Jsem asi jedním z Quichottů…

  1. 1
  2. 2

Je ona jistá Massenetova citová nenaplněnost pro vás „hmatatelná“? Přece jen se už můžete na Quichotta podívat s určitým časovým odstupem…

Víte, ta hudba je plná lásky. Od začátku do konce. I to nenaplnění, to je závěr opery. Vzhledem k tomu, že jsem mladý představitel Quichotta, režisérka vedla tuto postavu po poněkud odlišné linii, než jak bývá zvykem v obraze ležícího a starého umírajícího rytíře, se Sanchou nad ním. Quichottů můžeme po světě potkat víc a nemusí to být jen staří a zkušení pánové! Quichotte, to je také filozofie člověka, jeho pohled na svět. Quichotta může zabít nejen ona nenaplněná láska, ale také netečnost celé společnosti. To vše jej postupně spaluje, až zkrátka sám „vyhoří“, utrápí se. Nemohli jsme si přece hrát na to, že jsem stařec nad hrobem. Paní režisérka nechtěla pracovat se stářím hlavního hrdiny, chtěla naopak využít ten jeho postoj člověka – pábitele. Vyzdvihnout obyčejné, ale lidsky vzácné přátelství mezi Sanchou a Quichottem, které dlouho trvá, to spolehnutí se jeden na druhého, které dnešní společnosti tolik chybí!Co je pro vás během opery nejstěžejnějším zážitkem? A bylo pro vás na tomto partu něco pěvecky či herecky obzvlášť obtížného?

Co to vůbec je – obtížné? Během hodiny padesáti minut té muziky se vystřídá nejen hudebně, ale i lidsky hodně různých duševních poloh. Tohle všechno postihnout výrazově – tedy nejen to odzpívat – samozřejmě předpokládá, že interpret má také aspoň trochu onen duchovní rozměr sám v sobě. Potom dokáže postihnout právě to „něco“ i za textem samotným. A samozřejmě i vydržet v plné koncentraci a nasazení od začátku do konce. Deset minut po začátku opery přichází Quichotte na scénu a až do konce třetího obrazu, kdy je přestávka, už tam prakticky zůstává bez přerušení. Musí tedy zvládnout nejen náročné zpívání, ale i fyzicky docela obtížné akce, kdy se například vznáší uchvácen lopatkou větrného mlýna. Naštěstí se na chviličku ocitnu i na zemi během intermezza, kdy mám šanci se i se Sanchou vydýchat a připravit se na další boj… Při setkání s bandity ve třetím obraze dojde k velkému hudebnímu zlomu a Quichotta čeká velká árie, uvedená motlitbou s doprovodem varhan, ve které se vyznává Bohu a říká nejen banditům, kdo je a proč je, kam jde a co chce. Tento jeho monolog, to je přesné vysvětlení podstaty samotného Quichotta. Ten musí gradovat a dostoupit až k vrcholu. Myslím si, že tady zazní krédo Quichotta. Tato část je pro mě pěveckým vrcholem.

Ve druhé části večera, kdy se odehraje čtvrtý a pátý obraz, tam jsou již místa lyričtější. Po boji s mlýny znovu další Quichottovo charakteristické pábení, kdy slibuje Sanchovi zámek, tedy něco, co evidentně nemůže splnit, jejich následný duet, to vše se nese už v kantilénovém stylu. Pak vyznání lásky Dulcinei, kdy se přede všemi naprosto odhalí, avšak ona jej doslova zašlape do země, za posměchu všech. Tato scéna vlastně vrcholí árií Sanchy, který svého pána obhajuje a dokonce použije příměru Quichotta k postavě Ježíše.

Po smutném violoncellovém intermezzu přichází hned pátý, poslední obraz. Přiznám se, že práce na tomto obrazu byla pro všechny zúčastněné emocionálně velice náročná, až vypjatá. Zůstávali jsme na zkušebně jen se Sanchou, režisérkou a její asistentkou, dokonce nám během zkoušení tekly slzy, já jsem to jednou nemohl ani dozpívat… Musím se přiznat, že kdykoliv mě Dulcinea opouští a slyším tu nádhernou hudbu, mívám zvlhlé oči. Navíc, Dulcinea se ke Quichottovi ještě jednou vrací a on ji zahaluje svým dlouhým pláštěm, který symbolizuje to jeho don quichotství. Tehdy ona přesně ví, jak hluboce se jej dotkla, jak jej ranila a jak už vyřčené nelze vrátit a tak mu plášť i své květiny dává zpět. Quichotte se pokořený a zlomený nakonec zhroutí… I s tím svým pláštěm…Takže ten Quichottův plášť je jeho slupkou, ochranou proti okolnímu světu… Pokud byste Quichotta porovnal s vašimi předchozími rolemi, zpíval jste už někdy rozsahem taktoobsáhlý part?

No, po Marbuelovi v Čertovi a Káče zcela jistě ještě ne, ze světové operní literatury je to moje první takto velká role. Nic náročnějšího jsem prozatím nedělal. Byl to úkol, který mě po celou dobu příprav proměňoval, posléze zcela pohltil takovým způsobem, že už jsem vlastně žil v úplně jiném světě. Quichotta jsem už vlastně nehrál, Quichottem jsem byl…

Ráda bych vás ještě poprosila o jakouci malou reminiscenci. Jaký máte z této práce vnitřní pocit? Do jaké míry jste Dona Quichotta zvládl podle vašeho mínění pěvecky a herecky? A jak jste si rozložil síly?

Dal jsem do této postavy všechny své současné síly i možnosti. Mám z té práce dobrý pocit a udělal jsem pro ni maximum.

Jiří, takže co si více přát? Snad jen, aby vás potkávaly další takto krásné a stejně náročné úkoly pro basový obor,a to nejen dramatické, ale i komické…

Přece jen, jak se cítíte jako člověk proměněný Quichottem? Budete jím i ve svém životě?

Musím přiznat, že jsem díky této roli zjistil, že jsem asi jedním z Quichottů! Jen si musím dát pozor na sebedestrukci…

Já nemám problém vám to uvěřit… A jen si povzdechnu, že naše společnost bude i v roce 2013 Quichotty nejspíš tuze potřebovat. A zcela jistě jich nebude vlastně nikdy dost… Děkuji vám  za rozhovor!

www.jiri-pribyl.czechian.net
www.saldovo-divadlo.cz

Foto Petr Zbranek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat