Jiří Pazour: Když je improvizace k nerozeznání od předem zkomponované skladby

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozdíl mezi kompozicí a improvizací bych přirovnal k rozdílu mezi ateliérovou fotografií a momentkou: skladatel má při své práci mnohem více času skladbu propracovat a promyslet do nejmenších detailů. Improvizátor tuto možnost nemá, vše vzniká tady a teď v reálném čase. Logicky tedy tím pádem některé improvizované hudební plochy nemusejí vždy dosahovat té nejvyšší míry propracovanosti, zvláště, jedná-li se o improvizace nepřipravené, vzniklé přímo na místě. Naproti tomu mají tyto improvizace, podobně jako fotografie-momentky, velkou výhodu v tom, že jsou jedinečné a neopakovatelné, pevně vázané na místo, čas a okolnosti svého vzniku. Vzniknou-li příhodné podmínky, je-li improvizátor v dobré kondici, dokáže-li se dostatečně koncentrovat a naladit na momentální atmosféru v sále a dojde-li navíc k propojení s publikem, může vzniknout hudba, která je velmi silná a která by klasickým kompozičním způsobem nikdy nepřišla na svět. Toto je však velmi vzácné a nestává se to příliš často, musí nastat výjimečná souhra okolností. A pak stačí třeba jen jeden drobný rušivý moment, aby se tento tvořivý průběh přerušil. Nicméně musím říci, že stav, kdy cítím, že hudba tzv. „teče“ úplně sama a já nic nevymýšlím, jen hraji to, co mi předem přichází, je jedním z nejkrásnějších prožitků při veřejné improvizaci. 

Géniové světové hudby v klavírních proměnách – Jiří Pazour – Komorní sál Pražské konzervatoře Pálffyovský palác Praha 14. 2. 2018 (foto © Petra Hajská)

Mnoho umělců, kteří se věnují nebo se pokouší věnovat improvizaci, se potýká s problémem, že jsou v zajetí technicko-motorických modelů své techniky. Pociťujete tento aspekt též při svých vystoupeních, respektive zahrajete vždy vše, co máte ve své představě?
S tím se, myslím, potýká každý improvizátor, který je zároveň interpretem. Jako interpret, který ve svém životě přehrál mnoho skladeb klasických autorů, i já mám ve své prstové paměti uloženu celou řadu těchto modelů. Ty se často pro použití v improvizaci hodí, ale mnohdy mohou být i na překážku. Myslím, že cesta, jak nezabřednout do nadužívání určitých hudebních „klišé“, je mít nejdříve jasnou hudební představu a až následně ji realizovat svými prsty. Jinými slovy – jak říkávám i svým studentům na konzervatoři –, hlava musí být rychlejší než ruce. Samozřejmě že toto se snáze realizuje ve volnějších tempech, kdy je mezi myšlenkou a hrou více času. Improvizace v rychlejších tempech bývají technicky obtížnější a tam se také ony zmíněné zaběhnuté postupy vkrádají častěji. Někdy se tomu nelze vyhnout. Ale myslím, že to nemusí být vždy na škodu, pokud je v improvizovaném kuse tento nedostatek vyvážen nějakým jiným zajímavým kompozičním prvkem (například netypickým formálním průběhem, kontrapunktickým propojením dvou melodií, bitonalitou atd.), případně svou energičností, virtuozitou. Na svých koncertech mám možnost se vždy rozhodnout o tempu, v jakém budu improvizovat, mohu si zvolit obtížnost hudební sazby, a to činím vždy podle svých momentálních dispozic. Někdy se pochopitelně stane, že se při improvizaci nechám spontánně unést proudem vznikající hudby a ne vše se mi podaří zahrát tak, jak mne to napadlo, ve většině případů však jde má představa ruku v ruce s její realizací.

Jak daleko „vidíte“ při improvizování? Jak se na improvizační koncert připravujete?
Opět to záleží na zvoleném tempu u improvizovaného kusu. U volnějších kreací se hudební plocha odvíjí v hlavě klidně a jsem myšlenkou napřed například o půl taktu. U živějších improvizací musím mít „náskok“ větší, nezřídka i celou několikataktovou hudební frázi. 

Příprava na improvizační koncert je jiná než na koncert klasický. Kromě promýšlení nových připravených improvizací a nácviku obtížných hudebních ploch se předem nemohu nijak připravit. Osvědčilo se mi především udržovat si pianistickou techniku, tedy být několik dní před koncertem dobře rozehraný, aby prsty nezaostávaly za hudebním myšlením a já dokázal vše, co mě na místě napadne, technicky dobře zahrát. 

Máte absolutní sluch? Myslíte, že je to důležitá vlastnost pro improvizátora nebo skladatele?
Absolutní sluch nemám, mám sluch relativní. Na klavíru bezpečně poznám tóny i souzvuky, u jiných nástrojů už ne vždy. Myslím, že absolutní sluch není pro improvizátora nebo skladatele bezpodmínečně nutný. Může to být samozřejmě výhoda, ale může být někdy i na překážku, třeba když nemá hudebník k dispozici perfektně naladěný nástroj nebo hraje-li například v souboru, kde vše není po stránce ladění a souhry ideální atd. Myslím, že daleko důležitější pro skladatele a improvizátora je mít rozvinutou schopnost slyšet vztahy mezi hudebními intervaly, mít vytrénovanou hudební představivost, vnímat nuance hudební faktury, instrumentace atd. Úplně nejdůležitější podle mého soudu je, aby improvizátor předem slyšel svým vnitřním sluchem to, co chce zahrát. Aby jej výsledný zvuk, který se ozve, nepřekvapil, ale naopak, aby to už bylo jen jakési zvukové potvrzení toho, co již dříve vzniklo v jeho hudebním myšlení. 

Jiří Pazour a Harold McKinney (zdroj m.jiripazour.cz)

Za svou kariéru jste odehrál již stovky koncertů. Je nějaký, který vám opravdu utkvěl v paměti? A proč?
To se dá těžko říci, každý koncert je svým způsobem neopakovatelný díky své atmosféře, reakcím publika, tématům, která od posluchačů dostanu ke zpracování. I pro mne osobně, pokaždé se cítím jinak naladěn. Z poslední doby mne napadá improvizační koncert, který se konal letos v květnu. Oslovil mě americký improvizační soubor Sonorous Threshold, zda bych s nimi účinkoval na koncertě na festivalu v Minneapolis. Tato nabídka byla pro mne velikou výzvou, protože jsem doposud neměl nikdy možnost veřejně improvizovat s komorním souborem. Vždy jsem vystupoval buď sólově, nebo jen s jedním hráčem. A nyní to byl kvartet: trubka, lesní roh, pozoun, perkuse a k tomu já na klavír. Přiznám se, byl jsem plný očekávání, byla ve mně malá dušička, jak to dopadne. Nakonec jsem si koncert neskutečně užil. Hudební improvizace v komorní sestavě je neobyčejný zážitek. 

Věnujete se intenzivně i pedagogické činnosti na Pražské konzervatoři. Co přesně vyučujete?
Předmět, který na Pražské konzervatoři vyučuji, se jmenuje „Hra z listu a improvizace“. Působím na klavírním oddělení, chodí ke mně všichni studenti klavírní hry. Tento předmět trvá tři roky, od 2. do 4. ročníku studia. Jak již název předmětu napovídá, kromě improvizačních dovedností se zaměřuji také na procvičování hraní z listu. Pokud jde o improvizaci, seznamuji studenty individuálně podle jejich schopností se základy klavírní improvizace, nácviku harmonických kadencí, tvorbě různých typů doprovodů lidových a umělých písní, transpozicím do různých tónin, hraní podle akordických značek, čtyřruční improvizaci na dva klavíry, tvorbě volných hudebních impresí atd. 

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na