Jsem asi jedním z Quichottů…

  1. 1
  2. 2

Rozhovor s basistou Jiřím Přibylem před dnešním uvedením Massenetova Dona Quichotta v nastudování Divadla F.X.Šaldy Liberec na Festivalu hudebního divadla Opera 2013

Podnět k tomuto rozhovoru byl úplně náhodný. Potkali jsme se nečekaně jednou večer s Jiřím Přibylem a mě ihned zaujalo, že vypadal jinak. Jinak než obvykle a jinak takovým způsobem, že ten dojem ze mě naprosto spontánně „vypadl“. Na toto mé překvapení Jiří reagoval vysvětlením, že je momentálně ve stádiu závěrečných příprav na svou nejnovější roli – Massenetova Dona Quichotta v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Za několik dní jej čekala premiéra a svůj stav tehdy zhodnotil slovy „…jsem momentálně úplně ponořený do této postavy – já Dona Quichotta už nehraji, já už jím jsem…“ – Jsem Jiřímu Přibylovi vděčná za to, že na moji prosbu podělit se nejen se mnou, ale i se čtenáři Opery Plus o své dojmy z této role kývnul, a že  nás nechal nahlédnout do pěvecké kuchyně… 
Jiří, kdy vůbec přišla nabídka z Liberce právě na tuto roli?

Nabídka na tuto roli přišla na základě mojí již téměř desetileté spolupráce s libereckou operou, a to od jejího šéfa Martina Doubravského. Loni v únoru během generálkového týdne Weberova Čarostřelce za mnou přišel s dotazem, zda bych si nechtěl zazpívat Dona Quichotta. V té době jsem toho – jako asi mnozí – moc o dotyčné Massenetově opeře nevěděl, protože tady u nás příliš známá není. Vzal jsem si tedy čas na rozmyšlenou, abych si prostudoval notový materiál a poslechl si nějaké nahrávky. Přitom jsem se prakticky okamžitě do této opery zamiloval, podobně jako pan šéf Doubravský. A tak jsem na Quichotta v únoru 2012 kývnul.

Jak dlouho vám Jirko trvala příprava této role?

Po prostudování notového materiálu jsem zjistil, že je to role velice obsáhlá, takže jsem s přípravou začal ihned v březnu, když mně byly z Liberce dodány noty. Konzultoval jsem přitom s francouzštinářkou výslovnost, abych se co nejvěrněji přiblížil originálu. To vše samozřejmě v plném pracovním nasazení na své domovské olomoucké scéně. Prostě prakticky v každé volné chvíli jsem pořád studoval Quichotta. Roli jsem propadl natolik, že mně ani nevadilo trávit s ní někdy pět až šest hodin denně, ráno vstát a hned poslouchat tu hudbu, opakovat si texty. Klavírní výtah jsem nosil pořád s sebou, v létě pak v kavárnách na zahrádkách, i tam jsem si pořád přeříkával vše dokola. Před prázdninami jsem už roli docela uměl. První tři obrazy dokonce zpaměti, takže jsem si o prázdninách dopřál ten luxus, že jsem mohl plně odpočívat. A hned koncem srpna, na začátku sezony vše pak dotáhnul do konce. Tedy, dá se říct, že Don Quichotte byl mojí půlroční intenzívní prací.Jak obtížné je pro Čecha zpívat ve francouzštině?

Francouzština je pro nás samozřejmě docela obtížná, protože hodně využívá ve zpěvu neznělé souhlásky, které v češtině ani v italštině nepotkáte. Mít za sebou několik souhlásek a zpívat na to melodii, to bylo asi to nejnáročnější. Ale já už jsem obsáhlejší věci ve francouzštině dělal, i když ne sólově. Už když jsem byl ve sboru v Národním divadle, tak jsme Carmen zpívali francouzsky; dneska můžu říct, že sborový part je poměrně velký a troufám si tvrdit, že i obtížnější než mnohé epizodní role! Sborový zpěvák má po odzpívání Carmen za sebou rozsahem takřka sólový výkon. A také jsem vlastně ještě před Carmen francouzsky zpíval ve sboru barokní operu Castor a Pollux. Všechny tyto sborové zkušenosti jsem tedy hojně využil. Zpívat ve francouzštině je nevšední i nádherné zároveň.

Myslím, že Don Quichotte musel pro vás být unikátní i díky tomu, že jste se setkal pravděpodobně s nejmladší režisérkou, se kterou jste kdy pracoval… Nebo se mýlím?

No, to bezesporu! A musím říct, že s Lindou Keprtovou jsme si od první zkoušky absolutně padli do oka! Ta práce byla nádherná, nesla se v přátelském a tvůrčím duchu. Byla to opravdová spolupráce se vším všudy. Došlo k propojení všech zúčastněných, tvůrčí duch se tam vznášel a práce šla naprosto hladce. Na to, jak závažná a na inscenování obtížná tato opera je, se vše zvládlo v klidu, porozumění a pohodě.Jaké bylo motto vaší práce?

Linda to ve svých rozhovorech myslím uvedla asi takto: „Quichottů bychom si měli vážit i přesto, že jim nerozumíme.“ Toto vystihuje hlavní linii režie, zdůraznit základní lidské vlastnosti, či kvality chcete-li, kterými jsou láska, cit a srdce, v kontrastu s necitelností společnosti, s její morální ochablostí a úpadkem. Tyto dva světy – dav na jedné straně a čisté stvoření, jakým je Quichotte, na straně druhé – jsou zde nemilosrdně konfrontovány.

Sama jsem na vás poznala, že vás Quichotte zcela pohltil… Jak vypadala práce na pěveckém výrazu a na hereckém ztvárnění? Čím hlavně vás tato role poznamenala?

Jak už jsem naznačil, když jsem zpočátku poslouchal Massenetovu hudbu, naprosto jsem jí propadl. Troufám si tvrdit, že to je hudba úplně sférická! Massenet už byl osvícený, zralý, a do této své poslední velmi úspěšné opery vložil ze sebe naprosto všechno. On se totiž na sklonku svého života zamiloval do jedné mezzosopranistky a Dulcineu psal vlastně pro ni. V sedmdesáti letech byl sužován vřelým citem, který neměl ani smysl, ani budoucnost, to všechno je v té hudbě! Sám sebe vlastně tak trochu zaklel do Dona Quichotta. Massenet byl vynikajícím houslistou a celou partituru detailně rozpracoval, všechny své zkušenosti zúročil. Pan dirigent Doubravský říkal, že se ještě nikdy nesetkal s tak dokonale zpracovanou partiturou, s tak dokonale vedenými pěveckými linkami. Je vidět, že je to hudba napsaná zralým člověkem… – Pak jsem se dále každodenně probíral i samotným textem, který mě samozřejmě postupně také zcela pohlcoval. Má svůj hluboký duchovní rozměr…Jak hodně zůstává libreto věrné předloze a do jaké míry se stalo autorskou fikcí?

Příběh je jasně daný, jeho základní kostra tam je, ale díky hudbě je v určitých momentech hodně idealizovaný a přece jen trochu poposunutý někam jinam.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář