K Vánocům s filharmonií oklikou

Nebyl to nijak adventní ani vánoční večer. Česká filharmonie po změně dirigenta i sólisty zcela vyměnila původně zamýšlený program a poslední prosincové abonentní koncerty nakonec vyšly jako značně závažné. Ale nevadí. Dirigoval Semjon Byčkov a koncert se mu jako pěkný příslib jeho budoucího angažmá vydařil.

Skladba s názvem Double z roku 1969, z mladých let skladatele Luboše Fišera, kombinuje barokní citáty s moderním hudebním myšlením, vyjádřeným především dlouhými tóny a disonancemi, ale i některými jinými idiomy. Nejprve se oba světy v krátkých úsecích striktně střídají, později začínají prorůstat jeden do druhého. Nápad, jak vytvořit neotřelou formu a neschematicky ji naplnit, s sebou nese ještě několik charakteristických prvků: hravý smysl pro nepravidelnosti, vtip, přehlednost, úspornost a cit pro míru. Sotva desetiminutová kompozice – o mnoho víc času by ostatně takto vyhrocená, kontrastní a nekomplikovaná výstavba bez zásadní proměny asi už neunesla – byla pěkným vstupem do koncertního programu. Je jakýmsi miniaturním „koncertem pro orchestr“, zahrát ji dobře a s nadhledem není zadarmo. Semjon Byčkov ji pojal jako výzvu, evidentně jí věnoval dostatek času a měl jasnou představu o cílovém tvaru. Nešlo tedy jen o povinnou úlitbu, jak někdy současné skladby v tradičních koncertních institucích dopadají, ale o plnohodnotné legitimní provedení zdařilého hudebního díla, které má a bude mít svou platnost.

Před následující skladbou byla na pódiu nutná zásadní a nadstandardně dlouhá přestavba, kterou se vedení filharmonie rozhodlo vyplnit průvodním slovem. Koncert byl součástí Dnů Bohuslava Martinů, a tak bylo logické, že hovořil ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina. K věci, zajímavě; neobvyklá vzdělávací vsuvka vyšla nenásilně a prospěšně.

Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány od Bohuslava Martinů, který byl důvodem přeorganizování pultů a nástrojů, je závažnou skladbou z roku 1938, odrážející tehdejší obavy z vývoje mezinárodní situace. Není nicméně skladbou programní. Takže je vedle tohoto možného dobového poselství důležitá i čistě hudební stránka věci – to, že jde o skladatelův invenční, mimořádně zdařilý pokus o neobarokní styl, půl napůl ovšem kombinovaný s moderním myšlením, s moderním hudebním jazykem. Hrává se i ve větším obsazení, než jaké zvolil Byčkov, pak je to především hudba nesmírně dramatická. Dva menší smyčcové orchestry – a tak to opravdu bylo – znamenají naopak posílení přehlednosti struktury a přediva a lepší slyšitelnost výměn a nuancí. A bylo jich slyšet opravdu hodně.

Dirigent neokázale vedl složitě vrstvenou hudbu jak k dramatickému účinku, tak k radostnému posluchačovu poznání, že může podrobněji sledovat pulzující proměnlivou hmotu, vzrušující a strhující. Designovaný šéfdirigent měl celou partituru velmi dobře promyšlenou a bezděky ukázal, že jde o univerzálně sdělnou skladbu, která by mohla ohromovat v kontextu mezinárodního repertoáru stejně pravidelně a stejně dobře jako hudba těch nejuznávanějších klasiků dvacátého století. Nejde o koncert se sólovým klavírem, ale klavír v orchestru, zdůrazněný mimo jiné i centrálním umístěním na pódiu, má v celkovém zvuku i v klíčových detailech značnou, nadstandardní úlohu. Angažování Ivo Kahánka bylo proto namístě.

Závažný program vygradoval symfonickou básní Život hrdinův od Richarda Strausse. Mahlerova hudba dovede být mnohem víc zdrcující, existenciální. Straussova je spíše opojná, ale pětačtyřicetiminutový rozměr právě této básně a její program přece jen vyžadují soustředění – pouhá zábava to opravdu není. Ať už sebevědomý skladatel zpodobnil jako „hrdinu“ sebe, což by se mimochodem i dalo vzít, protože je v hudbě přítomen jasný nadhled, nebo ať už snad vykreslil „obecného hrdinu“, v každém případě se mu portrét podařil; je to epické vyprávění plné obrazů, které zároveň potěší ryze hudebním vývojem. Filharmonici barvitou pozdně romantickou vizi naplnili skvěle, v nesčetných sólech i v impozantních plochách, v plné dynamice i ve ztišení. Hráli ochotně a výsledek byl zvukově i výrazově strhující. Sólo koncertního mistra má v této skladbě rozměr i obtížnost houslového koncertu, Jiří Vodička byl skvělý.

A opět se ukázala síla hudby Richarda Strausse, některými také opovrhovaná pro údajné velikášství a nabubřelost: je to hudba, která má pozitivní účinek, hudba až extatická, místy s pobaveným šklebem, ale pak hned intenzivně a upřímně lyrická. Hudba, u níž se zdá, že už nebude kam stupňovat její intenzitu, a přece to jde; hudba, která jako by už končila, ale pak ve stále větším okouzlení ještě dlouho pokračuje v nekonečně krásném proudu až ke spočinutí. Semjon Byčkov pro ni ve všech těchto směrech projevil plné pochopení. Nediriguje tak, že by posluchač byl nadšen nějakým charismatem, ale evidentně diriguje tak, že dobře vede a inspiruje orchestr.

Hodnocení autora recenze: 90 %

 

Dirigent: Semjon Byčkov
Ivo Kahánek (klavír)
Michael Kroutil (tympány)
Česká filharmonie
20., 21. a 22. prosince 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 20. 12. 2017)

program:
Luboš Fišer: Double pro orchestr
Bohuslav Martinů: Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271
Richard Strauss: Život hrdinův, symfonická báseň, op. 40

www.martinu.cz
www.ceskafilharmonie.cz