Jiří Pokorný: Inspirace může zklamat, důležité je nepřestat v práci (2.)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pokračujeme v rozhovoru s tanečníkem a choreografem Jiřím Pokorným, který se vrací po sedmnáctiletém působení především v Nizozemí na českou půdu. Věnujeme se současnému tanci a jeho tvorbě, fúzi stylů a žánrů i pandemii, která leccos vzala, ale i dala:
Jiří Pokorný při natáčení New Normal (foto Michal Hančovský)

Dopřát si čas na „research“, to byl pozitivní aspekt téhle krize?
Ano, dala nám čas přemýšlet a tvořit bez tlaku na konkrétní výsledek. Dlouho jsme jeli v systému „vytvořit, udělat a odprezentovat“. Rychle se dostat k produktu, ale začali jsme zapomínat na proces, přitom si myslím, že to jedna z nejdůležitějších součástí tvorby vůbec. Je fajn, když z něj vzejde něco pěkného, úspěšného, ale teď to většinou máme nastavené tak, že to je právě to nejdůležitější. Z mého pohledu by to tak ale být nemělo. Když má člověk podvědomě nastavenou nutnost, že představení musí být výborné, většinou se nepovede. Je lepší se od toho oprostit, dát stranou ego, soustředit se na proces, užívat si ho a mít radost z tvorby.

Odkud se ten tlak bere? Vlastně jsem překvapená, že o něm mluvíš jako umělec, ve svobodném povolání, kde by tě systém neměl tak vysávat.
Je to dané dobou. Je čím dá tím méně času i v našem oboru. Možná je to i nedostatkem financí a prostoru, ale tlak, že má člověk na tvorbu nějaké choreografie přidělené tři týdny a všechno musí mít hotové, je absurdní. Celá společnost je netrpělivá, takže i my jsme netrpěliví. Civilizace netrpělivosti… Cítil jsem, že je to špatně, a myslím, že nejsem sám. Pandemie mi ukázala, že už takhle pracovat nechci, že si opravdu potřebuji dát čas i na research, nechat jen přicházet nápady, a až se usadí, pracovat s nimi dál. Protože je to investice do tvorby, umění není možné dělat instantně a mně vadí, že jsem k tomu nucený. Pochopil jsem, že jsem se dostal do situace, kdy jsem byl zahlcený prací a už mě vůbec neuspokojovala, pak v člověku zabíjí tvořivost, protože každý má omezenou kapacitu a limit, za který už nemůže jít. Současná situace je pozitivní alespoň v tom, že nám dala prostor si tohle uvědomit…

Pokud při tom výzkumu ještě zvládne tanečník zaplatit nájem a najíst se. Je to přízemní, ale spousta lidí řeší tohle, i v umění.
Ano, vím, že je to všechno komplikovanější. Musíme se nějak živit, nějak bydlet, ale myslím, že je důležité se o změnu alespoň snažit, dát najevo, že ten prostor potřebujeme. Že za to má člověk bojovat, nekývnout na všechno, říct: Ne, tři týdny na tuhle kreaci nestačí, s tanečníky musím být šest týdnů, pokud to nepůjde, nedomluvíme se a jdu dál. To je jediný způsob, jak proti tomu bojovat, říct ano a ne. Samozřejmě to nepůjde vždycky, ale zkoušet to.

Mluvil jsi o fúzi forem na jevišti, ale před časem jsi už jednu vyzkoušel, spojit v jednom projektu současný tanec s pantomimou. Myslím samozřejmě spolupráci s Radimem Vizvárym na představení Sunday Neurosis, které koprodukoval Tanec Praha a divadlo Korzo v Haagu. Jak k tomu došlo?
S Radimem jsme se už nějakou dobu znali, máme k sobě názorově poměrně blízko, i když jsme oba z jiného oboru. Chtěl jsem vyzkoušet něco úplně nového a Radim je taková houba, která chce všechno vědět a znát a je otevřený různým žánrům, stylům, zajímá se o spoustu věcí. Věděl jsem, že každá taková zkušenost člověku otevře oči. Samozřejmě to nebyla vždycky úplně jednoduchá práce, bylo to úplně nové, museli jsme se sami na sebe naladit, ale bylo to myslím obohacující z obou stran.

Sunday Neurosis – Jiří Pokorný (foto Vojtěch Brtnický)

Máte nejen rozdílné obory, ale naprosto rozdílný přístup k tvůrčí práci.
Radim o všem nejdřív přemýšlí. Já jsem v té době byl naopak daleko víc intuitivní, daleko víc impulzivní. Přišel nějaký pocit nebo obraz a podle toho jsem mohl jít na zkušebnu a tvořit. A protože jsem vyrostl jako tanečník, způsob práce, na který jsem byl zvyklý, vypadá tak, že se do toho člověk vrhne pohybově a sám fyzicky na sobě všechno okamžitě zkouší. Radim je v tom úplně jiný, ten si sedne a zdánlivě nedělá nic. Protože ne že nedělá, ale šrotuje mu to v hlavě, je to úplně jiná práce. Občas jsme pracovali odděleně a pak jsme společně pokračovali. A Radim vždycky vymyslel něco během té doby, co já jsem se lámal v tanečních pozicích. (smích) Vlastně zpracoval představení dramaturgicky, dal mu počáteční formu, kostru, podle který jsme pak mohli jít. Což sice dělám také, ale u Radima je motivace ještě daleko podstatnější v procesu té aktuální tvorby, když je v akci, potřebuje mít motivaci jako první, aby mohl tvořit. Já se na tom můžu zaseknout, ale když si nevím rady, jdu do pohybu, pustím se do práce i bez záměru. A motivace třeba přijde skrz pohyb sama. Ale Radim mi hodně otevřel oči a ukázal, jak přemýšlet jinak a dělat věci jinak. Postupně jsem to ve vlastní práci také začal používat, přemýšlet o některých konkrétních formách a strukturách předtím, než začnu pracovat fyzicky. Ale nezapomínám ani na spontánnost.

Kolik existovalo verzí?
Dvě, první měla premiéru v Haagu, pro vystoupení na Tanci Praha jsme udělali hodně změn, představení bylo delší a udělali jsme nový začátek. S první verzí jsme úplně spokojení nebyli, teprve jsme se v ní hledali. Snad jsme se i bavili o tom, že bychom na ní pracovali dál, další rok jsme přemýšleli, že bychom mohli hrát v rámci Tance Praha v regionech, ale nesešli jsme se časově a pak přišla pandemie a Radim je teď v Laterně, takže nevím, jestli se k Sunday Neurosis ještě někdy vrátíme.

Sunday Neurosis – Jiří Pokorný (foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments