy improvizuji na témata zadaná publikem, vznikají pak všechny improvizace přímo na místě, bez přípravy.


Jiří Pazour: Improvizace na vánoční koledu “Půjdem spolu do Betléma” v různých hudebních stylech

Sám se věnujete i komponování. Jaký je podle vás zásadní rozdíl mezi kompozicí a improvizací? Souhlasíte s názorem, že improvizace je zrychlená kompozice?
Do určité míry s tímto názorem souhlasím. Improvizace i kompozice mají mnoho společného. Používají stejné hudební prostředky a v ideálním případě by měl být výsledek u obou disciplín stejný. Pan profesor Arne Linka, o němž již byla řeč, mi vždy říkával, že kvalitní improvizovaný kus by měl být ve svém zvukovém výsledku k nerozeznání od zkomponované skladby. Rozdílem je tedy pouze ta skutečnost, že skladbu autor zachytil do not a improvizátor ji vytvořil ve své hlavě. To je, myslím, zásadní rozdíl mezi improvizovanou a interpretovanou hudbou. Tedy ve způsobu vzniku, nikoli ve výsledném tvaru.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na