Operní panorama Heleny Havlíkové (457) – Dvě Hubičky, každá jiná

Jubilejní smetanovský rok rozšířila hned dvě nová nastudování Hubičky – 26. dubna 2024 měla v Liberci premiéru inscenace v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a v režii Michaela Taranta. O den později, 27. dubna 2024, pak Hubičku uvedli v Plzni s dirigentem Jiřím Petrdlíkem v režii Magdaleny Švecové. Dvě premiéry stejné opery takto bezprostředně po sobě vybízejí ke srovnání.

Z mého pohledu se jednoznačně lépe povedla inscenace liberecká. A to jak z hlediska hudebního nastudování, tak režijního a výtvarného uchopení i obsazení.

I když trvání obou premiér bylo téměř na minutu shodné, rozdíl byl v intenzitě hudebního výrazu. Dirigent Zbyněk Müller má Hubičku zažitou už ze svého nastudování v pražském Národním divadle v roce 2007. V Liberci vedl partituru v kontrastech dramaticky vyhrocených střetů tvrdohlavých milenců Vendulky a Lukáše a lyrických částí ve Vendulčiných ukolébavkách nebo Lukášově kajícné árii Kdybych věděl, jak svou vinu smýt. To vše okořenil tajuplně pašeráckými i decentně rozvernými komickými scénami. I když se v předehře nastolené vypracování frází i koncentrace orchestru v průběhu premiéry postupně začaly vytrácet, hudební nastudování zůstalo spolehlivým východiskem. Jiří Petrdlík v Plzni spíše na posluchače hrnul noty v „pohodlném“ mezzoforte a ani jeho rozmáchlá gesta neodstranila nesouhru mezi orchestrem a sólisty.

Mohlo by se zdát, že spor dvou zamilovaných tvrdohlavců o hubičku uprostřed zvědavé vesnické komunity, jak ho ve své opeře podle povídky Karolíny Světlé pojednali Bedřich Smetana a libretistka Eliška Krásnohorská, je z dnešního pohledu naivní a staromódní. Nejen, že polibek je stále výsostným projevem citového vztahu a úcta k zemřelým respektovanou zvyklostí, hádáme se dnes o mnohem banálnější prkotiny. Ani Michael Tarant v Liberci, ani Magdalena Švecová v Plzni ve svých režijních koncepcích operu nijak nezlehčovali, ani ji nijak neaktualizovali. Oba vycházeli z prostonárodního základu díla. Došli ale ke zcela odlišným výsledkům.

Liberecká Tarantova Hubička „ze života“

Michael Tarant se „strefil“ do charakteristických znaků venkovské prózy s detailními popisy povahových rysů postav, prací, zvyků, rituálů a dalších tradic. Zůstal věrný svému režijnímu stylu. V něm domýšlí ze života odkoukané věrohodné situace, které intenzivně dotvářely a prohlubovaly charakteristiky postav nejen pro sólisty a pro individualizovaný sbor, ale i pro přidané postavy. Do své inscenace Hubičky zapojil minulost vztahu Vendulky a Lukáše, jak ji podrobně popisuje ve své povídce Karolína Světlá: během předehry do jejich milostného laškování vstoupí přísní Lukášovi rodiče, kteří jejich sňatek odmítají (čímž Tarant zvídavější diváky přiměje k četbě předlohy Karolíny Světlé, chtějí-li pochopit důvod, který z němohry na jevišti zřejmý nebyl: Vendulčin a Lukášův pradědeček byli vlastní bratři). Další přidanou postavou je Lukášova první zemřelá žena – zjevuje se i v průběhu inscenace v bílém rubáši Vendulce jako memento při odmítání polibku.

Tarant inscenaci zalidnil pestrou venkovskou společností se spoustou dětí, což si sbor vedený Tadeášem Tulachem a děti z Dětského folklórního souboru Jizerka zjevně užívaly. Její součástí je třeba učitel, který děti při Barčině skřivánčí písničce s atlasem v ruce učí o ptácích, nebo do půl těla svlečení sekáči s kosami. Jakkoli je spíš nepravděpodobné, že by pašeráci poloviny 19. století byli – kromě bambitek – „po zuby“ ozbrojeni puškami a Matouš dokonce revolverem, při jejich scéně se v liberecké inscenaci někteří jako akční komando dokonce spouštějí po laně, nechybí oheň, voda, ani živý pes. Až bylo Tarantovi jeviště Divadla F. X. Šaldy malé, takže využíval i hlediště, prostor nad orchestrem a boční lóže. Dana Hávová scénu zaplnila bez nutnosti přestavby dřevěnými schody, štítem stavení a trámy, zvoničkou, bytelným stolem s židlemi, sušáky obilí, klekátkem, krucifixem. A ve správnou chvíli se v průběhu inscenace spustila závěsná dětská postýlka se zavinovačkou, z níž vyzařovalo měkce hřejivé světlo.

Sólisté i sbor plně využívali příležitostí, které jim Tarant svou režijní koncepcí nabízel: Martin Šrejma po ostravské inscenaci i v Liberci potvrdil, že Lukáš patří do galerie jeho významných postav a své pěvecké umění obohatil vyjádřením Lukášovy upřímné zamilovanost, vzpurného furiantství i kajícnosti. Jiří Brückler dal plně do služeb Smetanovy hudby barevnost svého barytonu a vystihl empatického a zkušeného Lukášova švagra a rádce Tomše, který dokáže svého horkokrevného příbuzného svým uvážlivým přístupem přesvědčit, aby Vendulce ohledně políbení ustoupil a odprosil ji. Rozvážnost a životní zkušenost vyzařovala z Jiřího Přibyla jako otce Palouckého v kontrastu s až zbojnickou divokostí, kterou dodal postavě Matouše Andrej Kharlamov. Tohoto vůdce pašířů Tarant svým režijním vedením obohatil vzhledem k mládí jeho představitele o milostné jiskření s Barčetem a s inspirací v předloze Karolíny Světlé ještě o zbožnost.

Do této sestavy patřila Markéta Klaudová mnohotvárným rozehráním Vendulčiny energické tvrdohlavosti, rozdychtěné zamilovanosti, ztrápenosti, něžné a upřímné láskyplnosti k sirotkovi, ale i ustrašenosti v pašerácké scéně. A věřme, že k zaoblené střední poloze svého sopránu znovu vrátí vyrovnanost rejstříků a měkkost vyšší polohy, jak před časem předvedla například v postavě Hraběnky v opavské inscenaci Figarovy svatby. Lucie Hilscherová se sice typově hodí pro roli rozšafné tety Martinky, ale její pěvecký výkon měl rezervy v intonaci. Také spíše z hereckého než pěveckého výkonu Veroniky Kaiserové čišela dívčí dovádivost Barče.

Plzeňská modrotisková Hubička Magdaleny Švecové

Magdalena Švecová s výtvarnicí Zuzanou Přidalovou vyšly z toho, že Smetana příběh z Podještědí Karolíny Světlé přesunul do hor krkonošských. S inspirací v jilemnickém Krkonošském muzeu založily výtvarný základ scénografie i kostýmů na modrotisku (který ale není zrovna pro tuto oblast speciálně typický, v 19. století byla modrotiskařská dílna u nás v každém městečku). Palouckého dokonce nechaly tlouct do formy s ornamenty pro potisk látek. Modrotisk zkombinovaly s paličkováním, svázaným ovšem spíše s Podorlickem.

Magdalena Švecová inscenaci ozvláštnila lyžemi a sáňkami a nechala pašeráky a nakonec i Lukáše a Tomeše v polobotkách (dost krkolomně) sjíždět po šikmě vybudované na jevišti (čímž se zimní období dostalo do rozporu se zpěvem skřivánka v následující proměně). Vypracování vztahů na jednoduché scéně se strohými maketami siluet domů však zůstalo u prvoplánových ilustrací, což nemohlo zachránit ani škemrání dětí o bonbony, ani strouhání brambor, mazání chleba, vymetení Lukáše ze světnice koštětem nebo vrávorání party opilecké mládeže s kolečkem.

Plzeňské obsazení nebylo sestaveno typově vhodně ani vzájemně kompatibilně. Pronikavě ostrý soprán, k němuž po dramatických rolích Emilie Marty nebo Lady Macbeth „odbočila“ Ivana Veberová, neladil se sametovou barvou tenoristy Richarda Samka, který ale roli Lukáše zpíval v násilném pnutí. Martin Bárta coby Lukášův rádce Tomeš jakoby do Hubičky zabloudil z úplně jiné, hrdinsko-dramatické opery. Pavel Klečka jako Paloucký zůstal u šarže rozšafného pantáty, Jevhen Šokalo part pašeráka Matouše v pro mě nelogickém kostýmu černé kněžské kleriky nahradil neurčitým parlandem. Jana Foff Tetourová mohla být spíš rozvernou Vendulčinou mladší sestrou než tetou Martinkou. Marie Šimůnková sice typově odpovídala roli Barče, zručné děvečky u Palouckých, ale vedle hutně hrajícího orchestru její útlejší subretní soprán zanikal. Alespoň sbor zůstal pod vedením Jakuba Zichy u svého velmi dobrého standardu.

Hubička v kontextu dvaceti let u nás

Ačkoli byla kdysi Hubička běžnou a diváky oblíbenou součástí repertoáru většiny našich operních divadel, inscenací této Smetanovy opery je u nás v posledních desetiletích poskrovnu. Připomeňme, že v Ostravě v roce 2021 režisér Jiří Nekvasil v rozpustile provokativní nadsázce „naservíroval“ namlouvání čerstvého vdovce Lukáše a jeho dávné lásky Vendulky a jejich hádku o hubičku okounějícím sousedům a sousedkám jako šťavnaté sousto na obrovský stůl přes celé jeviště. V roce 2015 jsme se na rozhlehlém jevišti Janáčkova divadla v režii Lindy Keprtové dívali na Hubičku skrze panely z desítek oken a dveří v rámech, přes desítky dušičkových svíček v půllitrových, litrových i třílitrových zavařovačkách na forbíně. V šerosvitu a mrtvolně bledého svícení se v Brně z Hubičky stala depresivní truchlohra. Ve stejném roce zůstal v Olomouci Martin Dubovic u kašírovaného naivismu. V roce 2012 si laskavě tradiční Hubičku v režii Jany Divišové užily tisícovky diváků v přírodním prostoru údolí Divoké Šárky. V pražském Národním divadle v roce 2007 režisér Marián Chudovský pojednal Hubičku jako monumentální puzzle (prostonárodně pucle) z pohlednic přelomu 19. a 20. století, které ale složit nedokázal.

Z této palety přístupů mám za to, že vystihnout charakter Smetanovy Hubičky pro diváka 21. století se zatím nejvíce podařilo Jiřímu Nekvasilovi.

Bedřich Smetana: Hubička

Hudební nastudování a dirigent Zbyněk Müller, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Dana Hávová, sbormistr Tadeáš Tulach, pohybová spolupráce Igor Vejsada, dramaturgie Lenka Dandová.

Osoby a obsazení: Paloucký – Jiří Přibyl, Vendulka – Markéta Klaudová, Lukáš- Martin Šrejma, Tomeš – Jiří Brückler, Martinka – Lucie Hilscherová, Matouš – Andrej Kharlamov, Barče – Veronika Kaiserová, Strážník – Sergey Kostov, Matka (první žena Lukášova) – Šárka Venclová, ozvěna – Radka Černíková.

Folklórní soubor Jizera, Dětský folklórní soubor Jizerka, Orchestr DFXŠ, Sbor DFXŠ.

Divadlo F. X. Šaldy, 1. premiéra 26. dubna 2024.

Hudební nastudování a dirigent Jiří Petrdlík, režie Magdalena Švecová, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, sbormistr Jakub Zicha, pohybová spolupráce Kristýna Miškolciová, dramaturgie Vojtěch Frank, sbormistryně dětského sboru Anna Marie Lahodová..

Osoby a obsazení: Paloucký – Pavel Klečka, Vendulka – Ivana Veberová, Lukáš – Richard Samek, Tomeš – Martin Bárta, Martinka – Jana Foff Tetourová, Matouš – Jevhen Šokalo, Barče – Marie Šimůnková, Strážník – Jan Ondráček.

Orchestr opery DJKT, Sbor opery DJKT, Kajetán – dětský sbor opery DJKT.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, 1. premiéra 27. dubna 2024.