Jonas Kaufmann o svém comebacku. V Mnichově má premiéru Andrea Chénier

Jonas Kaufmann: Nervózní vůbec nejsem
(Musik heute – 9. 3. 2017 – Britta Schultejans, dpa)

Philipp Stölz je filmový režisér. Je to pro práci obohacující nebo to občas ruší?

Obohacující je to určitě do té míry, že věří obrazům a má neuvěřitelně přesné oko. Všecko před ním totiž běží jako film. Vidíme, že jeho přáním je proměna scény během vteřiny jako čistý střih – bez opony nebo zatmění. To je pochopitelně v divadle nesnadné splnit, jsou tu technické hranice. Pořád čistě zaostřuje a je vidět, že chce divákovo oko zaměřit na drobné magické momenty na jevišti.

Vy nemáte příliš rád, když se do opery násilně vnášejí moderní, politické vztahy, že?

Záleží vždycky na tom, jak se to udělá. Považuju za velmi správné, jestliže se tato umělecká forma i dnes ještě využívá jako prostředek kritického názoru. Aktuální souvislosti publiku přirozeně pomohou situaci lépe pochopit. Problém, jaký měli lidé někdy před 250 roky, se mě dotýká méně než to, co se děje právě teď. Jenže se často v takové interpretaci příliš „jde proti srsti“ a hudba pak působí jako cizí těleso, protože už obrazům neodpovídá. Hudba nesmí vyprávět jiný příběh – proto tu opera není.

S Anjou Harteros jste sehraný tým, teď už spolu realizujete čtvrtou mnichovskou premiéru. Jak důležité jsou osobní sympatie ve spolupráci s ostatními umělci?

Jsme pochopitelně všichni profesionálové a nějak spolu musíme vyjít, to prostě patří k věci. Ale tak je to v každém povolání, že se pracuje lépe s lidmi, které máme rádi. Já jsem v té šťastné situaci, že si trochu můžu vybírat, co chci dělat. A proč bych neměl raději pracovat s lidmi, se kterými mě to baví? Myslím, že to by se mělo dovolit.

Je těžší v takové spolupráci s kolegy, které máte rád, uplatňovat kritiku?

Naopak. Myslím, že když má někdo někoho hodně rád a dobře ho zná, může si dovolit i víc říct. Zpívání je až k určitému stupni exhibicionismus, protože dáváme na misku vah příliš vlastních, osobních pocitů. Čím víc interpretujeme nějakou roli, tím dál se odvažujeme na tenký led a jsme citlivější. Také proudem hudby jsme strženi, adrenalin stoupá, takže občas reagujeme přemrštěně. A pak je dobře, máme-li po boku někoho, kdo by zatáhl za záchrannou brzdu. U někoho, koho dobře neznáme, by to bylo těžké, protože je tu nebezpečí, že se otráví celá atmosféra.

Řekl jste, že zpívání je exhibicionismus, tedy si nic nesmíte připouštět jako trapné. Kdy vám připadalo naposled na jevišti něco trapné?

Mně je trapně, když účinkuju v produkci, kdy bych nejraději spráskl ruce nad hlavou, protože si říkám: Vždyť přece každý vidí, že to je k ničemu. To je mi pak skutečně trapně. Ale v okamžiku, kdy jsem sám plný ohně a v zápalu, je mi to jedno. Když si vzpomenu na dobu svých studií a na své první kroky na jevišti, to mi bylo trapně vždycky. Měl jsem strašlivé záchvaty trémy a bylo to opravdu hrozné. Ale to zmizí v okamžiku, kdy člověk získá jistotu a důvěru ve svůj hlas. Dneska vcházím na jeviště a cítím se jako doma. Nervózní vůbec nejsem. Pak se také můžu rozmáchnout a odvážit se lecčeho, aniž bych se stále kontroloval. Ale je to přirozeně výsledek tolik pozitivního „feedbacku“.

Pozorujete, že byste byl po své zdravotní přestávce trochu opatrnější? Zdrženlivější?

Při prvních vystoupeních, která jsem po pauze absolvoval, jsem možná trochu brzdil – nebo možná byl moudřejší, méně spontánní a nejel tak naplno. Teď už to je ale zase pryč a právě při této opeře nemám vůbec šanci držet se zpátky. Je to divočina a hlasově náročné. A to se nedá – bohudík – dělat s vypočítavostí.

V červnu budete v Londýně debutovat jako Otello. Už na to hodně myslíte?

Vím, že to přijde, ale víc zatím ne. Zatím nemám v úmyslu šetřit se na Otella, určitě ne. Zatím je dost času.

Přece jen jste tedy trochu nervóznější?

Možná. Byl jsem trochu nervózní v Paříži při Lohengrinovi, protože to bylo první vystoupení po tak dlouhé době. V podvědomí hrál roli strach, jestli ten večer vydržím a nevyskytnou se zase nějaké problémy. Cítil jsem, že jsem byl trochu víc nabitý energií. To je pozitivní napětí, které jinak skoro neznám, protože se časem stane samozřejmým. Ale zas to rychle přešlo, když jsem zjistil, že můžu prostě navázat, aniž by byl znát nějaký šev. Kdybych to několikrát zkusil a selhal, byl bych pravděpodobně mnohem, mnohem nervóznější.

K Bavorské státní opeře máte zvláštní vztah. Máte nějaké přání pro období po odchodu Kirilla Petrenka a Nikolause Bachlera?

To samozřejmě mluvíte o citlivé věci. Dokážu pochopit, že by oba pánové raději skončili společně než každý zvlášť. Na druhé straně oni zase musí rozumět, že se pak Mnichov dostane do povážlivé situace. Tendence posledních let se mi velmi líbila, to řeknu rovnou. A úspěch to potvrzuje. Já teď velmi doufám, že se nastaví dobře výhybky a budou povoláni správní lidé, abychom mohli v této dráze plout dál. A to není jednoduché. Napadá mě jen hrstka lidí, kteří by mohli dál pokračovat na hudební  úrovni Petrenka – a ti jsou všichni zaměstnaní v jiných divadlech. Bude to určitě těžký úkol. Sám bych rád trochu pomohl a ovlivnil to. Ale nemyslím si, že mi to přísluší.

Měl byste sám někdy zájem stát se intendantem?

Ta otázka je položena tak o dobrých dvacet let dřív, než by měla padnout. V současné době to vůbec nepřipadá v úvahu. Lákalo by mě začít se připravovat na další, dirigentskou dráhu. Ale nemám chuť to dělat, aniž bych skutečně věděl, jak na to. Hodně lidí už mi také říkalo, že bych měl jednou dělat režii, protože mám pořád spoustu nápadů a také leccos často vezmu do ruky sám, když si všimnu, že něco drhne. Ale dokud hlas funguje, tuhle otázku si nekladu.

Přeložila Vlasta Reittererová